Pavel Hacker strávil přes šest let v Thajsku, kde pracoval na vedoucích pozicích v reklamních agenturách Bamboo Labs a i-dac-Asia. Během té doby byl několikrát v Česku nejen navštívit rodinu a kamarády, ale taky kvůli léčbě rakoviny, naštěstí úspěšné. Po ní paradoxně nasadil ještě větší pracovní tempo. Jak sám říká, je v tomhle směru idiot. Zpomalil až zpátky v Česku. Od ledna tu pracuje jako brand manažer české technologické společnosti Livesport, která je mimo jiné světovou jedničkou v rychlém sportovním zpravodajství. Díky bojovému sportu Brazilian jiu-jitsu několikrát zažil pocit, že umřel, což vnímá jako užitečné a přínosné i mimo sportovní zápasy. Rád filozofuje, ze všech hodnot staví nejvýš osobní svobodu a integritu. Kdyby ji ztrácel, neváhá sbalit kufry a zase odjet pryč.
Proč jsi se vrátil z Bangkoku do Prahy?
Vysvětlovat tohle doma je legrační. Věřím, že kdybych byl Američan, všichni by říkali: „No jasný, že se vrátil, America is no. 1, The Home of the Great, je s podivem, že jsi vůbec někam jezdil!” U nás spíš slýchám: „Ty vole, nechápu, že tam nezůstal, teplo, moře, jídlo, to tam asi měl nějakej průser, ne?”. Bylo to hrozně těžký rozhodování, ale zásadní je, že mámě bude brzy 80 let. Thajská vláda má jednoznačný postoj “Cizinci, vypadněte” a šikana cizinců z její strany už přesahuje únosnou mez mého smyslu pro osobní svobodu. A můj pobyt v Asii měl být dobrodružství, což se po šesti letech změnilo do standardního žití.
Jak moc se lišil život, lidi a práce tam od každodenní reality tady?
Život se nelišil až tak zásadně, protože jsem žil v Bangkoku, tedy ve velkoměstě, a ten sám se navíc za těch šest let neskutečně přiblížil západnímu stylu života. Globalizace s aeropressem, avokádovými toasty a žitím v malých bytech unifikuje svět. Navíc jsem shodou náhod i tam znovu prošel procesem od malé agentury měnící se ve větší, ve finále koupenou velkou. Styl agenturní práce určil Bill Bernbach daleko víc, než jak je ovlivňují lokální pracovní zvyklosti. Systém je podobný, lidi jiní. Záleží ale hodně, jestli se soustředíš na to, co nás spojuje, nebo to, co nás odlišuje.
Kde máš víc přátel, případně hlubší přátelství, v Asii nebo v ČR?
V ČR, ale to je dáno věkem, ne kulturou. I za tu relativně krátkou dobu jsem s několika expaty ze všech koutů světa navázal skvělá kamarádství. A prožil nejkrásnější vztah k ženě v životě.
Co tě naučila Asie?
To je tak komplexní otázka, že je to na knihu. Všechno u mě zvětšila, zrychlila, prohloubila. Přiměla mě do hloubky přemýšlet o češství, Češích a ČR, protože nás tam v zásadě vůbec nikdo nezná, což je především dáno leností a přehlíživostí těch, kteří nás tam reprezentují. Neustále jsem musel někomu vysvětlovat, kdo jsme a jak se u nás žije. A s tím se pojí přemýšlení o kultuře, náboženství a jazyku jako základech pro lidské konání a fungování, od kšeftu po mezilidské vztahy, od sexu po nakládání s odpadem. Musel jsem se tam taky zásadně zklidnit a snažit se chápat lidské motivace, odkud a kam směřují, jejich kulturní a třeba vzdělanostní zázemí. Já byl zamlada velice agresivní a tuhle část jsem musel zásadně potlačit.
Co z bojových umění se ti nejvíc hodí i mimo žíněnku?
Mám pocit, že když máš opodstatněnou víru ve svou určitou schopnost, tak ti to v relevantních situacích dodává klid a nadhled. A když se umíš prát, máš klid a nadhled ve střetech, a to i v těch, kde by k násilí docházelo opravdu jen za hodně podivných okolností, jako je třeba schůze s klientem. Taky je velice cenná zkušenost, kdy tě někdo škrtí, ty zaplácáš, a on tě pustí. Když se nad tím zamyslíš, tak jsi byl právě v situaci, kdy bys umřel. Je to docela transcendentální zážitek, který dává grappling (způsob zápasu, ve kterém má zápasník za cíl dostat svého soupeře do situace, kdy ho svým tlakem nutí souboj vzdát) všeho druhu, judo, jiu-jitsu, sambo…. Taky máš krásně zhmotněno, jak to ve světě hierarchicky funguje a co dokáže výjimečný talent, nebo dřina, a ideálně výjimečný talent v kombinaci s dřinou. S přehledem porážíš nějakého sparring partnera. Tvůj trenér s přehledem tebe. Tvého trenéra s přehledem mistr Evropy, a s ním pak doslova vytře žíněnku nějaká legenda sportu. Možná si pak líp dovedeš představit, jak strašně dobrej je Jarda Jágr nebo co musí být za rychlost extraliga ledního hokeje či Tour de France. Nebo na jaké úrovni musí být vedení Amazonu, když dokážou, co dokážou. Musíš ale dělat ty opravdu kontaktní, “reálné” sporty. Není nic horšího, než iluze neporazitelnosti.
Jak moc pracuješ a jak moc se o sebe staráš a odpočíváš a změnil jsi to po nemoci a operaci?
Teď je to docela rozumné. Mých předchozích 9 + 4 hodiny práce denně se aktuálně nekoná. V Čechách jsem si minulé roky o vánoční pauze připadal jako na jiné planetě – aby si restaurace dala 22.12. na dveře ZAVŘENO – NA VIDĚNOU 5.1., to jsem ještě neviděl. Po nemoci a operaci jsem se vrátil do Bangkoku a opřel se do jednoho z psychicky nejnáročnějších období svého života, pracovně i osobně, takže jak vidíš, jsem naprostej idiot a ze mě ať si rozhodně nikdo příklad nebere.
V jaké fázi kariéry teď jsi a na co se pracovně nejvíc těšíš?
Přelomové v mnoha ohledech. Nevedu žádný velký tým, nejsem zodpovědný za výplaty desítek lidí jako v Thajsku, ale mám na starosti velké portfolio značek s obrovskou hodnotou. Těším se už teď ze spolupráce s mimořádně chytrými a schopnými kolegy, a hodně moc se těším na to, co mi řekl můj šéf při nástupu do Livesportu: že budeme dělat super kampaně.
Chceš zůstat v Praze, nebo budeš hledat možnosti i jinde?
Teď jsem tady, a hodlám žít přítomností. Jen dodám, že případný první den zahájení Czexitu bude prvním dnem procesu mého ukončení českého občanství. Mám svoje limity.
Co pro tebe představuje spokojený život? Žiješ ho?
Nejsem spokojený nikdy a nikde. Je to moje povaha a už se nikdy nezměním. Zásadní je pro mě ale osobní svoboda. A to opravdu zásadní – myslím, že řádově víc, než pro moje spoluobčany. Vidím kolem sebe neustále výměnu osobních svobod za iluzi bezpečnosti, případně blahobytu.
Jak bys definoval svobodu, co konkrétně je pro tebe nejdůležitější?
Páni, to je otázka hodna myslí kalibru na Locka a Milla. Myslím, že je to možnost dělat se svým životem a svými skutky to, co uznáš za vhodné, v kombinaci s tím, že za to neseš plnou odpovědnost, a s hranicemi, které vnímáš jako vhodné a rozumné. Pak je samozřejmě určitá míra omezení, které ještě zvládneš snášet jako akceptovatelné, a pak je tlustá čára. Třeba Fake news nebo konspirační teorie jsou příkladem, že svoboda slova je skvělý koncept, ale nese s sebou celou řadu problémů.
Co pro tebe znamenají peníze? Cítíš se bohatý?
Jsem hamižný, to předesílám. Zdroje jsou měřítkem svobody a kdo tvrdí, že ne, nevidí si na špičku nosu. V egalitářském Česku, kde i miliardář premiér je buran a plebs, to nevidíme, ale pokud ses ptal na poznatky z Asie, tak tam vidíš každý den a každou hodinu, že míra tvých zdrojů doslova determinuje, kam přístup máš a kam nemáš, a to jak ve filozofické, tak zcela praktické, resp. fyzické rovině. Jen velmi povrchní příklad: spodní patra parkovišť jsou v Asii běžně vyhrazena pro “supercars” a “superbikes”, pak následují držitelé různých prémiových platebních karet a kont, a až pak parkují své běžné vozy běžní smrtelníci. V žádném případě se bohatý necítím a hodlám to alespoň částečně změnit. Mezi třicítkou a čtyřicítkou byl čas dobrodružství, mezi čtyřicítkou a padesátkou bude čas vydělat si na důchod, abych na případná stará kolena nesbíral mech.
To zní trochu smutně, nahradit dobrodružství vyděláváním peněz. Vidíš budoucnost optimisticky nebo pesimisticky?
S Českou republikou to vidím naprosto pesimisticky. Miliony voličů nemají nejmenší základy morálky a přejí si žít v zemi s 900 000 exekucemi, oranicí místo dálnice, lány řepky, a k tomu jim hraje Michal David vyprodávající Sazka Arenu. S tím samozřejmě přímo souvisí Andrej Babiš a lidský odpad, kterým se obklopuje. Ta samá skupina voličů, která ho stvořila, volila předtím Miloše Zemana, Stanislava Grosse, Víta Vávru, Paroubka, a stačily jim k tomu argumenty typu zrušení 30 Kč poplatku u lékaře. Nepochybně se vydáme asijskou cestou, v negativním smyslu, tj. oddělení ekonomické elity od zbytku národa. Ta elita bude žít úplně jiný život, což bude posilovat tradiční českou závist a ještě víc rozdělovat už teď rozeklanou společnost. Máme taky podfinancovanou infrastrukturu už zřejmě za bodem návratu, a především jako stát nulovou vizi a plán do budoucna – a to záměrně, protože když nemáme vizi my jako stát, tak jako stát naplňujeme vize cizí: vize Kellnera, Babiše, Penty.
A čistě osobně z tvého pohledu, myslíš, že máš to nejlepší už za sebou, nebo tě to teprve čeká?
Pracovně… Myslím, že se pohybujeme ve spirále, a teď by pro mě bylo skvělý se v ní vrátit do let 2006, 7, 8, kdy jsem myslím dělal ty nejlepší věci. Soukromě neumím odpovědět. Já mám tyhle roky díky vyléčení z rakoviny tak trochu jako bonus, tak bych se neměl rouhat.
