Jde si za tím, co jí baví, a to už od studií na Akademii výtvarných umění. Nikdy neměla klasické stálé zaměstnání a to, co dělá, se poměrně těžko popisuje. Zorganizovala třeba akci pro tři stovky lidí v jedné vesnici, kde se podle místních nic nedělo. Nebo přemluvila svou letargickou babičku, aby mimo jiné nakreslila velkoobchod se železářstvím, kde celý život pracovala. Je výtvarnice a zaměřuje na sociálně laděné happeningy a experimenty, které mají za cíl vyvést zúčastněné ze zažitých stereotypů nebo ze sociální izolace. Pomocí jejich vlastní aktivity se pokouší vyvolat trvalou změnu v jejich chování. Společně pak buď jen na krátko oživují různá místa, nebo naopak pomohou vytvořit něco trvalejšího, třeba knihu, jindy dokonce náměstí. Často za prací i s manželem a dvěma malými dětmi na několik týdnů nebo měsíců cestuje do jiných zemí. Letos se chystají třeba do Paříže a také do ukrajinské Slavutyče, kam se přestěhovali obyvatelé z “města duchů“ Pripjať po havárii Černobylu. Přestože Kateřina Šedá většinou neví, co bude dělat za měsíc, a finanční příjmy má okořeněné velkou dávkou nestability, zaměstnat by se prý nenechala. Potřebuje změnu, volnost, podněty a kontakt s mnoha různými lidmi. Za svá díla nasbírala řadu českých i zahraničních cen a vystavovala už i v Londýně nebo New Yorku. Sešel jsem se s ní hlavně kvůli netradičnímu turistickému průvodci po brněnském Bronxu (Brnoxu), na kterém již rok pracuje a financuje ho z grantu Mluvme spolu od společnosti T-Mobile, Nadace Via, Turistického centra města Brna a Magistrátu města Brna. „Chci v Bronxu bourat černobílé vidění. Věci totiž mohou být i šedé,“ říká Kateřina Šedá.
Jak vypadá brněnský Bronx?
Je to místo, o kterém si každý něco myslí, aniž tam byl. Když řekneš brněnský Bronx neboli Cejl, tak se všem buď vybaví Romové, nebo nějaká negativní emoce, přestože většina lidí odtamtud ani nikoho nepotkala. I já sama jsem měla lehce negativní spojení, protože mi mamka od dětství říkala: „Tady radši nikdy nevystupuj.“ S tím jsem vyrůstala. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se zbavila všech svých předsudků a dostala se do pozice, kdy si o tom místě nic nemyslím a nestojím na žádné straně.
Takže ten průvodce bude o Romech?
Určitě bych zdůraznila, že nevytvářím romského průvodce. Vždyť v této lokalitě žije řada Ukrajinců, Vietmanců, lidí z Afgánistánu, Arménie, Kosova, ze Sýrie… a samozřejmě bílí. Nebude to však ani průvodce po menšinách, ale po lokalitě. Kostru průvodce bude tvořit deset turistických tras. Každá z nich bude v knize prezentovat deset vybraných témat a jeden tip na výlet. Sestavila jsem je ve spolupráci s publicistou Alešem Palánem. Knihu tak bude tvořit zhruba sto bodů a každý z nich bude zpracovaný jinou literární formou (reportáž, článek, zpráva, křížovka, rozhovor…). Stejně tak výtvarnou stránku bude nakonec řešit více autorů, jelikož každé téma v průvodci potřebuje originální zpracování. Nebude to standardní průvodce, kterého si vezme turista a bude s ním obcházet jednotlivé domy. To se může sice taky stát, ale především chci, aby to byl mentální průvodce. Když si ho například vezme moje mamka se svým názorem na Bronx, tak by měla být překvapená a ideálně změnit pohled na tuto lokalitu.
Proč to vlastně děláš?
Těch motivací je celá řada. Zpočátku každou věc dělám kvůli sobě a opravdu si hodně vybírám, protože mě každý projekt stojí velké úsilí a hodně času, který často nemám vůbec zaplacený. Zároveň musím mít pocit, že jsem schopná svou akcí to místo nějak posunout, něco skutečně změnit. V Bronxu mě hlavně zaujalo, jak lidi využívají veřejný prostor, kolik času tráví sezením na ulicích a postáváním před domy. Najednou jsem si uvědomila, že před sebou nevidím žádnou vykřičenou lokalitu ani ghetto, ale „vesnici ve městě“, což je jedno z mých životních témat. Uprostřed města najednou vidíš peřiny v oknech, lidi před barákama v papučích, parte na sloupech nebo děcka, jak hrají fotbal uprostřed silnice. Tyto situace mě nepřestávají fascinovat a doufám, že zaujmou i čtenáře průvodce.
Jak tě berou místní?
Mluvila jsme už s tak obrovským množstvím lidí, že se to nedá jednoduše definovat. S některými jsem promluvila jednou, s jinými navázala skutečně přátelský vztah, někteří pro mě dokonce sbírají materiál v terénu. Proniknout do lokality bylo ale opravdu velmi těžké a zdlouhavé, přirovnala bych to k práci s nejbohatšími lidmi v Los Altos. Kontakt byl často na základě doporučení, což funguje i v Bronxu. Navštívila jsem tam tak rozdílná místa jako vězení v Kuřimi, bohoslužbu Svědků Jehovových, místní čarodějnice, domy, kde straší a mnohé další.
Jak se s lidmi z Bronxu spolupracuje?
Čas nehraje roli. Pokud někoho potkáš a hned něco neuděláš, tak už to většinou neuděláš nikdy. Zároveň se můžou odehrávat tři různé situace – místní sběračka plechovek je zrovna v akci, školník vyleze na ulici, na druhé straně silnice jde kluk Ronaldo se zlatým míčem, a ty se musíš rozhodnout, kam půjdeš. Hlavně musíš všechno udělat hned a být pořád přítomný.
Na co bys nalákala někoho, kdo tam nikdy nebyl?
Nejzajímavější je tam jít a začít s lidmi mluvit. Na první pohled to vypadá jako úplná blbost, ale kdo tohle vlastně dělá? Možná blázen? I na Ghettofestu, kde se sejdou v lokalitě stovky lidí, spolu většinou mluví jen skupinky, které se znají. Přitom se stačí zastavit s někým na rohu a poslouchat ho. Zároveň je tady celá řada specifických podniků – Afro Bar, Ukrajinské potraviny, výklady karet a další. Cílem průvodce není, aby tam po přečtení proudily davy lidí, ale aby o sobě navzájem věděli víc lidé z Bronxu i mimo něj. Přála bych si, aby tohle byl pouze 1. díl, protože není možné všechno v jedné knížce obsáhnout.
Na jakých jiných projektech letos pracuješ?
Aktuálně dělám ještě projekt „ MADE IN SLAVUTYCH„ ve městě Slavutych na Ukrajině, které vzniklo po havárii Černobylu pro evakuované obyvatele města Pripjať. Pozvali mě, abych se pokusila udělat něco, co místní lidi propojí a bude je motivovat k vytvoření společné věci. Vedle toho pracuji na projektu „AUBERVILLIERS MÁ TALENT“ v Paříži. V této problematické části Paříže se pokusím vytvořit netradiční chodník slávy, který se má stát dominantou hlavní ulice této čtvrti. Vzhledem k tomu, že tato část Paříže není přirozeně domovem slavných filmových hvězd, je nutné “hvězdy“ hledat podle jiného klíče. K tomu mi pomůže model známého televizního pořadu – Got talent. Stejně tak jako se hledá talent v národním měřítku, my budeme hledat talent v tomto místě. Říká se, že každý má na něco talent, jde o to jen zjistit, v čem. To ale budu řešit až v září, léto trávím na brněnském Cejlu, Bronxu.
A abych nezapomněla – tím hlavním projektem jsou moje děti!
Působíš jako křehká žena a některé tvé projekty jsou docela divoké. Jak ses k nim vůbec dostala?
Nevím, zda jsem křehká, možná tak jen působím na první pohled. Máme teď s mužem dokonce vyměněné role. On je na mateřské a já pracuji, nebo pracujeme společně. Studovala jsem Akademii výtvarných umění v Praze u Vladimíra Kokolii. Dělala jsem od začátku studia dost nestandardní věci a můj pedagog mě podporoval. Už ve třeťáku jsem do jedné akce zapojila všechny obyvatele obce Ponětovice.
Z dotazníků, které jsem obyvatelům obce rozdala, vyplynulo, že všechny rodiny tráví soboty na venkově podobně. Druhým mým zjištěním bylo, že lidé na vesnici žijí s pocitem určité skepse: myslí si, že všechno podstatné se odehrává ve městech. O své vesnici říkají „nic tady není“. Dala jsem si tedy úkol normálnost ukázat. Sestavila jsem podle odpovědí z dotazníků Režim dne – závazný program pro sobotu 24. 5. 2003, a všechny obyvatele obce jsem se pokusila přesvědčit, aby program dodrželi. A tak občané současně vstávali, šli na nákup (všichni nakoupili za symbolické dotované ceny totéž), dále zametali chodník, obědvali rajskou omáčku s knedlíkem, sešli se na pivu a večer všichni naráz zhasli. Díky jednoduché hře se mně podařilo lidem ukázat, že i v malé obci se může něco velkého dít: stačí jen dělat věci společně.
Podobné věci jsem realizovala už před školou, takže pokračování je pro mě nepřirozenější cesta. Nikdy jsme vlastně nebyla na plný úvazek zaměstnaná. Hned po škole v roce 2005 jsem získala Cenu Jindřicha Chalupeckého za projekt JE TO JEDNO a od té doby jsme na volné noze.
Můžeš ten projekt popsat?
Tento projekt byl o životě mé babičky Jany (*1930). Bylo jí v té době už pětasedmdesát let, a přestože měla velmi aktivní život, rozhodla se, že odchodem do důchodu končí veškerá její činnost. Přestala vařit, nakupovat i uklízet a většinu času trávila sledováním televize. Svým postojem ztratila časem nejen kamarádky, ale i náš zájem s ní mluvit o čemkoliv jiném než o její lenosti. Právě tento fakt mě přiměl k tomu pokusit se ji přivést k nějaké činnosti, která by současně mohla otevřít nové téma našich hovorů.
Hned zpočátku jsem vyloučila všechny domácí práce, protože ty pro ni představovaly trest. Jedna z mála věcí, na kterou si často vzpomněla, byla její třiatřicetiletá práce v obchodě. Jako vedoucí skladu nástrojů v Domácích potřebách v Brně (1950 – 1983) si pamatovala přes 650 druhů zboží, včetně jejich cen. Na základě toho mě napadlo pokusit se obchod, alespoň obrazně, znovu postavit a tak ji do práce vrátit. Jednotlivé druhy zboží, které pod mým vedením začala kreslit, se tak během tří let (2005 – 2007) staly hlavním předmětem našich rozhovorů. Nejenže se mi podařilo pro babičku najít smysluplnou činnost, ale zároveň přitom zmizela její osudná věta JE TO JEDNO, což byl také podstatný důvod celého projektu.
Jak bys ses charakterizovala? Co máš na vizitce?
V každém projektu mám jinou roli. Když jsem dělala akci s babičkou, byla jsem vnučka, když jsem v Líšni přelézala sedmdesát plotů, abych propojila sousedy, tak jsem byla nejdřív díra, aby se přese mě sousedé uviděli, a potom klíč. Na Cejlu uvažuji v rámci barevnosti a tam je moje role být šedá. Slovo “umělec“ pro mě nic neznamená, protože nevím, co si pod tím mám konkrétně představit.
Kdo tvé projekty platí?
U každé věci je to jinak. Často mě zvou mě muzea nebo instituce, které nabízí peníze na produkci i honorář – takto jsem třeba letos v březnu realizovala v Helsinkách festival hudebníků v tramvajích. Vedle toho spolupracuji i s řadou institucí mimo umění – oslovují mě architekti, antropologové, starostové vesnic…
Vnímám z tebe, že tě ty věci hodně baví, ale jak se dá takhle uživit?
Je to těžké, ale jde to. Záleží taky na tom, jaké má kdo požadavky na životní standard. My nemáme auto, netoužíme jezdit třikrát do roka na dovolenou, neprahneme po značkových věcech. Občas prodávám svoje věci do sbírek, taky dostávám honoráře za přednášky a workshopy.
Jak se s tím žije, když nevíš, co bude zítra?
Možná to je snazší, než když víš přesně, co bude zítra… Udělala jsem v roce 2012 akci ve Valašském Meziříčí, kdy jsem v kapli po celý měsíc, každý den, přednášela o své práci. Byla to zajímavá zkušenost, ale byla jsem z toho úplně hotová. Když víš, že musíš každý den několik hodin mluvit stále to samé, je to k zešílení. To, co dělám, není práce ani koníček, je to v podstatě životní styl. Neexistují soboty ani neděle, na svoje akce jezdím občas se svými dětmi a manželem, který mi pomáhá. Jsme tak trochu cirkusáci…
Rozhovor jsem napsal pro blog Nadace Via.
Zvažujete pracovní změnu a hledáte průvodce k větší spokojenosti z práce? Rád vám pomůžu.
