Jsou věci, které je hezké mít před sebou. Dlouhý seznam úkolů k nim ale neřadím. Zkusil jsem různé triky, ale ať ho nastrojím do jakéhokoli hávu, pořád je to jenom halda povinností. Je to jako snažit se zabalit nedojedenou večeři do dárkové krabičky.
Nikdy vás nebude motivovat tak, jako fotka z hor, kam se brzy chystáte, nebo vstupenka na skvělé divadelní představení. Takové věci si na stole nechám rád. Ale seznam úkolů mě jenom štve. Aspoň ten můj je jako kouzelnický klobouk. Dalšího králíka z něj vytáhnu, kdykoli si zamanu. A když už bych měl pocit, že ne, tak mi ho tam někdo pošle mailem.
Proto ho mám radši schovaný, nasaju z něj několikrát denně jen nejaktuálnější úkoly a mnohem víc se soustředím na seznam toho, co můžu s klidným svědomím označit jako DONE. Čistý papír, kde přibývají jen dodělané úkoly, mi na stole dělá mnohem větší radost než ToDo list s částečně přeškrtanými a částečně netknutými body.
A to minimálně, protože:
mám subjektivní pocit, že toho zvládnu víc
motivuje mě to úkoly dokončovat
takže toho objektivně opravdu udělám víc
pohled na seznam hotových bodů mě nakopne, na rozdíl od ToDo listu, který mě vysává
králík na DONE listu je o dost lepší než králík v klobouku
