Jakmile jsem se vymanil ze spárů korporace a dal vědět, že zkusím podnikat, odezvy byly barvité. Hodně lidí mi vyjádřilo povzbudivou podporu, možná ale ještě víc jich nenápadně či zcela na rovinu předkládá určitá podezření či pochyby. Něco ve smyslu: „tak se vyblbni, chlapče, však ono tě to přejde“ nebo zrovna před chvílí: „v neděli u počítače? To jsi v korporaci nemusel, nebylo ti tam líp?“ Nebylo. Jsem sice za kompem, ale venku na zahradě, kousek od bazénu, v mezičase si jdu zablbnout s dětmi, které tu poletují, zatímco si smolím blog pro radost. A hlavně mám dva úplně nové pocity: 1) neděsí mě pondělí! Dřív mě někdy už v neděli obcházel stín nadcházejícího začátku pracovního týdne. Je pryč. Můžu totiž zítra zase klidně pracovat ze zahrady a nemusím se nikoho dovolovat. 2) Práce mě zase hodně baví! Dokonce skoro stejně jako třeba běhání nebo čtení knížky. Jasně, začátečnické nadšení, říkáte si. Třeba se mi to vážně časem zají, nevím. Ale teď je to prostě dobrý.
Mezi těmi, kteří stále neotřesně věří v pracovní disciplínu od pondělí do pátku a “spořádanost”, je táta a tchýně. Naopak na druhém pólu stojí, a od začátku mě z něj podporuje, moje žena. To je hodně důležitý základ, ba skoro základní kapitál, a jsem za něj rád. Občas jsem totiž od některých svých známých slyšel postesk, že nemůžou dát vale dobře placené práci, protože jejich manželka nehodlá slevit z nastoleného standardu a zdánlivých jistot.
Buď mám fakt kliku, nebo mi manželka hodně věří, nebo si prostě nepřipouští, co všechno by mohlo nastat bez jistoty ředitelského platu. Prý to vždycky nějak zvládnem. Tak jo! Poznal jsem ji hned po vysoké ekonomické, kterou jsme studovali oba. Před těmi dvanácti lety byla hodně pragmatická a dokonce brala vážně i kariéru. Krátce na to ale udělala první iracionálnost, že si vzala mě, kluka skoro bez ničeho, který s tím čerstvým diplomem ještě ani pořádně nevěděl, čím chce být. A je to s ní v tomhle ohledu čím dál horší. Dříve bývala ekonomickou zpravodajkou České televize, teď je z ní šéfeditorka alternativního Pravého domácího časopisu, který před dvěma lety založili naši kamarádi. K tomu začala žít natolik bio, že uprostřed Strašnic provozuje komunitní kompostér, doma si vyrábí ekologický prací prášek, místo aviváže z reklamy používá ocet. Do směsného odpadu nevyhazujeme už ani hliníková víčka od jogurtu, klasické léky z naší domácnosti takřka vymizely a na nočním stolku se jí vrší literatura typu Tibetská kniha života a smrti nebo Hnízdil. Když mě obzvlášť několik posledních měsíců pozorovala, jak se domů z kanceláře vracím bez energie, často mi připomínala, že můžu zkusit pracovat svobodně i po svém. Teď je se mnou ráda, že na to došlo.
Soudím, že u toho myslí i na naše děti. Vyzenovaný tatínek je asi fakt lepší než vysátý morous. A když to tak průběžně bilancuju, tak právě příklad, který dáváme dětem, je vlastně na tom všem úplně nejpodstatnější. Naše generace současných čtyřicátníků byla spíš vychovávána v tom, že bychom měli být spořádanými zaměstnanci, respektovat autoritu nad sebou, byť je třeba nekompetentní, zkrátka neremcat, lézt po korporátním žebříku stále výš a povinně si nalajnovat dovolenou půl roku dopředu, aby to zapadlo do tabulek lidských zdrojů. Chtěl bych svým dětem raději předat schopnost najít odvahu, věřit si, dělat věci po svém, mít vždycky volbu a nebát se proher ani velkých změn a rizika.
Zvažujete pracovní změnu a hledáte průvodce k větší spokojenosti z práce? Rád vám pomůžu.
