Procházíme tím mistrovstvím po dvou letech znovu, nejdřív jsme ho dali s dcerou, teď se synem. A mám z něj pořád rozporuplné pocity. Ten velký tlak na děti v jedenácti letech podle mě není dobrý. Na druhou stranu, na víceletý gympl a přípravku chtěly děti samy. Přijde mi to celé tak důležité a fascinující, že si k tomu píšu pár postřehů. A budu rád za vaše. Rovnou přiznám, že my se v tom doma trochu plácáme.
Jako trénink hokejisty
„Zapisujeme si každý výsledek testů a máme dlouhodobý plán, ve kterém je důležité nechat čas na odpočinek. Nejlepší výkon dcera podává po pár dnech volna, takže krátce před finálními zkouškami už to nebudeme hrotit,“ říkal mi kamarád. Popisoval i důkladnou domácí přípravu, náročnost na čas a znělo mi to, jako by mluvil o tréninkovém plánu ligového hokejisty. Skoro jsem měl pochybnosti, jestli má naše dcera se svým o dost volnějším přístupem vůbec šanci. Potkali jsme se před Gymnáziem na Zatlance na pražském Andělu, kam jsme oba vodili dcery na systematické doučování na přijímačky na víceletý gympl. Bylo to před dvěma roky a obě naše holky pak udělaly přijímačky na své školy jako jedny z nejlepších. U té své pozoruji, že je už druhým rokem na nové škole opravdu ráda. To je ta dobrá stránka.
Jiné stránky celého procesu jsou ale dost bláznivé. Třeba pravidelné testy nanečisto, na které je každou sobotu před Zatlankou fronta lidí. Skoro jako na banány za socíku. Rodiče se tam mezi sebou hádají, kdo přišel dřív, protlačují své děti na přední místa, aby si zabrali co nejlepší třídu s dobrým učitelem. Už teď je to slušný mazec a s blížícími se zkouškami ještě přituhne.
Za celou sezónu tam mlaďoši vyplňují nekonečné testy, které obsahují mnohem víc informací a znalostí, než které se děti – minimálně ty naše – učí na základní škole. Některé otázky máme se ženou problém zodpovědět i my, oba vysokoškoláci. Víte třeba, co je to podstatné jméno látkové? Nebo bezrodé zájmeno? Myslím z hlavy, na Seznamu nebo Googlu si to umí najít skoro každý.
Ty testy nejsou podle mě vůbec snadné ani pro hodně chytré děti. My jsme sice v tom, ale zároveň pořád pochybujeme, jestli to celé má smysl. Bere to dost času a energie a víme, že doháníme něco, co mají děti umět ze školy a zároveň do nich lejeme znalosti, které by se měly učit později.
Přípravka ukazuje, že škola může být dobrá
Co mě na tom doučování ale zaujalo nejvíc, jsou učitelé. O těch na Zatlance děti mluví s radostí, dávají pozor, když je něco učí, a dokonce se do té školy těší. V sobotu! Ne pokaždé, protože je toho moc, ale těší se často. Je na nich taky vidět velké zlepšení. Za několikanásobně méně hodin na Zatlance se obě naše děti naučily víc než za půl roku ve škole.
Jak to, že to jde? A proč to nejde aspoň o trochu líp i na jiných školách? Problém je nejspíš v motivaci a penězích. Zatlanková sezóna jednoho dítěte může vyjít klidně i na více než 20 tisíc, k tomu spousta času a úsilí. Peníze jsou relativní, ta částka je pro někoho velká, pro někoho malá a pro dost lidí na tento účel možná i nedosažitelná. My si říkáme, že je lepší to dát za vzdělání než za cokoli jiného. V Čechách jsme zvyklí na školu zadarmo, ale podle toho to pak taky vypadá. V páté třídě některé děti ani neslyšely o pravém úhlu a anglicky neumí dát dohromady větu.
Každopádně ty přijímačky bereme jako zlom v dětství našich dětí, který přichází až moc brzy. A máme s ním spojených spoustu dalších otázek, na které pořád hledáme odpovědi.
Co, když se syn na gympl po tom, jak se tomu věnoval, stejně nedostane?
Jak ho ovlivní zklamání?
A bude to dobře, nebo špatně?
A co když se dostane?
Neměli jsme děti z celého přijímačového kolotoče radši vynechat, rozmluvit jim to?
Je zrovna gympl ten správný krok na cestě k práci, která bude děti bavit?
A jak vůbec bude vypadat trh práce, až na něj vstoupí?
Nic z toho teď nevíme. Jasno máme jen v tom, že je zajímavé celý proces pozorovat a jsme rádi, že s nimi u toho můžeme být.
