Vizitky mají pořád velkou hodnotu. Hlavně archivní. Kontakty, které potřebujeme, máme elektronicky. Stejně tak mají nebo si snadno najdou kontakt na nás ostatní. Uchované v plechovce nebo krabici mají ale tyhle prodloužené kousky ega užitek minimálně ze tří důvodů.
První souvisí s větou, kterou mi řekl kolega, když jsem ho střídal na celkem prestižním místě: „Někteří se k tobě budou chovat hezky jenom kvůli té funkci. Ale pamatuj, že ty nejsi ta židle.“ Na důležité židli, která třeba rozhoduje o velkém rozpočtu nebo o prémiích lidí kolem, může být snadno zdánlivě oblíbený i psychopat.
Nepodlehnout kouzlu své vizitky je dobré i proto, že se vás možná jako mě zeptá šéf nějaké firmy: „Koukám, že jste šéfoval, ale umíte i pracovat?“ Hodí se být připravený na obojí, protože nevíte, kde budete za pár let.
Třetí důvod, proč mám rád vizitky v plechovce, je právě jejich archivní hodnota. Jsou důkazem toho, jak se všechno mění. Baví mě, když sáhnu do plechovky s vizitkami, které jsem za roky od různých lidí dostal. Na svém původním místě je málokdo. Někdo šéfuje svému bývalému šéfovi, jiný naopak. Všechno se dost rychle mění, tak ty funkce neberme moc vážně.
