Spojil jsem s ní osm let života. Nejde o ženskou, jen o firmu. S tou se rozchází snáz. Nemáme děti. Společnou jsme měli ale třeba hypotéku a vůbec jsem se na ní mohl po finanční stránce celkem spolehnout :). Od začátku jsem věděl, že v ní neskejsnu navždycky. Lidi se na korporátních židlích střídají skoro jako v open spacu v systému flexi office. V něm si nejlepší stoly a židle urvou ti, kteří každé ráno vyrazí ke svému ponku nejčasněji. V obřím klimatizovaném proskleném kvádru jsem už nějakou dobu snil o svobodě a to se teď proměnilo ve skutečnost. Když ale přišel poslední den a už už jsem se s batohem na zádech chystal domů, zaskočil jsem sám sebe. Chtěl jsem se se svými nejbližšími kolegy pěkně poplácat po ramenou a s úsměvem na rtech hupsnout do nových zítřků. Místo toho jsem ze sebe s knedlíkem v krku vymáčkl jenom: čau a mějte se. Byl jsem naměkko, a přišlo to bez varování. Aby taky ne, lidi jsou nejvíc. A skvělý tým, se kterým člověk tak dlouho funguje, jen tak něco nenahradí. S většinou z nich jsem pracoval léta a lepší kolegy budu hledat těžko. Všechno ostatní vem čert, ale po nich se mi bude stýskat.
Teď mám v plánu se ještě víc věnovat mému úplně nejlepšímu a nejdůležitějšímu týmu – mojí rodině. A na ten pracovní klan budu rád vzpomínat jako na nekorporátní ostrůvek ve spleti pravidel, prezentací, meetingů, mailů, asapů, briefů, statusů a feedbacků. Držte se, a pozor na tu židli u okna, vystřeluje!
Zvažujete pracovní změnu a hledáte průvodce k větší spokojenosti z práce? Rád vám pomůžu.
