Michael Mareš z Forbesu: první noviny jsem si kupoval za peníze na svačinu

I když se novinářskému řemeslu věnuje už více než třináct let, při psaní každého příběhu stále s velkou chutí hledá zajímavé detaily, které článek zpestří a dají ho více do souvislostí, aby byl pro čtenáře zajímavější. S těmi, o kterých píše, se sejde klidně několikrát. Je na něm vidět, že ho psaní hodně baví a jak říká, má ho v buňkách. V tašce nosí americké časopisy, které mi začne ukazovat, když se vášnivě rozpovídá o tom, jak napsat co nejlepší story. Jednu mu zveřejnil i americký Forbes, čímž se moc českých novinářů pochlubit nemůže. Také se mu podařilo udělat velký rozhovor s téměř nepolapitelným Jaromírem Jágrem. Ten je asi nejlepší ukázkou toho, že za pár stránkami rozhovoru nebo příběhu je často spousta neviditelné práce, plánování a času. Z Ameriky ho Jágr poprvé před lety poslal domů a i letos redaktor českého Forbesu Michael Mareš (32) počítal s tím, že se může z hokejové kabiny vrátit s nepořízenou. Tentokrát to naštěstí klaplo.

MM s JJ na Floridě

Michael Mareš při rozhovoru s Jaromírem Jágrem v hokejové šatně na Floridě, rok 2016, foto: archiv Michaela Mareše a českého Forbesu

Jaké to je, dělat rozhovor s Jágrem?

Je to příjemný pocit, protože takový rozhovor se ti poštěstí jenom párkrát za život. S Jaromírem Jágrem jsem mnohokrát mluvil, když jsem ještě dělal sportovního novináře v Hospodářských novinách. Zažil jsem ho v různých situacích, s reprezentací, v NHL, KHL, byl jsem za ním v Rusku.  Ale tohle je úplně něco jiného. Když jsi sportovní novinář, tak na velký celostránkový rozhovor stačí dvacet minut, ve Forbesu se s člověkem, který je u nás na obálce, potkáme vždy několikrát. Potřebuješ nahrát aspoň dvě hodiny záznamu, abys z toho vykřesal dvanáct, čtrnáct stránek. Jágr časem moc neplýtvá a zvlášť ne pro média, která nejsou spjatá s jeho hokejovým Kladnem nebo sponzory, které Kladno podporují.

Jak složité bylo rozhovor domluvit?

Je to komplikované. On si může dělat, co chce. O tenhle rozhovor jsme se snažili několik let jak u nás doma, tak i v zahraničí. Před pár lety jsme za ním byli s šéfredaktorem Forbesu Petrem Šimůnkem v New Yorku a odtamtud nás poslal zpátky.

Jak jste se cítili, když za ním letíte přes půl světa a on vám řekne: dneska ne, kluci?

S tím se u něj musí počítat. I když jsem za ním letos odlétal na Floridu, tak jsem vydavateli i šéfredaktorovi říkal, že je to vabank. Byla to ale taky po mé drobné analýze nejlepší šance, jak ho ulovit. Měl dobré období, bylo to před play-off, tedy před jeho exponovaným časem, a hrál několik zápasů doma. Jsem rád, že se nakonec potvrdilo, že to opravdu byla dobrá příležitost. Když je v Česku, tak řeší všechno možné, od svého hokejového klubu přes sponzory, až po různé charitativní aktivity a vyhlášení nejlepších hokejistů. A každý po něm něco chce. Na Floridě byl relativně v klidu a cítil se dobře.

Domlouvali jste to přímo s ním nebo s nějakým jeho agentem?

Bylo to s lidmi kolem něj. Má tu blízké lidi, kterým věří. Pomohl nám i jeho hlavní sponzor, Sazka.

Z rozhovoru je vidět, že tě Jágr jeden den náhle utnul a odešel. Jak se ti na to podařilo navázat?

Když jsme tam přijeli první den, zrovna prohráli zápas a řekl, že nic nebude. Druhý den taky nechtěl a přimluvil se za nás majitel klubu. Asi po padesáti minutách jsem cítil, že už je Jágr nesvůj a chtěl by odejít. Řekl jsem si v ten moment, kdy už se to stejně chýlilo ke konci, že se zeptám na tu nejkontroverznější věc, na kterou se ho můžu zeptat, a to byly peníze.  Bylo vidět, že o tom mluvit fakt nechtěl, ale já se ho zeptat musel. Řekl mi, že začínám mít blbý otázky, a odešel do místnosti, kam novináři nesmějí. Celkem jsme tam s fotografem byli pět dnů a věděli jsme, že ještě máme pár šancí. Ten večer jsem věděl, že základ rozhovoru mám a další dny jsme to zase zkusili.

edf

Michael Mareš, foto: Mirek Čepický

Jak jste ho znovu ulovili?

K focení ho přemluvil Fotograf David Turecký, který se s ním zná z předchozích akcí, fotil s ním například kampaň pro Reebok. Jágr z focení evidentně nebyl moc nadšený. Venku před stadionem nechal nastartované auto, otevřené dveře, což byl jasný signál: hoši, tohle nebude trvat dlouho. Zabralo to asi čtvrt hodiny. Předposlední den, než jsme odjeli, jsem mu řekl: Jardo, když to děláme, tak to pojďme udělat pořádně. To zabralo a bavili jsme se ještě asi čtyřicet minut.

Díky tomuhle rozhovoru jste prodali zatím nejvíc časopisů za jeden měsíc. Jak tohle překonáte?

Prodali jsme skoro 29 tisíc kusů a předchozí rekord byl necelých 21 tisíc. Asi těžko to budeme v nejbližší době překonávat, protože jsme si sami kladli otázku, kdo je atraktivnější než Jágr.

S kým bys rád ještě udělal rozhovor a zatím se to nepodařilo domluvit?

Takových lidí je docela dost a to mě dává další motivaci do práce. Většinou jsou to lidé z oblasti technologií, kterým se věnuji nejvíc. Je to třeba Ivo Lukačovič, zakladatel Seznamu, který nedal rozhovor od roku 2008. Další je například Aleš Zavoral, zakladatel Alza.cz, který nedal ještě vůbec žádný rozhovor a ani se nedá vygooglovat jeho fotka. Je to úplně nejvíc zastrčený miliardář, který existuje. Já jsem ho jednou potkal, aniž bych věděl, že to je on a zjistil jsem to až zpětně, což mě mrzí. Rád bych udělal rozhovor také třeba se zakladatelem AVG Janem Gritzbachem a pár dalšími lidmi, kteří jsou velmi zajímaví, ale dlouhodobě rozhovor dát nechtějí.

Kdy tě novinařina chytla?

Můj táta dělá odborový magazín železničářů a u něj jsem se s psaním setkal poprvé. Nikdy jsem neuvažoval, že bych dělal něco jiného. Už na osmiletém gymplu jsem si kupoval noviny. Když jsem jel vlakem z Prahy do Čerčan a měl jsem v kapse pár peněz, tak jsem se rozhodoval, jestli si za ně koupím housku nebo noviny, a většinou vyhrávaly noviny. Říkal jsem si, že houska sice ukojí hlad, ale tu hodinu, kterou trvá cesta domů, nějak přežiju. Noviny mají větší hodnotu.

Kdy jsi do novin začal psát?

Už v prvních letech na vysoké jsem začal psát na ihned.cz jako elév a externista. Chodil jsem na žurnalistiku, ale myslím, že právě to je škola, kterou by novináři studovat neměli. Měli by dělat něco jiného, studovat práva, ekonomii, jazyky, aby rozuměli nějakému oboru. Škola člověka stejně nenaučí psát. Má ale dvě velké výhody. Vytvoříš si tam síť kontaktů a dá se vycestovat do zahraničí. Já byl rok na stáži v Dánsku na Danmarks Journalisthøjskole a půl roku na State Univerity of New York, což byla taky velké škola. Navštívil jsem tam i redakci New York Times.

Znáš dobře i americký Forbes. Jaký je největší rozdíl mezi americkou a českou novinařinou?

Obrovský rozdíl je v počtu lidí, kteří pracují na jedné story a taky v čase, který tomu mohou věnovat. Mám porovnání, když jsem pro americký Forbes psal o tom, jak Jiří Šmejc postavil na Maledivách vlastní resort. Ten je tak luxusní, že je to zaujalo i v Americe. Přidělili mi editora a ten se do tématu ponořil natolik, že nakonec o tom resortu věděl skoro víc než já. V Čechách jsem nikdy nezažil, že by editor šel do takové hloubky. Je to samozřejmě dané počtem lidí v redakci, o kterém se nám nemůže ani zdát. Druhá věc je, že mají takovou tradici žurnalistiky, kdy si opravdu dávají záležet na budování příběhů. Americké časopisy jako Vanity Fair, Fast Company, Wired nebo i Forbes, jdou vždy do obrovské hloubky, ale dokáží to přitom napsat zábavně a v kontextu. To je pro mě velká inspirace.

MM s Petrem Čechem v Londýně

Michael Mareš s brankářem Petrem Čechem, se kterým dělal rozhovor v roce 2014 v Londýně, foto: archiv Michaela Mareše a českého Forbesu

Jak vnímáš českou žurnalistiku?

S tou americkou se moc nedá porovnat. U nás můžeš být jenom trošku dobrý novinář a za rok nebo za dva jsi kometa, která vyletí nahoru a píše otvíráky v celostátních denících. V Americe nic takového není možné. Na jednu stranu to je u nás příležitost pro mladé lidi, ale taky to ukazuje, že to s kvalitou průměrného novináře nebude asi tak slavné.

Hodně lidí u nás přechází taky z novin do byznysu. Neláká tě to?

Jak o tom dlouho píšu, tak obdivuji lidi, kteří měli dobrý nápad, přežili nějaké těžké období a pak se dostali někam daleko. Člověk by řekl, že za tu dobu, co o tom píše, by mohl získat návod, jak na to. Ale já to v sobě nemám. Myslím, že to musíš mít v buňkách, stejně jako musíš mít v buňkách psaní. A tlačit to na sílu mi nepřipadá jako správné řešení. Takže v byznysu se nevidím. Další roky chci určitě dál psát. Myslím, že ve Forbesu děláme dobrou práci a mě to moc baví.

Má pro tebe ta práce vůbec nějaká úskalí, štve tě na ní něco?

Mrzí mě, když se někdo úspěšný nechce podělit o svůj příběh. Úplně tomu rozumím, že si chce zachovat soukromí nebo se třeba obává, že mu budou ostatní závidět. V českých médiích ale vidíme hlavně negativní zprávy. Proto myslím, že je tu extrémní potřeba předávat pozitivní příběhy a inspiraci. I v podnikání, které hlavně v devadesátých letech získalo špatnou pověst, je potřeba to balancovat. Já jsem potkal spoustu lidí, kteří ohromně riskovali, když šli do vlastního byznysu. Nakonec se mnohým podařilo něco skvělého. A to je potřeba ukazovat.

Mirek_Čepický_small

 

Zvažujete pracovní změnu a hledáte průvodce k větší spokojenosti z práce? Rád vám pomůžu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *