Nedávno jsme s dcerou jen sami dva chodili hodinu v noci po venkově, pozorovali hvězdy a povídali si o všem možném. Dokonce se mnou mluvila i anglicky, čemuž se většinou brání. Celou procházku iniciovala ona a měla radost, že s ní jdu.
Je jí 14, což je věk, kdy dost často v různých obměnách slyším, abych jí zvenku zavřel dveře od jejího pokoje. Přestože je sportovkyně, má dost dní, kdy nechce vylézt ani na zahradu. A na spoustu mých otázek odpovídá jen: „hmmmmm“ s intonací, která mluví za vše. Od doby, kdy si vzala můj první fitness náramek, se to začalo hodně měnit. Ted už máme několik týdnů každý svůj a nejčastější funkce, která nás na něm zajímá, je krokoměr. Několikrát denně se jeden druhého ptáme, kolik má kroků. Oba chceme dát každý den aspoň deset tisíc.
Před pár dny potřebovala ještě před půlnocí nachodit skoro šest tisíc kroků, aby měla splněný cíl. Byli jsme na chalupě, ale většinu dne jsme se váleli na zahradě, tak měla kroků málo. Podobných večerů máme letos několik a je to nádherná část dne.
Fitness náramky jsou pro mě jeden z nejlepších kusů elektroniky. Motivuje lidi chodit, být venku, někdy je dokonce víc spojuje, jako mě s dcerou. Na opačném pólu vnímám mobily. Taky mají spoustu výhod, ale zároveň nás od sebe odpoutávají a odtrhávají nás i od řady jiných aktivit. A tím se dostávám k druhému příkladu.
Stal se taky na chalupě. Dopoledne jsme byli celá rodina venku, povídali si, koupali se, užívali si začátku prázdnin. Synův mobil jsme radši schovali, protože je na něm některé dny nejvíc z nás všech. Hned za ním jsme my se ženou, ale nám už ho bohužel nikdo zabavit nemůže. Občas by to neškodilo.
Syna v jeho skoro dvanácti pořád baví stavět. Z písku, hlíny, kamínků, dřívek, čehokoli, co je po ruce. Dlouho si hrál s dřevěnými kostičkami, zkoušel různé bláznivé konstrukce. Dělal pokusy s jejich statikou, testoval, jak těžkou a vysokou věž unese třeba i jen jedna kostka. Byl do toho zažraný. Pak nás ukecal, že si chce jednotlivé stavby fotit. Zdokumentoval dvě a najednou koukáme, že je pryč. Zmehl se do horního pokoje a mastil hry. Kdybychom ho tam nechali, vydržel by to klidně několik hodin a nic by mu nechybělo.
Stačilo mu ale mobil sebrat a začal si zase nadšeně hrát venku, byli jsme všichni pohromadě, povídali si, koupali se. Jen s fitness náramky na rukou, které nám počítaly kroky.
I na nás dospělých vnímám, že nás mobily požírají, berou nám čas, pozornost. Nejde je zrušit, žít bez nich, ale omezit je určitě není na škodu. Jak u dětí, tak u nás se ženou. Jestli máte nějaký tip, jak mírnou či větší závislost na mobilech co nejvíc přirozeně omezovat, sem s ním. Určitě se nám bude hodit.
