Poslouchat Davida byla čirá radost. Ani jsem nevnímal, že jsme seděli v pasáži u pražského divadla Archa. V myšlenkách jsem byl na jeho zahradě. Přenesl mě tam svým nadšením a vyprávěním o zelených vajíčkách prapůvodního plemene slepic, o mraveništi nebo kapkové závlaze. Společnost tam má opravdu pestrou a cizokrajnou – například perličky původem z Afriky, běžce indické nebo leguána… A také přítelkyni, která má pro jeho různorodé pěstitelské a chovatelské experimenty pochopení, protože pochází z moravského venkova. Zatím spolu obývají malý domeček s neobvyklou kuchyní ve starorůžové barvě, která nemá žádné ostré rohy. Do budoucna David plánuje vedle postavit druhý malý domek, který bude moci „zapnout a vypnout“, když bude potřeba. Nerad totiž čímkoli plýtvá. Včetně svých sil a energie.
Během našeho povídání jsme narazili i na vážnější témata, jako je třeba nenávist. Velkou část svého života ji obrušuje temperamentní romskou hudbou. A začínáme hodně těžkým tématem – smrtelnou nemocí ALS, která pacientům zachovává mysl, ale ochromuje svaly. David spolku ALSA dlouhodobě pomáhá a já s nimi také příležitostně spolupracuju, a tak i díky propojení přes ALSu mohl vzniknout tenhle rozhovor. Možná trošku neobvyklý, protože ho přepisuju hovorově, aby nepůsobil „provzorně“, jak říká David Kraus.
Rozhovor jsem psal původně pro Pravý domácí časopis, kde vyšel v srpnu 2020.
Před pár lety jste se v centru Prahy nechal pro spolek ALSA přilepit kobercovou páskou na vysokou desku. Nemohl jste se hýbat, mluvit, nic. Proč jste se rozhodl Alsu podporovat?
Spojil nás jeden hodně šikovný fotograf. Vymyslel kampaň Společně proti bezmoci, do které jsem se zapojil. Lepší se, myslím, ani udělat nedá. Přibližuje pocit lidí s ALS, kterej je ve skutečnosti ještě daleko horší. Nemoc je strašidelná právě svou nepopsatelnou bezmocí. Nevypadá hezky, takže se blbě prezentuje a některý televize tohle téma ani nechtějí do svých pořadů, protože je pro ně pesimistický. Ve zprávách je dneska přitom tolik negativního. Pomoc lidem s ALS je potřebná a je hrozný se podobným tématům vyhýbat. Je to jako vyhnout se nemocnýmu člověku, obejít ho a nepomoct mu.
Jak se dá nemocným s ALS pomoct?
Potřebujou už jenom pocit, že jim pomáháme a že nás je furt víc. ALSA se snaží pacientům vybudovat zázemí, aby mohli někam jít, měli psychologickou podporu a aby se pomohlo jejich rodinám, pro který je to taky velmi náročný. Tohle téma je silný a aktuální, může potkat každého z nás. Nikdo totiž neví, z čeho ALS vzniká. Ukazuje nám, že si máme vážit svého zdraví. Od nemocných, kteří zažívají něco naprosto ojedinělýho a neskutečnýho, se můžeme hodně učit. Přestávají jim postupně fungovat svaly a procházejí při tom velkou psychologickou změnou. Musejí být obr silný – jak oni, tak i lidi vedle nich. Je to nejtěžší zkouška, kterou si třeba páry a rodiny můžou projít.
Jak na vás působí, když s nimi jste?
Chci k nim vždycky přijít s dobrou energií a smát se na ně. Obdivuju sestřičky, lidi z Alsy a jejich blízké, kteří jsou s pacienty dennodenně ve styku. Je to pro ně nakládačka. Já se vždycky nabiju, přijdu, jsem s nimi a pak si zase odpočívám. Ale tyhle lidi tam musejí být pořád, hlavně rodiny musí všechno podřídit pacientům. U ALS je hodně pravděpodobné, že se stav bude zhoršovat, je to nevděčný. I proto těžko shánějí peníze na pomoc. Ale já věřím na zázraky a ve vědu. Věřím na osobnost jednotlivce. Viděl jsem lidi, kteří překonali nemoci, i když jim doktoři řekli, že jsou nepřekonatelné. I v Alse máme pár adeptů, který se s tím rvou obdivuhodným stylem. Koukám na ně jako na bojovníky, který se perou s něčím, co si ani sám nedokážu představit.
Co jste s nimi zažil?
Nejdřív jsem si o té nemoci hodně četl a dlouho trvalo, než jsem se setkal s pacienty. Nejsem člověk, který se na ně chce podívat ze zvědavosti. Ctím jejich soukromí. Pak jsem pro ně měl koncert a viděl jsem, že je to baví. Spolu s Alsou a lidmi, co mají Stezku v korunách stromů, jsme zařídili výlet Stezkou v korunách stromů. Tam je úžasný, jak může být člověk vysoko, a přitom je to bezbariérový. Poprvé jsem viděl pacienty i s rodinami. I přes blbý počasí jich bylo tolik, že mě dojali. Vzali to jako výzvu, bylo to pro ně náročný, ale na konci byli spokojení a nikdo naštěstí neonemocněl. Nejkrásnější na výletě byly dvojice a celé rodiny okolo pacientů. Jak se zpívá v písničkách: otevři své srdce, tak to byly ty největší srdce, jaký jsem v životě viděl. A pozorujete to často přímo i na tom pacientovi, který je někdy opravdu slaboučký, jak mu to pomáhá a dělá dobře. Člověk nemusí jezdit po celým světě, aby viděl lásku bližního k bližnímu, o které se mluví v křesťanství. Nikde jsem ji neviděl větší než právě tady. Pacienti i lidi vedle nich jsou pro mě novodobí rytíři, nesrovnatelný se všema svaloušema a superhrdinama. Oni jsou pro mě superhrdinové v sebeovládání.
Zmínil jste křesťanství… V co věříte?
Mám křesťanskou výchovu a zároveň neortodoxní židovské předky. Všechno se ve mně mísí. Jako kluk jsem chodil povinně do kostela, a tím mi babička křesťanství malinko znechutila. Pak jsem byl v Himálaji a poznal Tibeťany, což mě oslovilo nejvíc. Jejich buddhismus je velice moderní tím, že vás do ničeho nenutí. Má velmi jemný pravidla, kterými se může řídit člověk v Čechách, v New Yorku, kdekoliv. Jel jsem do Himálaje v Kristových letech na dva měsíce. Byla to náhoda, nevybral jsem si tu cestu, byl jsem na ni oslovený. A bylo to jedno z mých největších štěstí v životě.
Kdo vás tehdy oslovil a proč jste kývl?
Oslovili mě Brontosauři v Himálajích. Je to organizace, která v Čechách vybírá peníze na stavbu škol a financování studování malých Tibeťanů. Já na té škole učil výtvarku a hudebku.
Jak moc vás ty dva měsíce změnily?
Hodně. Byla to nejzásadnější cesta v mém životě. Zjistil jsem tam, že nežiju podle sebe. Člověk tam velmi dobře zapomene na svoje ego. Odjížděl jsem z Prahy jako zamračený Čech, co nadával. Tam jsem se naučil usmívat. Po téhle cestě jsem se vrátil k tomu, co jsem měl rád jako malý.
Co třeba?
Zjistil jsem, že mám rád klid, přírodu. Pořád to samé, akorát jsem se od toho odpoutal k nějakým počítačům, tabletům, blbostem. Dnešní doba do nás marketingem hrne, že to musíme mít. Dřív jsem měl doma několik počítačů, vyplňoval jsem tím nesmyslně čas a pak jsem je všechny prodal. Vrátil jsem se k sobě.
Takže už nemáte počítač?
Mám, ale používám ho velmi střídmě. Dneska navíc uděláte všechno na telefonu.
Co ještě jste změnil?
Zbavil jsem se hodně věcí. Odstěhoval jsem se z Prahy. Pořídil jsem si domeček za Prahou. Říkal jsem si, že si tam zbuduju něco podobnýho, co jsem viděl v Tibetu. Slepičky a skromný život v přírodě. A bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem udělal. Bez cesty do Himálaje bych na to nikdy neměl odvahu. Do té doby jsem žil klasickým městským životem a ani jsem si neuvědomoval, že jsem nespokojený. Měl jsem neurózy, byl jsem vnitřně zahořklý, kouřil hodně cigaret a nechodil do přírody.
Neměl jste té přírody během koronavirové karantény v domečku už zase moc?
Díky koronaviru jsem viděl celé jaro v přímém přenosu. Na to nikdy nezapomenu, bylo to nádherný. Příroda mi dělá každý den radost. Pro ni jsme byli stvořený, ne pro současný chaos. V televizi nás strašej, lidi jsou pod psychickým tlakem a psychika je přitom strašně důležitá. Tu nespraví multivitaminy a posilovny. Jogíni mají mnohem méně zdravotních potíží, protože relaxujou a meditujou. Příroda to zařídí sama. Já medituju, když chodím nebo sekám kosou. Někdy se taky vydržím hodiny dívat na kachny. Mnich v Tibetu mi říkal, že nejlíp můžu meditovat u toho, co mám rád, a nemyslím u toho už na nic jiného.
Co vás nejvíc baví?
Malování, hudba, miluju být v zahradě. To všechno je meditace, protože člověk se u toho soustředí jen na jednu věc a je spokojený. Jsem jinak roztěkaný, nedokážu dělat vícero věcí najednou. S tím jsem měl problémy už před dvaceti lety, ale přitom se po nás pořád chce, abychom toho zvládli ještě víc a ještě rychleji. A měli u toho různé elektronické nástroje. Doba nás vlastně vydírá tím, že musíme mít Instagram a Facebook, to jsem taky změnil. Když jsem během koronaviru viděl, jaké zoufalosti už lidi sdílej, hodně jsem to omezil. Jsem k tomu samozřejmě trochu nucený kvůli hudbě a dřív i kvůli značkám, se kterými jsem spolupracoval.
Se značkami jdou i peníze. Jak těžké je se od toho odpoutat?
Řekl jsem si dost, a že zkusím, co se bude dít. Nikdy jsem se moc neživil Instagramem. Chápu, že se tam herci a zpěváci přesouvají, protože hudební alba ani filmy moc nevydělávají. Tím se ale z umělců stávají prodejci. Nabízejí něco jiného než své řemeslo. Chápu to, ale mně to nedělá dobře. Líbí se mi, když se kouknu na Instagram fotografa a jsou tam třeba černobílý fotky, životní události, kus jeho příběhu, původní člověk. Nezaprodává se něčemu, není v žádných křečích.
Vyhovuje vám teď venkov, nebo se kvůli hučící dálnici posunete ještě dál do přírody?
Dálnice hučí a pořád mi připomíná, že město je za rohem. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem šel zrovna tam. Když mi zavolají třeba z divadla, je příjemný, že jsem za půl hodiny v Praze. Mají to tam za mnou blízko i kamarádi. Ale když není listí, dálnici slyším. Kdybych si znova vybíral, už bych šel dál. A klidně mezi ještě míň lidí. Já se bál, jestli zvládnu být na samotě, a zároveň jsem nechtěl být v žádném satelitu. Takže bydlím v chatový oblasti, ze který se ovšem během doby, co tam bydlím, stala oblast celoročně osídlená. Hlavně mi vyhovují ty lidi. Když tam přijdu za kamarádem, dá mi něco k jídlu, což mám rád, protože moc vařit neumím. A hlavně si s vámi lidi povídaj, mají dobrou náladu. Není to, jako když vejdete do kavárny, kde si sednete a všichni čuměj do mobilu.
O čem si s nimi povídáte?
O zahradě, běžných věcech. Někdy jsem i nepříjemnej a za někým přijdu a řeknu mu, že se chová jako prase. Když třeba používá tablety do myčky se solí nebo ničí půdu chemikáliemi. Vysvětluju jim, jak dlouho tam zůstanou a že tím škoděj přírodě i sami sobě. Vždyť tam pěstujou zeleninu, kterou pak jedí. O složení různých výrobků se hodně zajímám. Prostudoval jsem třeba stovky zubních past, než jsem našel tu, která je dobrá, a přitom úplně přírodní.
Dřív si lidi na venkově běžně bez peněz pomáhali, když někdo něco potřeboval. Funguje to i u vás?
My to tam takhle máme a je to krásný. Z Prahy jsem to neznal. Vážím si toho a jsem rád, že jsem se rozhodl přestěhovat brzo a nepřišel na to až třeba v šedesáti. Užívám si to.
Takže návrat do města u vás nehrozí?
Ne. Kdybych vyhrál ve Sportce, tak bych si tady nějaký přespávadlo opatřil, ale jsem muzikant a pražský byty jsou dneska už mimo peníze, který za život vydělám.
Co vám v poslední době udělalo radost?
Zpomalení díky koronaviru. Hodně lidí si udělalo takový Tibet, který jsem měl v Himálaji. Srovnali si věci, vrátili se k hodnotám, na televizi už se opravdu nešlo dívat, tak si začali povídat, číst a zjistili, že klid a čas jsou hodnotnější než prachy. Část lidí už dneska jede na půl úvazku, trošku uberou a chtějí si udržovat doma klid. Zjistili, že nemusí být zavřený v kanclu, sedat do auta a jezdit tam a zpátky. Díky internetu můžou pracovat z domova. Svět se nemusí tak hemžit, hemží se zbytečně, všechno může být ekologičtější. Koronavir byl pro planetu ozdravný. Nejvíc ze všeho jsem sledoval přírodu a divil se, jak rychle dává najevo, že by se uměla zase zpátky regenerovat.
Jak dobře znáte přírodu coby „kluk původně z města“?
Jsem posedlý, miluju zahradu a miluju i technologie ve spojení se zahradou. Dřív jsme na to měli knížky a už jako dítě jsem měl ty o přírodě rád. Dneska jen kouknete přes Google Lens na kytku a ukáže vám to její latinský název. I díky tomu se pořád učím. Technologie pro domácí farmaření mě zajímají. Chci být taky co nejvíc soběstačný, zkoumám i využití energie přes solární panely.
Využíváte sluneční energii?
Ještě ne, díky studni jsem soběstačný s vodou, mám zvířata, ptactvo domácí. Na zahradě podporuju permakulturu. Když jsem se tam nastěhoval, byla zahrádka krásná, les kolem taky, plný hub. Za posledních pět let kromě tohohle jara všechno vysychá. Letos jsou deště a jsem přesvědčený, že je to hodně tím, že nelétají letadla a všechno se zpomalilo. I zvířata jsou víc vidět. Říkají si, že lidi jsou zalezlý, tak oni můžou vylézt.
Jaké máte ptactvo?
Perličky, což je africký pták, běžce indický, kachny. Mám tam taky slepice araukany, původní plemeno, který má zelený vajíčka, vypadají jako dinosauří.
Zelená vajíčka? Dají se normálně jíst?
No ne, pozor! To jsou nejzdravější vajíčka! Nemají cholesterol, protože ty slepice nejsou šlechtěné. Je to jako velké vajíčko od křepelky. Stejně tak se zajímám o původní odrůdy kedluben a jiných rostlin. Když si dneska koupíte semínka rajčat, tak jsou taky upravený, aby už další semínka neměly, nedaly se pěstovat dál a museli jste si koupit nový. Je to marketing. Podobně jako přípravky na škůdce. Já se s nimi peru bez chemikálií.
Co používáte třeba na mšice? Nám letos sežraly rybíz.
Nejlepší jsou na ně mravenci. Mám na zahradě lesní mraveniště, který má pro mě obrovskou hodnotu. Už tam bylo, když jsem se nastěhoval. Starám se o něj, krmím ho. Chtěl bych mít i včely, chtěl bych tam mít celý systém, přírodní perpetuum mobile. Mám pozemek jako dlouhou nudli, dohromady asi 2000 metrů. Snažím se, aby mě nikdo neviděl, takže ho mám celý zarostlý stromy. Ty jsou hrozně důležitý, protože vytvářejí vlhko. Nechávám tam místy i dlouhou trávu. I když necháte jenom proužek, tak se tam hned vrátí včely, brouci, zahrada začne bzučet. Dneska lidi třeba větve dávají do drtiče, chtějí mít všechno sterilně uklizený. Na takové zahradě je divné ticho a mrtvo. To pro mě není zahrada. Dělám si ostrovy, aby tam nebyla jenom holá tráva, jinak ji slunce vysuší. Přemýšlím, jak zahradu co nejvíc využít. Pro mě, ale i pro přírodu. Jak chci šetřit vodu, tak chci šetřit zvířata. Takže části zahrady kosím a jinde naházím klacky. Někde stačí nechat hromadu z větví a najednou se do ní nastěhuje ježek nebo užovka. Ráno vstanu a ona mě vítá. Ty zvířata hned poznaj, že chcete, abyste je tam měl, a přestanou se vás bát.
Nebo potkan…
No, to je blbý. Na ně mám ty perličky, sežerou i myš nebo krtka. Vracím se k babičkovským metodám, třeba i v hnojení. Nedávno jsem nadrobno rozsekal všechny kopřivy na zahradě, dal je do kýble s vodou a nechávám je dva měsíce kvasit, až se z toho stane jícha, takový zelený špenát, dokonalé hnojivo. To taky funguje proti mšicím. Dobrá na ně je i mýdlová voda nebo česnekovej louh.
Kolik času na zahradě trávíte?
Maximum. Miluju to. Chtěl bych tam mít i víc elektroniky. Mám třeba izraelskou kapkovou závlahu. Ke každýmu kořínku, ke každý kytce. Vody je čím dál míň, kromě letoška teda, z toho jsem šťastnej. Kapková závlaha je budoucnost pro všechny. Kape ke každý rostlině. K tomu máte takovou krabičku, která má k sobě solární panýlek a vede do sudu s vodou. Podle toho, jak svítí sluníčko, cucne ze sudu dešťovou vodu a pošle trochu ke každý kytce. Když sluníčko nesvítí, nekape, když svítí, kape. Je to úžasnej automat, ale ta největší vychytávka je, že ušetří 95 procent vody, protože to kape přímo na kořeny. Nepotřebujete zalejvat všechno kolem, zbytek suchý hlíny naopak izoluje, aby se voda nevypařovala. A vy se moc nestaráte, jenom sklízíte a vodu skoro nespotřebujete.
To musí být docela pracné nainstalovat, ne?
Je to jednoduchý. Ke každý kytce, třeba každýmu rajčeti, dáte tenounkou hadičku. Pak jsou i speciální hadice, který maj jemňounký póry a ty dáte třeba do políčka a vedle nich zasadíte salát. Fascinujou mě vychytávky. Třeba že z aplikace zaleju skleník, otevře se mi okýnko a vyvětrá se.
To máte taky?
Skleník zatím nemám, protože chci opravdu velikej skleník. Mám ještě velkýho zelenýho leguána. Teď je doma, ale chci mu splnit jeho sen, že bude v tom skleníku. Bude mít opravdu pořádný výběh. Byl jsem na Kostarice. To bylo moje přání se tam podívat. Kdybych měl peníze, byl bych půl roku tam a půl tady. Je to jedna velká zoologická s přírodou, jakou jsem předtím v životě neviděl. Zeleň je tam taková, že nemá obdoby. Od malička miluju botanický zahrady a pralesy. Měl jsem vždycky rád žáby, hady, furt jsem lezl po zemi. Voněla mi ta vlhkost. To je nějaká porucha nebo jsem tam byl v minulým životě.
Když vás člověk víc nezná, tak z médií působíte jako takový „městský frajer“. A takhle osobně mi přijde, že už máte mnohem blíž k venkovskému stylu života…
To úplně. Já jsem tímhle postiženej. Mám kolem sebe plno vesničanů. Je sranda, že já se učím hospodařit takhle z telefonu, ale tam to plno lidí zná a smějou se mi. Říkaj, jak to mám dělat, ale já si to chci zkusit po svém. Zeleninu můžu pěstovat třeba na slámě. Fascinujou mě alternativní experimenty. Zahrada je veliká, tak si udělám rajčata na slámě, pak zamulčovaný senem, na hlíně, v kýblu, ve skleníku. Můžu si vyzkoušet, co je nejlepší.
Jste ve věku, kdy většina chlapů pohodlní. Roste vám břicho?
Ne, vůbec, na to je taky pohyb na zahradě dobrej, ale já mám hlavně dobrou náladu. Když pak jsem někdy tejden v Praze, začnu bejt takovej zahořklej. Najednou si večer pustíte televizi, nechcete nic dělat, zároveň se nechcete nudit a je to takovej divnej čas. Ale tady ráno vstanete, uděláte si kafe a rovnou si říkáte, to je krásnej den. Pak je krásnej oběd, pak je krásnej západ. To je prostě krásnej život. Je to boží, já to miluju.
No ale ve městě vám taky něco musí dělat radost. Třeba práce. Jak vás teď baví?
Baví. Ale i proto, že jedu zazpívat lidem nabitej z přírody. Já o ní i zpívám. Mám písničky, který jsou o přírodě a o zvířatech. Mluvím o tom, na koncertě říkám, že se mi vylíhla kuřata. Prošel jsem si touhle změnou a doporučuju ji všem. Jsem daleko spokojenější. Měl jsem babičku, která vyrůstala v rodinném hospodářství a pořád mi o tom vyprávěla. Seděli jsme přitom ale už v činžáku na Letný. Zažila první i druhou světovou válku, komunismus… A pořád vzpomínala, jak měli svoje máslo a tak. Já jsem poslouchal, nemohl jsem to aplikovat, protože jsem bydlel taky v činžáku. Teď se vracím ke svojí babičce. Dělám věci, který dělala ona, ale ještě tam mám navíc tu kapkovou závlahu. Můžu odjet na 14 dní do Chorvatska a rajčata se mi budou zalejvat samy.
A co zvířata?
Dneska jsou solární násypy, nastavíte gramáž a slepicím se vysype třikrát denně přesná várka, aby nebyly překrmený a ani neměly málo. K tomu máte zavírací dvířka na lišku, taky na solární panýlek nebo na elektriku. Liška je u zvířat největší problém ze všeho. S tou bojuju léta, ale mě to baví, točím si ji na kameru. Podobný je to s kunou. Miluju ji, zároveň ji každoročně vykrmuju. Okrádá mě. Ale opravdu spolu bojujeme, nadávám jí a zároveň ji obdivuju, jak je nádherná a chytrá.
Musí být mazaná, jde jí o život.
Dal jsem tam sklopec, že ji chytneme a odvezeme jinam. Jak jsme ho tam dali, přestala chodit. Ale jak to pozná? Je chytřejší než já. Hlady bych se chytil, ona ne! Furt takhle bojuju s přírodou, ale je to pro mě obrovská náplň. Myslím, že by na mě babička byla pyšná, jak jsem se vrátil k přírodě. Ve svých třiatřiceti letech jsem si uvědomil, že nechci v životě dělat jen věci, který se vejdou do počítače a na flešku. Potřebuju víc. Jsem generace, která zažila začátek počítačů, diskety. Prošel jsem si od Komodorů po to, že počítače lidi v podstatě ovládly. A bude to horší. Až budu mít děti, budou mít k technologiím omezenej přístup a povedu je taky k přírodě.
Pořád ještě nemáte auto?
Nechtěl jsem o tom mluvit, ale dělám si řidičák. Donutil mě k tomu koronavirus. Dlouho jsem nechtěl mít auto na to, abych jezdil každej den do Prahy a zpátky. Dneska jsem například přijel autobusem. Když jedete autem, je to nervák, jestli ho zaparkujete, stojíte v zácpě. Potřebuju ale často dojet aspoň na nádraží, taky jsem došel k tomu, že auto potřebuju na zásobování. Mám přítelkyni, která řídí. Chtěl bych jít cestou elektro vozu. Blbý je, že jeho výroba je tak neekologická, že to nakonec celý ekologický vlastně není. Nejekologičtější je kombinovat auto s veřejnou dopravou. Ale v době koronaviru, když jsem potřeboval najednou přivézt hodně jídla, je to bez řidičáku už o hubu. Nejdřív jsem využíval Rohlík a podobné služby, ale to je taky neekologický a za stavu nouze nestačili zásobovat.
Před pěti lety jste byl i tváří kampaně HateFree. Jak vnímáte, že se od té doby změnila situace ohledně různých nenávistí ve společnosti?
Určitě se to zhoršilo. Co se teď děje třeba v Americe, to je strašidelný. Celý svět se zhoršil i kvůli sociálním sítím. Přináší sice svobodu a lidi se můžou informovat, to je dobrý. Můžou se tam ale snadno organizovat extremisté a obrovsky stoupla xenofobie. Sítě uměj udělat z komára velblouda. Vždycky to nabere šílený extrém. Teď se řeší černoši, jindy se řešili Romové. Mám je v kapele. Bylo by dobré na sítích vymyslet, aby špatný informace neovlivňovaly špatný lidi, protože to je strašně nebezpečný. Lidi jsou manipulovatelný a člověk se až diví, jak moc. Mladá generace už jenom kouká na lajky a dělají to, co jim někdo řekne na sítích.
Mám děti 15 a 13 let a kolikrát mi přijde, že mají i hodně rozumné názory.
Já jsem někdy vyděšený, protože nemám rád stejnokroj, a když všichni dělají to samé. Tomu jsem se vždycky vyhýbal. Mám pocit, že dneska se z marketingu stala zábava. Dřív jsme oceňovali, že někdo umí hrát na kytaru, ale dneska se kytarista hodnotí podle toho, co má na sobě, jak dělá marketing a kolik má lajků. To mně přijde nebezpečný, protože marketing dělal dobře i Adolf Hitler a víte, jak to dopadlo.
Máte blízko k Romům a jejich muzice. Jak jste se poznali s Milanem Šenkim?
On je jako můj romský brácha. Spojuje nás to, že jsme „jiný“. Já jsem byl vždycky jinej, protože jsem z rodiny dvou umělců, to vás rovnou hodí do odlišné škatule. Pro mě škola a dětství bylo nejhorší období v životě. Nerad na to vzpomínám.
Proč?
Doma mě v něčem podporovali a to samé mi ve škole zakazovali. Řekl jsem si, že je spíš dobrý, co mi říkají doma, a půjdu si svojí cestou. Byla to správná volba. Šel jsem za svojí intuicí, ale zároveň jsem byl ve škole v zadní lavici. Ten, kterej nebyl vyvolávanej. Bojoval jsem o čtyřku, abych nepropad. Měl jsem blízko ke školním gaunerům a průserářům. Často to byli Romové. Chodili jsme za školu a já taky za profesorem, abych zjistil, co mám udělat pro čtyřku. Šlo mi jen o to, abych prošel do dalšího ročníku.
Co jste dělali za školou?
Chytali jsme ve Stromovce kachny, lovili ropuchy. Ze Stromovky jsem si udělal svůj Sherwood. Dneska je to tam tak krásný, že mě to až dojímá, třeba opravená Šlechtovka. Za mě to byla zarostlá džungle. Každopádně Romové mi byli blízko. Byl jsem hrozně podrážděnej tím, jak na mě všichni koukali a mysleli si: pozor, ten zlobí, pozor, ten je divnej, pozor, s tím se nekamaraď. Byl jsem outsider a oni taky. Proto mám pro ně velký pochopení. Oni jsou taky často přecitlivělí na předsudky vůči nim. Přesně vím, co zažívaj. Když v tomhle vyrůstáte a jste v tom celej život, tak je člověk z toho smutnej.
Teď už v tom nejste, ne?
Teď jsem šťastnej. Překročil jsem to. Že se budu cítit jako dneska, by mě jako dítě nikdy nenapadlo. Ani to, že se budu moct živit tím, co mě baví. Cesta k tomu byla dlouhá a může kdykoli skončit. Teď mám s koronavirem zrovna životní přestávku.
Takže teď moc nepracujete?
Nepracuju, ale mně to nevadí. Letos jsem to tak chtěl. Je mi čtyřicet, plánoval jsem volno. Nakonec je ještě větší, než jsem čekal. Žiju skromně, nemám žádný splátky, nepotřebuju drahý auto nebo splácet bydlení, mám rád svobodu. Mě koronavir nepřekvapil, jsem v klidu. A doporučuju to všem. Muzikant pořád musí „počítat s koronavirem“. Přestávka se může dostavit kdykoli. I proto, že jsem takovou hladovou přestávku několikrát v životě měl, jsem se odstěhoval do toho domečku. Proto se učim pěstovat brambory a chovat zvířata. Mám tam kolem sebe hodně lidí, kteří žijou z důchodu, ale královsky. Mají svoje maso, svoji zeleninu, svůj sklep. Moje přítelkyně je z Moravy, tam mají sklady všeho. Vědí, jak to uchovat. Do obchodu choděj, jen když tam je něco výhodnýho, protože maj všechno svoje. Moraváci, to je dokonalost v nezávislosti.
Přítelkyně má teda taky radši zahradu než město?
Kdo pozná přírodu, tomu dá pocit naplnění. Když jsou dva lidi v Praze, tak si řeknou – dáme film, nebo budeme hrát playstation? My včera třeba lakovali stůl olejem a byla to zábava. Pak se jdete ráno podívat, jak to zaschlo. To je krásný. Nebo spolu zasadíme jahody a pak je sklidíme. To je radost. Ona je z venkova a ze zahrady, ale zároveň je toho nasycená a miluje chodit po Praze.
Jak to kombinujete?
Já ji provázím po Praze. To má moc ráda, pro ni to je, jako když přijedeme do Paříže. Obleče se na to, nalíčí. A je šťastná, že se dám do kupy i já z těch tepláků a špinavých hadrů. Říká mi, že by chtěla, abych takhle chodil i po zahradě, ale to nebudu. Na zahradě je taky spokojená, ale neocení to tak jako člověk z města. Já sklízím rajče a mám slzy v očích, že jsme se dostali ze semínka až na to kousnutí. Pro ni je to obyčejný.
Ale zase jsou holky, který by na zahradu nešly.
Většina bab, který jsem tam měl, říkala: „To je paráda, jdeme sázet. Já jsem celá od hlíny, to je zážitek.“ A po dvou dnech chtěj jet do Prahy a sázení už je neláká. Měl jsem pocit, že je nutím do něčeho, kde nejsou spokojený. Teď mám holku z vesnice, která je toho sice nabažená, ale zároveň to zná. Když jsem za nimi přijel na Moravu a byl jsem nadšenej, tak na mě koukala jako na úplnýho blázna. Chodil jsem tam a říkal její babičce, co má všechno v zahradě, a ptal se, jak to pěstuje, a to tam nikdo nečekal.
Když máte teď tu pauzu, co byste si představoval po ní?
Neumím moc věcí najednou. Kdybych chtěl jen kreslit, což mám taky rád, musel bych každý ráno vstát a věnovat se jen tomu celý den. Já ale ilustrace dělám často pod tlakem na poslední chvíli. Kreslím, když čeká kurýr. Zvládnu to rychle. Ale hudbě jsem dal nejvíc času a mám ji nejradši. Pak mám herectví a divadlo, který miluju. K divadlu se teď budu vracet. Oslovili mě bratři Cabani a zkoušíme s nimi muzikál Kouř podle porevolučního filmu od Tomáše Vorla. Kdyby mi Caban nabídl cokoli, šel bych do toho. Sám bych ho nikdy neoslovil, ale když on oslovil mě, rovnou jsem řekl jo. Na spolupráci s tímhle týmem, se kterým spolupracoval i můj otec a úplně o tom básnil, se těším. Věřím, že zažiju euforii, kterou jsem u divadla ještě nezažil. A taky mám sen udělat písničku. Ale je pro mě těžký si říct, že si dneska sednu k pianu a budu skládat, protože běžím za křepelkama, pak jdu se psem. Jsem člověk, který si těžko dělá plán.
Na zahradě vás písnička nenapadne?
Ale jo. Mám rychlý nápady a vím, že když potřebuju, tak mě to napadne. Nepíšu si všechny nápady, protože jich mám milion, ale pak nic nerealizuju. Zatím jsem dělal muziku o holkách a srandičkách. Ani ne desku, to sebere moc času a pak je hrozný, že nikoho nezajímá a většinou se o ní lidi ani nedozvědí. Je to jako malíř, kterej připravuje výstavu a pak na ni nikdo nepřijde.
Vaše desky si lidi kupujou, ne?
Nekupujou si je už léta. Streamujou se písničky, ale to taky ani nevím, kolik lidí je poslouchá. Desku dělat nebudu, spíš se zaměřím na to, abych si udělal radost jednotlivou písničkou. Vím už několik let, co chci. Chtěl bych přijít s něčím dospělejším, chlapským, ne cynickým. Mám představu aranžmá, kde nebude moc nástrojů. Klavír, model Adele, ale chlapskej styl, romantika se zkušenostma.
Řekněte mi ještě něco o kapele. Díky čemu se vám s Romy dobře hraje?
Mám dvě kapely. Jednu moji doprovodnou a druhou romskou. Vyrostl jsem na českých lidovkách. Nikdy jsem neposlouchal techno a elektronickou muziku, ale Prince, černošskou hudbu a progresivní rock. Představoval jsem si u toho obrazy. Měl jsem rád temperamentní hudbu. Romy jsem měl v kapele a oni se mnou zpívali český písničky. Cítí hudbu jinak, to mě bavilo, vzájemně se obohacujeme. Jednou mi řekli, abych s nimi šel zazpívat romskou písničku. A to mě začalo hodně bavit. Už jako mladej jsem studoval operní zpěv, árie. Italština je krásně znělá. A romština je hodně podobná. Mají slova jako čajoje, šukaryje, napalamande… čeština nemá takovou znělost. Zároveň jsem si ale říkal, že na mě jenom hrajou, že je to se mnou baví. Tak jsem si to dlouho testoval.
A jak to dopadlo?
Jeli jsme hrát na romský festivaly. To jsem bral jako síto a nechal bych toho, kdyby mi tam řekli: „Hele, na tohle se vyser, není to tvoje parketa.“ Nebo kdyby odešli. Romové se neuměj přetvařovat. Tančej, všechno je parádní, nebo jdou pryč. Není nic mezi. Učil jsem se romštinu, pak jsem si to dal. A byli nadšení. To bylo neuvěřitelný. Tak jsme udělali romskou kapelu. Chtěl jsem, aby se romská muzika dostala na český festivaly. Měl jsem dědu v Osvětimi, protože byl zároveň Žid. A nesnáším, když se házej lidi podle barvy pleti, rasy nebo něčeho jiného do jednoho pytle. Proto jsme udělali tuhle kapelu. Chci přes naši hudbu bourat předsudky, protože xenofobie pořád vzrůstá. Chci lidem ukazovat, že může být symbióza i mezi Romama a gadžama. Je to zábava, temperament, švih. Když s nima mám zkoušku, je to jako zajet si do Španělska. Oni jsou oblečení ve svém, všechno je jinak a říkám si, jak to je nádherný. Nemusím nikam jezdit a jsem v jiný zemi. Mám s nima pocit, že jsem mezi svejma bráchama. Jen se na sebe kouknem a víme. Hrál bych s nima i zadarmo a jsem šťastnej, že ta kapela funguje profesionálně. Minulej rok jsme hráli na romském festivalu Khamoro, který je největší na světě. Loni se konal v Praze v Sasazu. Byli tam Romové z celého světa, včetně ruských Romů. Doporučuju vám ten festival, celou dobu mi tam stály chlupy. Nic takovýho jsem v životě neviděl. My jsme tam měli obrovský úspěch a díky tomu jsme dostali další nabídky. Kdyby letos nebyl koronavirus, už jsme mohli hrát i venku.
Co byste se svými Gipsy Brothers ještě rád zažil?
Můj sen je dostat se s romskou kapelou ven, kde mě nikdo nezná jako Davida Krause. Možná si tam na chvilku budou myslet, že jsem Rom. Chci je chytnout jenom tou muzikou. Baví mě i stylizace. Když hraju s Romama, vezmu si zlatý prstýnky. Je to taková role, ve které si libuju. Nejsem David Kraus, teď jsem někdo jinej.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste řekl, že vám show vašeho táty dala špatnou nálepku. Proto jste rád, když „nejste David Kraus“?
Mýmu otci ten rozhovor vadil, protože jsem sundal produkt, který léta dělám, ale já to považoval za potřebný. On nikdy nežil v mojí kůži. Nedokáže si představit, jak jsem se cejtil jako dítě. Pak jsem, myslím, udělal velký kus práce. A kvůli tomu pořadu jsem se zase cejtil jako protekční. Pak se se mnou lidi bavěj a říkaj, že jsem jinej, než si mysleli. To strašně ubírá energii. Šel jsem třeba s kapelou na koncert a lidi od začátku stojej se založenýma rukama. Říkám si, co dělám tak arogantního, že na mě koukaj skrz prsty.
Ale vy je pak dostanete na svou stranu hudbou a energií, ne?
Dostanu, ale mám hodně těžkou výchozí pozici. Přicházím jako tátův syn. To je první informace, kterou ty lidi maj. Já i celá kapela na tom pódiu do toho musíme dát takový energie, abychom je přesvědčili. Na konci jsou lidi v rauši. A já je pak šokuju. Pak říkají, že to je perfektní. Ale musím do toho dát energii. Změnilo se to dost tím, kdy jsem vlezl do té šaškárny „Tvoje tvář má známý hlas“. To bylo obrovský haló. To mě vyléčilo. Konečně jsem ve svých skoro čtyřiceti letech někam přijel a ty lidi se od začátku těšili a mohl jsem se uvolnit, být za sebe. Nemusel jsem jim dokazovat, že něco umim.
Je fakt, že ten obraz z televize a médií lidi ovlivňuje.
Proto jsem o tom chtěl mluvit. Lidi si myslej, že jsem arogantní a máme spoustu peněz, když jsem v televizi, některý si to myslej do dneška. Je to hodně nepříjemný. A takových lidí, jako jsem já, je plno. Třeba herci, kteří hrajou arogantní role. I oni jsou v realitě úplně jiný. Mně ten pořad s tátou ale taky hodně dal. Nejhodnotnější je na tom náš společný čas. I pro celou naši kapelu to byla obrovská škola, že jsme kromě Karla Gotta doprovodili snad všechny.
Podle čeho si vybíráte, do čeho jdete?
Musí mě bavit, co dělám. Nemůžu zpívat písničku, když se mi nelíbí, kreslit ilustrace ke knížce, která mě nechytne, a už vůbec nemůžu hrát v seriálu, který nemám rád, jen abych splatil hypotéku… Půjdu radši pracovat do lesa. Proto hypotéku nemám, abych nic takového dělat nemusel.
Všechny fotky fotil Pavel Ovsík, rozhovor jsem psal pro Pravý domácí časopis, kde vyšel v srpnu 2020.
