[av_heading heading=’Rozhovor s nešťastným manažerem s vysokým platem’ tag=’h1′ style=’blockquote modern-quote modern-centered’ size=” subheading_active=” subheading_size=’15’ padding=’10’ color=” custom_font=”][/av_heading]
[av_textblock size=” font_color=’custom’ color=’#000000′]
Autor: Mirek Čepický
[/av_textblock]
[av_textblock size=” font_color=” color=”]
Povídal jsem si s ním jen chvilku, ale hlavou se mi to honí už dlouho. Nepřeje si odhalit svou identitu, čemuž rozumím. Souhlasil ale s tím, že to anonymně napíšu. Pohled do jeho duše mi přišel zajímavý, protože spousta lidí navenek vypadá velmi úspěšně, ale uvnitř prožívají dilema. Jeho řešení se může zvenku zdát jednoduché, ale není, jak je vidět i z rozhovoru.
Čím se živíš?
Jsem manažer lidských zdrojů v jedné velké firmě. Když je reorganizace, pomáhám řídit proces, jak a koho propouštět. Když jsou dobré časy, tak pomáhám se školeními, náborem a rozvojem lidí.
Jak tě to baví?
Ta práce samotná je pro mě už rutina. Vím, že HR nikdo moc rád nemá. Ale když se to dělá dobře, může firmě i lidem fakt pomoct. Co mě ale štve, je můj nový šéf. Mám ho půl roku a je to peklo.
V čem?
Moc té práci nerozumí, lidi jenom ždímá, včetně svého týmu. Navíc používá hodně nepříjemné a neosobní metody. Když od něj něco potřebuji, tak si na mě není schopen najít deset minut času. Když něco potřebuje on, tak to chce hned. Už několikrát mi nesmyslně zadal náročný úkol přes noc, který, jak se pak ukázalo, nakonec vůbec nespěchal. Jakýkoli kontakt s ním je jenom stresující. Jsem z toho dost nešťastný a říkám si, jestli to má smysl. Ale má, kvůli těm penězům to za to stojí.
Co s tím můžeš dělat?
Mohl bych třeba odejít, ale těžko bych jinde dostal tolik peněz, kolik mám tady. Jsme velká firma, která si může dovolit zaplatit HR manažera tak dobře. Získat takovou práci v mém oboru je těžké a musel bych jít tak o 30 tisíc nebo i větší částku níž. Navíc takových volných míst moc není, objeví se jen jednou za čas. Kandidátů na něj je pak moc. A nic jiného neumím, v jiném oboru bych se ani neužil.
Kolik vyděláváš?
S bonusy a všemi výhodami se dostanu přes 130 000 hrubého měsíčně.
Kolik by ti stačilo na běžný život?
Já sám toho ani tolik nepotřebuji, ale mám rodinu, hezké auto, velký byt na hypotéku. Jsme zvyklí cestovat a kupovat různé pěkné věci, chodit do restaurací. Žena je na tenhle standard zvyklá a není myslím připravena ho snížit. Mně se vlastně taky nechce jít s příjmem moc dolů. Jako chlap mám za úkol rodinu uživit a vydělat peníze na to, co potřebujeme.
Co tedy budeš dělat s tím, že jsi v práci nespokojený?
Odosobním se od toho. Budu prostě dělat, co ten hrozný šéf chce, a nebudu o tom moc přemýšlet. Kašlu na osobní vazby v práci. Odkroutím si tam to nejnutnější. Překonám se, skousnu ty nepříjemné věci. A budu se realizovat v soukromí. Dělám to hlavně pro rodinu.
Ale trávíš tam nejmíň čtyřicet hodin týdně?
Jsou tam i dobré věci. Pár rozumných kolegů. A tenhle šéf třeba za rok nebo dva odejde. Můj minulý byl mnohem lepší. To jsem do práce často chodil i rád. Prostě to dám.
Úplně mu rozumím a vím, že není snadné ze zlaté klece vyskočit, i když si člověk jasně uvědomuje, že v ní není spokojený. Řešil jsem před více než rokem podobnou situaci. Taky jsem přemýšlel, jak to dopadne na rodinu, rozpočet, hypotéku a ženu. Ta moje mě v rozhodnutí podpořila, jak jsem psal v článku Základní kapitál pro podnikání? Žena. Když jsem tím rozhodnutím procházel, byl jsem z toho úplně vysátý. Doteď mám občas pochybnosti. Život mi ale přijde příliš krátký na to, aby člověk něco překousával nebo se nechal stresovat lidmi, se kterými si vůbec nerozumí. Navíc peníze se dají vydělat i jinak, i mimo velké firmy je řada úspěšných lidí. Tomu manažerovi přeji hodně sil, aby to opravdu dal, jak říká. At´už tak, že to bude pořád překousávat, nebo si najde jinou cestu, na které bude spokojenější. Na tu si každý musí přijít nejlíp sám a každému taky vyhovuje něco jiného.
[/av_textblock]
