[av_heading heading=’Dětská práce, která má smysl’ tag=’h1′ style=” size=” subheading_active=” subheading_size=’15’ padding=’10’ color=” custom_font=”][/av_heading]
[av_textblock size=” font_color=’custom’ color=’#000000′]
Autor: Mirek Čepický
[/av_textblock]
[av_textblock size=” font_color=” color=”]
Mám pocit, že jsem jako dítě pracoval víc než moje děti, což je asi úplně obyčejný mezigenerační syndrom. Navíc si za něj můžu dost sám benevolentní výchovou. Když jim vyprávím o pravidelném vynášení koše, mytí nádobí, chození na nákup, uklízení celého bytu, jenom mě svými jedenáctiletými a devítiletými kukadly shovívavě pozorují a maximálně řeknou: „Měls to těžký, tati.“
Přimět tuhle digitální generaci bezbolestně k fyzické práci není jen tak, a proto mám radost, kdykoli se to podaří. Naposledy to bylo nedávno, když mi syn pomáhal vyměňovat kolo u auta. Zvládl to skoro celé sám, já udělal jen to nejnutnější, na co ještě nemá sílu, třeba finální utažení šroubů. Taková dětská práce má podle mě smysl hned z řady důvodů. Napadá mě teď třeba:
- Není moc užitečných činností, po kterých mi syn na konci řekne: „Tati, to bylo super.“
- Syn má radost, že to zvládl.
- Zvyšujeme šanci, že si bude umět poradit, až někdy píchne.
- Stoupá i jeho sebedůvěra a snáz si časem troufne na jiné podobné úkoly.
- I rodiče můžou mít radost z toho, když se dítě ušpiní.
- Sbližuje nás to jako chlapy.
- A samozřejmě hodně důležitá věc: mám míň práce.
Tak snad se příště takhle nadšeně vrhne i na luxování a vynášení koše 🙂
[/av_textblock]