[av_heading tag=’h1′ padding=’10’ heading=’Časopis pro děti: prodělali jsme gatě, ale udělal radost’ color=” style=’blockquote modern-quote modern-centered’ custom_font=” size=” subheading_active=” subheading_size=’15’ custom_class=”][/av_heading]
[av_textblock size=” font_color=’custom’ color=’#000000′]
Autor: Mirek Čepický
[/av_textblock]
[av_textblock size=” font_color=” color=”]
Konečně jsme vydali páté a s největší pravděpodobností i poslední číslo Prďáckýho časáku pro děti. Zhruba dvacet měsíců po tom, co jsme nadšeně vypustili do světa první vydání, shrnuju, co nám to dalo a vzalo. Píšu to jak pro našich více než 400 předplatitelů a další stovky čtenářů každého vydání, tak pro případné další blázny, kteří by se v digitální době chtěli na vlastní pěst pustit do něčeho podobného.
Určitě to jde, nenechte se odradit naším příkladem. Ale není to snadné ani pro větší vydavatele. My začínali vycházet ve stejnou dobu jako česká mutace Newsweeku, který už také skončil. Na druhou stranu naši kamarádi začali bez jakéhokoli vydavatelského domu v zádech a reklamy před pěti lety vydávat Pravý domácí časopis a pravidelně prodávají deset tisíc kusů měsíčně.
Nejkratší bilance je: šli bychom do toho znovu, ale líp, dostali jsme stovky krásných reakcí od dětí i rodičů, moc nás to bavilo, hlavně děti a ženu Markétu, která měla celý časák pod palcem, hodně jsme se naučili a něco zahučeli. Naše celková rodinná bilance, když nekoukáme jen na peníze, je ale jasně v plusu.
Těžké rozhodnutí
Radost a stovky skvělých ohlasů od dětí i rodičů jsou něco, kvůli čemu se nám končí špatně a není to snadné. Občas to byla několikanásobná radost, například když náš syn napsal článek o Titaniku a na to mu psal další chlapeček, že se mu to hodně líbilo a inspirovalo ho to k tomu, aby si taky vytvořil vlastní model Titaniku. Krásných a někdy až dojemných ohlasů jsme dostali přehršel. Nejhezčí byly ty, z nichž bylo vidět, že časopis propojil mladší a starší sourozence, nebo i celou rodinu k tomu, že spolu strávili pěkné chvíle bez mobilu nebo tabletu, něco si přečetli nebo dokonce podle našich návodů vyrobili. A za to to naše vydavatelské dobrodružství rozhodně stálo. Jeden ohlas sem musíme dát:
Jste moc šikovní a úžasní. Vážím si vaší práce a vašeho úsilí a času a budeme celá rodina ráda, když budete pokračovat v této krásné smysluplné práci, i když pochopíme, i když s tím skončíte, protože je nám jasné, že to obnáší spoustu pro nás skryté práce. Každopádně celá naše rodina se s časopisem velmi sžila a hrajeme vaše hry, čteme články, vyrábíme, stříháme, jógujeme, hledáme Ušouna Rušouna a prostě si užíváme každé číslo časopisu a věřte nevěřte, zatím nás nic jiného takhle nespojilo:-) Krásný den přeje Jitka M.
Největší chybu jsme udělali na začátku
Od startu jsme do toho šli celkem naivně, euforicky a možná i proto jsme měli nejdřív štěstí začátečníků. Chtěli jsme hlavně tvořit, a aby to nám i dalším lidem, hlavně dětem, dělalo radost. Neměli jsme záměr vydělat, jen se dostat provozně na nulu. A hned, jak jsme dali vědět o prvním čísle, získali jsme asi čtyři stovky předplatitelů. Hodně nám pomohl Pravý domácí časopis a Rádio Junior, které nám udělaly reklamu, k tomu si časopis objednalo i hodně našich známých a kamarádů.
Viděno zpětně, udělali jsme největší chybu právě u prvního čísla, když jsme se ho rozhodli vydat hned 5 000 kusů. Tisk je největší výdaj, tehdy jsme do něj dali asi 60 tisíc korun, přitom by v pohodě stačilo vytisknout třeba patnáct set kusů a spoustu peněz tak ušetřit na později. Doufali jsme, že postupně autorům budeme moci platit za texty a ilustrace honoráře, na to ale vlastně nikdy nedošlo. Byli naprosto úžasní, tvořili z nadšení a ne kvůli penězům. Zkrátka na začátku jsme si vytvořili největší finanční díru, která se s námi táhla až do konce.
Samostatná jednotka
Po třetím čísle jsme se rozhodli ještě více srazit náklady, což znamenalo, dělat si co nejvíc věcí sami. Koupili jsme si Adobe programy a Markéta se naučila v Indesignu graficky lámat časopis. Poslední číslo už zalomila celé, grafička nám pomohla jen s titulkou. Snížili jsme i obsah fotek a nahradili je ilustracemi. Z Markéty se tedy stala ilustrátorka, grafička, autorka a šéfredaktorka v jednom. Trávila nad časopisem mraky hodin, ale bylo pěkný pozorovat, jak jí to baví. Dokonce i náklady na jedno číslo jsme dostali na rozumnou úroveň. Kdybychom takhle začali, asi bychom ještě pokračovali a byli celkově na nule. Ale na kdyby se nehraje.
Poděkování a malá naděje na pokračování
Než skončíme, chceme moc poděkovat všem, kteří nás podporovali. Hlavně předplatitelům, bez nich bychom nedali ani těch pět čísel. Pak také všem dalším čtenářům a distributorům – desítkám menších či větších krámků po celé republice, které Prďáckej časák prodávaly (mezi nimi i Brána k dětem nebo Pro Bio a řada dalších). Velké díky patří také vstřícným lidem ze společnosti Send předplatné, kteří nám moc pomohli při distribuci časopisu a vybírání peněz od čtenářů. A všem našim kamarádům, kolegům, autorům, včetně Petry a Dana z Pravého domácího a mnoha dalších, kteří nás podporovali a tvořili pro časopis obsah zadarmo.
A nakonec si necháváme malou jiskřičku naděje, že se třeba najde nějaká dobrá a bohatá duše, která by časopis financovala. Kdyby to někomu dávalo smysl, mohla by to třeba být šance na pokračování. Ale to by byl spíš zázrak, protože je jasný, že je všude kolem spousta jiných projektů, na kterých se dá vydělat dost peněz. Tenhle časák byl hlavně o radosti, a to by tam mělo zůstat i v případě, že by se v budoucnu nějakým zázrakem zase obnovil. Teď je stále k dostání aktuální číslo a ještě i pár starších. Třeba ještě pár rodinám zpříjemní léto. Mějte se prďácky! 🙂
[/av_textblock]
