Když jsme si domlouvali rozhovor, byl ve Francii několik set kilometrů od domova, smrákalo se a Honza Pospíšil si v lese hledal místo, kde přespí. Předpověď počasí hlásila déšť a on měl v malém batůžku jej pár nejnutnějších věcí pro život. Jediná jeho střecha nad hlavou bylo pončo. Byl ale v pohodě, protože podobných situací na své cestě už zažil a zvládl hodně. Naživo jsem ho naposledy viděl plného obav a očekávání, když jsme se krátce před jeho cestou sešli v Praze na pivo. Ve svých sedmapadesáti letech vypadal, že má vše, co je ke spokojenému životu třeba. Milovanou ženu i děti, práci, kterou velmi dobře umí a kde se s kolegy zná tak dlouho, že už jsou taky skoro jako rodina. Stejně ale cítil vnitřní neklid, trápily ho deprese, a intenzivně potřeboval na čas od všeho odejít, utřídit si myšlenky a rozhodnout se, co dál. Hlavně pracovně. Jediný jeho plán bylo dojít po Svatojakubské poutní cestě z Prahy do španělského Santiaga de Compostela, což je asi 3 200 kilometrů. Dlouhá cesta, dalo by se říct. V Honzově pojetí má ale tohle spojení dvojí význam. Své putování totiž spojil se stejnojmennou neziskovou organizací pečující o rodiče, kteří ztratili děti. To před mnoha lety prožili i Honza se svou ženou. Na své cestě tak uzavírá důležitý kruh a přemítá o tom, jak bude dál svůj život updatovat. Víc o tom prozrazuje v rozhovoru.
Proč jsi vyrazil na cestu?
Asi by se to dalo shrnout pod obligátní pozdní krizi středního věku. Nebo brzkou krizi starého věku. Vyber si. Začal jsem brát antidepresiva a chodit na terapie, což obojí bylo dobré, ale věděl jsem, že potřebuji změnu – restart. Zresetovat systém a zkusit nahodit nějaký update. Jednoduše najít zase radost a nějaký záblesk smyslu své existence. To, že je to nakonec poutní cesta Camino de Santiago (Svatojakubská cesta), se nerodilo snadno, i když ze zpětného pohledu bylo jasné, že to tam musí dojít.
Před devíti lety jsme totiž šli s mou ženou Karin Camino Norte, což bylo asi 800 kilometrů Španělskem. Byl to pro mě jeden z největších zážitku vůbec. Za všechno může naše kamarádka Paula Sisková, která před lety zdokumentovala svoji pouť. Holky se vypravily v zimě z Pyrenejí do Santiaga. Celé to mělo strašidelnou sílu. A navíc se to nádherně jmenuje: Možno sa nevrátim. Ona je totiž Slovenka. A tam někde je prapůvod mé nynější cesty.
Co se ti honilo hlavou první dny?
Než jsem vyrazil, měl jsem obavy, jestli to zvládne moje hlava. O fyzičku jsem strach neměl. Ale od první chvíle, co jsem vyšel, mi bylo jasné, že to je ono. V hlavě jsem sice měl krize, ale dařilo se mi je překonávat a radost z pouti to pokaždé přebila. Já totiž moc rad chodím a jsem introvert, takže mi nevadí, ba naopak vyhovuje, když jsem sám. Chtěl jsem s sebou vzít našeho psa, aby mi byl společníkem, ale ten to po dvou dnech zabalil. Mám na jeho poměry moc velké dávky. Ale už když jsem se s ním loučil a předával ho své ženě Karin jsem věděl, že to dám i sám.
Na cestě jsi se spojil i s charitativním projektem Dlouhá cesta podporujícím rodiče, kteří přišli o dítě. Jak jsi k tomu dospěl? Měl jsi záměr pomáhat už před začátkem cesty, nebo tě to napadlo až na ní?
Důvodů pro sbírku bylo několik. Prozaicky na mě při postovaní na instagramu vyskakovala tahle možnost. Pak mě zaujala holčina, která vybírala při své cestě do Turecka na Banát. A taky jsem už před cestou věděl, že v rámci svého restartu musím začít dělat něco užitečného pro lidi kolem. Přesně mě to napadlo 25. den po startu, když jsem se dostal do relativní pohody. A chtěl jsem to spustit na měsíční výročí začátku. Bylo to trochu narychlo, ale povedlo se.
Můžeš prozradit osobní motivaci, proč jsi se rozhodl pomáhat právě rodičům v tak moc těžké situaci?
Původně jsem věděl jenom to, že chci udělat sbírku. Neměl jsem jasno pro koho. Moje žena Karin, která je ředitelka neziskové organizace Zlatá rybka, přišla s ideou, že Dlouhá cesta je jméno, které se hodí i pro mou pouť, a navíc tato organizace velmi těžko shání peníze. My jsme v minulosti také přišli o našeho prvorozeného syna. Najednou to do sebe všechno zapadlo.
Kolik peněz se podařilo vybrat?
V této chvíli (v polovině října 2021) je tam téměř 45 000 korun, což je skvělé a já všem, kteří ve spojení s mou cestou přispěli, moc děkuji. Ale protože jsem si nedal malý cíl s poutí, tak ani tady nemám malý cíl. Rád bych, aby na konci byla částka 100 000 korun.
Na podporu Dlouhé cesty můžete taky snadno přispět tady. I malá pomoc je užitečná. Děkujeme.
Přispíváš i sám?
To je jasný. Chtěl jsem dát nějakou zajímavou částku. Jednak proto, aby to bylo důvěryhodné, a taky proto, že jsem hračička a mám rád věci s více významy a souvislostmi. Přispívám 3 koruny za každý kilometr, který ujdu. Ve finále to bude tedy kolem 9500 korun. Peníze posílám každý den, aby v tom byl pořádek. A proč tři? Každý může udělat tři věci a taky tím snadno pomoci: 1/ poslat peníze 2/ sdílet sbírku ke svým přátelům 3/ rozhlédnout se kolem sebe, kdo potřebuje jeho pomoc.
Jak konkrétně tyto peníze pomůžou dál? Komu přesně a jakým způsobem?
Dlouhá cesta pomáhá v těch nejtěžších etapách života, kdy se všechno zhroutilo a často nebývá ani vůle a ani síla pokračovat. Je moc důležité, aby v tu dobu člověk nebyl sám a mohl sdílet svou bolest s někým, kdo mu rozumí. To není vůbec jednoduché, protože tuto mezní situaci v jeho okolí možná nikdo nezažil a nenachází potom nikoho, kdo by s ním třeba jen mlčel. Dlouhá cesta pořádá pro rodiče, kteří přišli o děti, různé akce, a organizuje pomoc těm, kteří ji potřebuji.
Plánuješ se pomáhání víc věnovat i po návratu, nebo je to jen projekt spojený s cestou?
Určitě bych v tom nějakou formou rád pokračoval. Zatím jsem pořád na cestě, větrám si hlavu a nemám to promyšlené konkrétně. Ale určitě vím, že i pro moji pohodu to bude nezbytné. Je hodně bolesti, o které nikdo neví, protože všichni chceme vypadat šťastní a úspěšní. Ale dost často je to jenom vnější slupka. A pak je tu bolest, kterou už ani nikdo neskrývá, právě třeba ze smrti někoho blízkého.
Kolik ti zbývá do cíle a v jaké jsi kondici?
Teď už je to pod 1 000 kilometrů. Jestli si zase něco nevymyslím a neprodloužím si to. Nedávno jsem si třeba zvolil jinou trasu do Pyrenejí, protože mám rad hory. To je asi o několik dnů a kilometrů delší. Záleží to i na počasí. Jinak se cítím fajn jako už dlouho ne. A to jak fyzicky, tak i psychicky.
Na cestě si Honza čistí hlavu od každodenních starostí, které měl v Praze, ale potkávají ho zase jiné. Tady je jedna za všechny: Před pár dny jsem řešil jednu lapálii. Prochodil jsem boty a musel jsem si koupit nové. Jenže neměli moc na výběr. Ono se totiž Camino zrovna moc nepotkává s nákupními centry. Moje nohy si ale s novými botkami moc neporozuměly. Takže se mi zpomalil postup a musel jsem koupit ještě jiné. S těmi je to už zase v pořádku.
Honzovu cestu můžete sledovat například na jeho Facebooku.
