Letos poprvé jsem to nebyl já, kdo na rodinné dovolené nejlíp rozuměl místnímu jazyku. Dcera se francouzsky učí dva roky, čímž několikanásobně přeskočila mou úroveň s konverzačním maximem: dvě bagety a jeden čokoládový eclair, prosím. Když jsme tam před pár dny kupovali tři palačinky s nutelou a různé druhy zmrzliny, logicky převzala iniciativu naše mladá kráska. Svému bratrovi správně řekla, jak to má francouzsky objednat. A i on, přestože se stydí míň než ona, pak před pohledem mladé sympatické prodavačky úspěšně ulovil bobříka mlčení. A objednal jsem to zase já.
Chtěl bych děti odnaučit strachu z chyb. To je totiž jejich hlavní a myslím jediná brzda. Chyba je ale kámoš, jak jsem nedávno někde zaslechl, jen si už nevzpomenu, kde. Ale přesně takhle to vnímám. Chyba je velký kámoš. Pokud tedy není fatální, že třeba roztrhnete Modrého Mauricia. To pak nastává opravdu problém. Ale jinak?
Já doteď mluvím anglicky a německy s chybami, protože jsem se oba jazyky naučil na ulici při provázení cizinců. Tam mi bylo blbé mlčet, zvlášť když jsem byl placený jen za to, že mluvím. Zpětně vidím, že to byla ta nejlepší škola. Na rozdíl od testů na gymplu a na vysoké škole, kde jsem za každou chybu dostal jen o stupeň horší známku.
Naštěstí v rodině nejsem sám, kdo může jít dětem příkladem. I jejich babička, která umí jen pár slov, s nimi skoro vždy dosáhne všeho, co potřebuje. Její oblíbená a velmi efektivní fráze je: „I want.“ Díky ní už jí například vyměnili několik pokojů v různých hotelech v několika zemích. A pořád se zlepšuje. Nedávno nás oslnila, když u řidiče výletního vláčku v Nice zjišťovala, proč letos nevyjel na kopec stejně jako vloni: „Why not mountain? Yesterday year yes.“ To mi na samouka v pokročilém věku přijde geniální.
Strachy z chyby nás zbytečně svazují. Mnohem horší je myslím něco nezkusit než pokazit. I když pochybujete, jestli to děláte dobře, je lepší zkoušet, chybovat, učit se z toho a zkoušet znovu. Nepouštět se do něčeho jen kvůli strachu, je cesta do pekel nudy a šedi. To se snažím říkat i dětem.
Naštěstí se taky zlepšují. Když jim nějaký divoký malý Francouz skákal v bazénu skoro na hlavu, řekli mu, ať si skáče na druhé straně. Nebo, když na pláži narazili na malé štěně, od jehož majitelky chtěly zjistit jeho jméno a věk, tak se taky rozpovídaly. Potřebují asi jen tu správnou motivaci.
