Gary Edwards – muž s posláním

„…Pracovníci ve zdravotnictví se přirozeně soustředí na nemoc. Začíná to už slovem nemocnice. A to je přesně to, čím se zdravotní klaun liší od všech ostatních, kteří vstupují do pacientova pokoje. Těžištěm naší práce je smích a radost ze života. Stručně řečeno: nezaměřujeme se na nemoc… Zdravotním klaunům se v minulosti mimo jiné přihodilo, že byli požádáni, aby pomohli chronicky nemocnému pacientovi oslavit doma narozeniny, aby byli přítomni, až se pacient probudí po operaci nebo dokonce, aby byli přítomni v okamžiku, kdy pacient umírá. Naše práce je proto plná emotivních zážitků… Každý úsměv nebo smích v nemocnici je sám o sobě malým zázrakem…“ To jsou slova Garyho Edwardse, muže, jehož zásluhou se takové malé zázraky už 18 let dějí v Česku a který dopomohl k tomu, aby se děly už na čtyřech kontinentech naší planety.

Gary Edwards je klaun, však na to taky má vysokou školu. Je také muzikant, zpěvák, skladatel, herec, příležitostný spisovatel a malíř. Působí jako rozvážný usměvavý kliďas a z jeho odpovědí na otázky je víc než jasné, že svojí práci dal velký kus života i srdce. Jeho čeština je, řekněme, roztomilá. Narodil se v USA, ale 18 let je jeho domovem Česko. Už naše setkání k rozhovoru bylo veskrze příjemné a pohodové. Fakt, že v sobě nezapře klauna, se ale naplno projevil až o pár dní později, když jsem se byla podívat na koncert jeho skupiny The Statement. Energii mezi obecenstvo vrhala jak skvělá muzika, tak i grimasy, fórky a drobné skeče muzikantů na pódiu. Však taky kromě Gayrho i dalších pět členů kapely (z celkových devíti) je zdravotními klauny… V momentě, kdy na koncertě zazněla svižná energická píseň „Man with a mission“, věděla jsem, že už nemusím přemýšlet o titulku k rozhovoru. Posláním tohoto muže je šířit smích. Na místech, kde se ho příliš nedostává.

Gery Edwards na dětském oddělení v nemocnici, archiv Geryho Edwardse

Gery Edwards na dětském oddělení v nemocnici, archiv Geryho Edwardse

Gary, vy máte v posuzování účinků smíchu na člověka skutečně mnohaletou (pokud počítáme od dob studií, tak zhruba 35letou) praxi, jak to funguje? Čím to je, že smích léčí?

Já tuhle formulaci nepoužívám, neříkám, že smích je léčivý. Ani že „smích je nejlepší lék“. Já vždycky tvrdím, že to co děláme my jako zdravotní klauni, je komplement, potřebný doplněk, k léčebnému procesu, k tomu, co dělají lékaři a sestry. Nemohu potvrdit, že smích léčí. Ale jsem si úplně jistý, že dobrá nálada a pozitivní přístup má jednoznačně příznivý vliv na fyzický stav člověka a tedy i na pacienta. Vím, že tahle práce má smysl a vím to dlouho.

Jak to bylo na začátku? Vy jste vystudoval v Americe postupně tři vysoké školy. Nejdřív medicínu, potom hudbu a potom „klaunství“. To mě zaujalo, vysokou klaunskou u nás nemáme.

Ano, vystudoval jsem Dell Arte School of Physical Theater, tedy „fyzické divadlo“. Učili jsme se tam tanec, cirkusové umění, základy baletu, všechno možné. Ale především je to opravdu klaunská škola. A tam jsem poprvé během praxe zavítal jako klaun do nemocnice. Ještě to nebyl nějaký konkrétní záměr, spíše takový experiment, zkoušeli jsme naše umění předvést v dětských domovech, ve vězení i v nemocnici… Už během studií jsem se živil hudbou. Normálně bylo zakázáno při studiu vystupovat, ale mně to umožnili, protože já jsem nemohl jinak. Vždy večer po škole jsem hrál po klubech, restauracích. A v létě, během tříměsíčních prázdnin jsem každý rok odjížděl k Lake Tahoe – to je místo mezi Kalifornií a Nevadou, kde jsou velká kasina, něco jako Las Vegas. Je to v horách, kde jsem celé léto stanoval a pracoval v kasinu jako muzikant. A sušil*) jsem peníze, abych zaplatil další semestr. Celkem jsem studoval až do 27 let, byl jsem profesionální student.

*) v místech označených hvězdičkou záměrně ponechávám doslovný přepis Garyho slov

Později jste pomáhal se zakládáním organizací zdravotních klaunů, školil a trénoval klauny různě po Evropě, to už jste tedy měl zkušenosti z Ameriky?

To právě ne. Já už jsem tady v Evropě 36 let! Tehdy ještě v Americe zdravotní klauni nebyli. Velký projekt pravidelných návštěv dětí v nemocnicích začal Michael Christensen v New Yorku v roce 1986, to byl asi první takový koncept ve světě. Michael je můj dobrý kamarád, ono totiž není na světě za tak moc lidí, kteří pracují jako klauni, takže se mezi sebou dobře známe, jsme v kontaktu. Byl jsem u zrodu zdravotních klaunů v různých zemích. Když tyto projekty začínaly třeba v Německu nebo v Holandsku, tak jsem tam přijel a pomáhal.

Máte v posuzování účinků smíchu na člověka skutečně mnohaletou (pokud počítáme od dob studií, tak zhruba 35letou) praxi, jak to funguje? Čím to je, že smích léčí? 

Já tuhle formulaci nepoužívám, neříkám, že smích je léčivý. Ani že „smích je nejlepší lék“. Já vždycky tvrdím, že to co děláme my jako zdravotní klauni, je komplement, potřebný doplněk, k léčebnému procesu, k tomu, co dělají lékaři a sestry. Nemohu potvrdit, že smích léčí. Ale jsem si úplně jistý, že dobrá nálada a pozitivní přístup má jednoznačně příznivý vliv na fyzický stav člověka a tedy i na pacienta. Vím, že tahle práce má smysl a vím to dlouho.

Jak to bylo na začátku? Vy jste vystudoval v Americe postupně tři vysoké školy. Nejdřív medicínu, potom hudbu a potom „klaunství“. To mě zaujalo, vysokou klaunskou u nás nemáme.

Ano, vystudoval jsem Dell Arte School of Physical Theater, tedy „fyzické divadlo“. Učili jsme se tam tanec, cirkusové umění, základy baletu, všechno možné. Ale především je to opravdu klaunská škola. A tam jsem poprvé během praxe zavítal jako klaun do nemocnice. Ještě to nebyl nějaký konkrétní záměr, spíše takový experiment, zkoušeli jsme naše umění předvést v dětských domovech, ve vězení i v nemocnici… Už během studií jsem se živil hudbou. Normálně bylo zakázáno při studiu vystupovat, ale mně to umožnili, protože já jsem nemohl jinak /smích/. Vždy večer po škole jsem hrál po klubech, restauracích. A v létě, během tříměsíčních prázdnin jsem každý rok odjížděl k Lake Tahoe – to je místo mezi Kalifornií a Nevadou, kde jsou velká kasina, něco jako Las Vegas. Je to v horách, kde jsem celé léto stanoval a pracoval v kasinu jako muzikant. A sušil*) jsem peníze, abych zaplatil další semestr. Celkem jsem studoval až do 27 let, byl jsem profesionální student.

*) v místech označených hvězdičkou záměrně ponechávám doslovný přepis Garyho slov

Později jste pomáhal se zakládáním organizací zdravotních klaunů, školil a trénoval klauny různě po Evropě, to už jste tedy měl zkušenosti z Ameriky?

To právě ne. Já už jsem tady v Evropě 36 let! Tehdy ještě v Americe zdravotní klauni nebyli. Velký projekt pravidelných návštěv dětí v nemocnicích začal Michael Christensen v New Yorku v roce 1986, to byl asi první takový koncept ve světě. Michael je můj dobrý kamarád, ono totiž není na světě za tak moc lidí, kteří pracují jako klauni, takže se mezi sebou dobře známe, jsme v kontaktu. Byl jsem u zrodu zdravotních klaunů v různých zemích. Když tyto projekty začínaly třeba v Německu nebo v Holandsku, tak jsem tam přijel a pomáhal.

A pak jste jednoho dne zavítal do Česka, to bylo náhodou anebo cíleně? Hned jste se tady chtěl usadit?

Cíleně. Já jsem měl a stále mám zájem o různé jazyky a kultury. Byl jsem zvědavý na češtinu. Mluvil jsem v té době pěti jazyky, myslel jsem si, že mám na ně talent, že v tom jsem dobrý! /smích/ Až když jsem se setkal s češtinou, zjistil jsem, že to není pravda, že v tom nejsem dobrý! Už mi bylo 47 let, když jsem váš jazyk poprvé slyšel, myslím, že čím jsme starší, tím receptory pro jazyk fungují hůř a hůř.

A stalo se, že jsem tady zůstal. Víte, já jsem se narodil v Ohiu, kde je stejné klima a počasí jako v Česku. Devět let jsem žil v Kalifornii, kde se počasí moc nemění. Když jsem byl poprvé tady, tak jsem si řekl: ááá, asi jsem doma.

Výtěžek koncertů The Statement, kde kromě Garyho hraje dalších 5 zdravotních klaunů, putuje do OS Zdravotní klaun. (z koncertu), foto: archiv Garyho Edwarse

Výtěžek koncertů The Statement, kde kromě Garyho hraje dalších 5 zdravotních klaunů, putuje do OS Zdravotní klaun. (z koncertu), foto: archiv Garyho Edwarse

Manželku a dceru jste si přivezl s sebou?

Kdepak, já jsem se ženil až tady, vzal jsem si Češku. A dcera je z předchozího vztahu, ta tady s námi nežije. Jsem čerstvý dědek*). Dcera s rodinou žila dříve v Amsterodamu, teď jsem velmi rád, že se přestěhovali do Berlína, protože to je trochu blíž.

Jaké tedy byly začátky Zdravotního klauna tady v Česku? Asi to nemohlo být úplně jednoduché, první tři roky jste vše platil ze svého…

Nebylo to jednoduché. Bylo pár momentů, kdy jsem váhal, jestli vůbec budu pokračovat. Pak jsem v roce 2000 dostal jako muzikant velmi dobrou práci v Německu, na světové výstavě Expo. Díky tomu jsem mohl investovat do Klauna a jít dál. V ten moment jsem si říkal, teď je to všechno nebo nic. Založil jsem občanské sdružení, zřídil bankovní účet, dal jsem na něj všechny svoje peníze, zajistil jsem kancelář a začal hledat sponzory. Rozjelo se to naplno.

Bylo „něco“, co vám říkalo, že to opravdu má smysl, že by byla škoda to vzdát?

Mám jeden velmi silný zážitek. Je to i první příběh knihy „Malé zázraky, příběhy zdravotních klaunů“, kterou jsem napsal se svými kolegy. Právě v době, kdy jsem přemýšlel, jestli pokračovat nebo ne, se stalo, že jsem se setkal s asi devítiletou pacientkou na onkologickém oddělení, v knize jsem jí pojmenoval Martina. Byla v posledním stádiu nemoci, selhávaly jí tělesné funkce. Lékař mi říkal, že navštívit jí už bude asi zbytečné. Přesto jsem to chtěl zkusit, lékař proti tomu nic neměl, znal naši práci. Protože dívka už ani neviděla, svoji návštěvu jsem založil na zvuku, začal jsem pískat jako malý ptáček a předváděl jsem, že ho má Martina pod postelí. Přistoupila na hru a začala se smát. Také jsem jí zazpíval písničku o ptáčkovi, který bydlí postelí a přidal jsem do textu i Martinino jméno. Zase se smála, byly to krásné momenty. Když jsem se po čase vrátil do nemocnice, lékař mě odchytl a ptal se, jestli si na Martinu pamatuju. Řekl jsem, že ano a čekal to nejhorší. Ke svému překvapení jsem se ale naopak dozvěděl, že po mojí návštěvě se vše změnilo, dívce se obnovily tělesné funkce, vrátil se jí zrak a lékaři jí propustili domů…

Víte dnes o té dívce něco?

Nevím. Náš etický kodex říká, že se nemáme snažit o kontakt s pacientem. Jenom doufám, že žije krásný život a doufám, že také ona ví, jak moc pomohla mě. Protože v ten moment jsem si byl úplně jistý, že budu pokračovat. Dneska máme 86 speciálně trénovaných klaunů, kteří navštěvují pravidelně, každý týden nebo i víckrát, přes 60 nemocnic, 7 zařízení pro seniory a několik psychiatrických léčeben. To všechno díky té malé holce…

To je krásný příběh. Je vždy návštěva klauna u pacienta improvizací, nebo máte připravené některé osvědčené vtipy a triky?

Naši klauni jsou dobře připravení, všichni jsou akreditovaní, pravidelně trénovaní. Jsou pro ně připravovány workshopy, koučink atd. Umí se přizpůsobit věkové kategorii pacienta, děti v různém věku reagují jinak. Probíhá to tak, že klauni přijdou do nemocnice, setkají se se sestrami, lékaři, dostanou základní informace a pak chodí do každého pokoje a pracují individuálně s každým pacientem. Ano, improvizace je velkou součástí naší práce, stejně tak hudba. Já jsem „od muziky“, takže tomu dávám velkou prioritu. Když jsem tady v Česku začínal, nebylo možné sehnat ukulele. Přitom to je pro klauny v nemocnici úplně nejlepší nástroj. Je jemný a malý.  Dřív jsem je sem musel dovážet. Z 86 klaunů, které teď máme, jich tak 70 hraje na ukulele. Takže určitě hlavně díky nám je už možné i v Česku sehnat ukulele.

Jsem přesvědčená, že klaunství je samo o sobě velmi těžká disciplína a v nemocnici zvlášť. Povede se vždy dítě rozesmát? A co rodiče, dokáží se při svých starostech o dítě naladit na klauna?  

Klaunství je opravdu velmi těžká disciplína. Pracoval jsem jako herec, pracoval jsem jako hudebník a pracoval jsem jako klaun. A klaun je nejtěžší práce. Každý si myslí, že stačí červený nos a tradáá, ale není to pravda. To je stejné, jako když má někdo housle a myslí si, že rovnou může jít koncertovat. Bez tréninku, bez cvičení to prostě nejde.

Máte pravdu, rodiče v nemocnicích se trápí, jsou vystresovaní. Ale mají vždycky velikou radost, když vidí, jak jejich děti jsou konečně zase jako děti. V nemocnici nemají kamarády, nehrají si, ztratí chuť na hravost. Když se pak klaunům podaří ji aspoň na chvíli dětem vrátit zpátky a rodiče vidí, jak se jejich děti smějí a je jim dobře, ten stres je najednou úplně pryč, vznikne úplně jiná atmosféra a jsou šťastní taky.

3

Samozřejmě kromě těch zázraků s dobrým koncem, a vy už jste to zmínil, někdy přijde ta nejhorší zpráva. Musel jste to zažít také mockrát, na to si jistě nejde zvyknout…

Je to stejné jako u sester a lékařů, kteří pracují v nemocnicích. Musí se jít dál. Když ztratíme pacienty, víme, že jsme aspoň na chvíli zlepšili jejich náladu, kvalitu života. Je to samozřejmě to nejtěžší na naší práci. Proto také máme pro naše klauny pravidelné psychologické supervize. Když je dítě třeba 10 měsíců v nemocnici, klaun za ním přijde 2x týdně, vytvoří si k dítěti určitý vztah. Stalo se víckrát, že jsme třeba byli pozváni na nějakou slavnost, narozeniny a podobně…

Samozřejmě je to silné, některé ty děti vidím stále před očima. Jak jsem psal do úvodu naší knížky, těch příběhů je obrovské množství. Aby bylo místo na všechny ty malé zázraky, které se stanou v nemocnici, byla by ta kniha nekonečně velká. Jsou tam příběhy s dobrým i smutným koncem, taková práce zdravotních klaunů je.

Je problém sehnat dobré klauny? Na vašich webových stránkách se píše, že aktuálně další nehledáte, máte jich tedy dost?

Není nikdy dost klaunů! Vůbec není jednoduché sehnat zdravotní klauny. Na poslední casting, který jsme dělali tady v Česku, se nám přihlásilo asi 80 lidí. A my jsme vybrali tři! Ale všichni klauni, kteří u nás jsou, kteří prošli našim výběrem, jsou skvělí. Úplný profíky!*) Skoro všichni jsou profesionální herci, přes den třeba jdou do nemocnice a večer hrají v divadle.

Byl jste vy někdy v nemocnici? Skrývá se za vaší prací nějaký osobní příběh?

Můj osobní příběh je, že jsem nikdy nebyl nemocný. Byl jsem jen jedenkrát v nemocnici, jako dítě, to bylo strašné. Já jsem z dvouvaječných dvojčat a můj bratr byl často nemocný a tak šel na vyndávání mandlí. To bylo někdy v padesátých létech a lékaři tehdy řekli – no tak, když už to děláme, tak vezmeme i bratra. Já jsem nebyl nemocný, ale byl jsem v nemocnici zkrátka proto, že můj brácha byl nemocný. To je dobrý ne? …Právě, že jsem nikdy neměl zdravotní problémy, tak myslím, že mám něco dávat zpátky…

Občas koncertujete s vaší skupinou The Statement. Máte na muziku víc času po té, co jste opustil funkci výkonného ředitele občanského sdružení? Což byl pro vás mimochodem také svým způsobem bolestný krok, jak jsem se dočetla na vašem blogu. Co je tedy teď vaší hlavní náplní?

Vedl jsem Klauna 15 let. v roce 2012 jsem skončil jak v Čechách, tak i na Slovensku, kde jsem také stejný projekt založil a vedl. Ano, byl to velmi intenzivní moment, ale byl správný. Stále pomáhám, například výtěžek zmiňovaných koncertů jde na Zdravotního klauna. Na hudbu bohužel víc času nemám, protože se podílím na dalších projektech po světě. Ale co se týče muziky, to byla vždycky moje první láska. Dlouhou dobu jsem jen skládal věci, které nikdo neslyšel. Ale teď mám tu možnost psát písničky, které lidé mohou poslouchat. S koncerty jsme začali vloni, připravili jsme jich pár, původně jednorázově. Ale lidé z kapely říkali, že nemůžeme jen tak skončit, že nám bylo spolu tak fajn, že bychom měli pokračovat. Tak jsem řekl: dobrá, budeme pokračovat.

Máte nějaká přání pro budoucnost? Myslíte vlastně vůbec na budoucnost nebo spíš žijete přítomným okamžikem?

Myslím na budoucnost, taky. Přání mám, velké, nereálné: aby se žádné děti na světě nemusely trápit v nemocnici…

A nějaké osobní přání? Mám plán, že budu žít do 100 let, aktivně na tom pracuju, nekouřím, nepiju alkohol, nepiju ani kafe, nejím maso, cvičím každý den a snažím se budit každý den s dobrou náladou.

Se svou dcerou během koncertu, foto: archiv Garryho Edwardse

Se svou dcerou během koncertu, foto: archiv Garryho Edwardse

Gary Alven Edwards * 27. 12. 1951, Ohio, USA

  • vystudoval medicínu, poté hudbu a následně klaunství na Dell Arte School of Physical Theater
  • od roku 1998 žije v Česku, bydlí ve východních Čechách
  • ženatý, dcera Joa (herečka a muzikantka), vnuk Shenm (v Irštině „ten, který hraje hudbu“)
  • zakladatel OS Zdravotní klaun u nás, na Slovensku a v Polsku. Pomáhal budovat tento projekt v Chorvatsku, na Novém Zélandu, v Palestině. Učí klauny v Rakousku, Německu, Maďarsku a dalších zemích. Do roku 2013 výkonný ředitel OS, nyní člen správní rady
  • skládá jazzovou a vážnou hudbu, hraje na několik hudebních nástrojů, vystupuje s kapelou The Statement, která hraje výhradně jeho skladby, píše knihy, maluje

Koukněte na: www.zdravotniklaun.cz, www.facebook.com/zdravotniklaun

(Případně, ale není nutné: Přispět můžete na: www.hithit.com Malé zázraky 2

Číslo účtu veřejné sbírky: 20 20 20 20 20 / 0600)

Tento rozhovor byl napsán pro Pravý domácí časopis.        

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *