Začínala od nuly, aktuálně nosí deset brýlí, vyrobila jich tisíce, prodala desetitisíce. Když optiku Anděl před dvanácti lety zakládala, hodně lidí ji odrazovalo. Že prý neustojí konkurenci velkých řetězců, jejichž pobočky jsou i ve velkém nákupním centru za rohem. Věřila sobě i svému týmu, věděla jasně, co chce, a uspěla. V plnění přání jí pomáhá, že si už řadu let na každý další rok dává jasné záměry. Ty pracovní jí ztvárněné pomocí obrázků a textů visí v kanceláři. Má tam i vizualizace interiérů nové optiky, kterou v centru Prahy plánuje otevřít příští rok. Chce v ní nabízet hlavně brýle od českých výrobců. Pavla Vedralová v sobě kombinuje talent úspěšně podnikat s uměním léčit lidi. Pomáhá jim nejen prozřít díky novým brýlím a kontaktním čočkám, ale také prostřednictvím aquahealingu. Léčení a pečování hraje velkou roli ve všem, čemu se věnuje. A učí to i ostatní. Její kolegyně dokáží díky milému přístupu vykouzlit příjemný zážitek dokonce i z prvního nasazování kontaktních čoček.
Sama brýle nosíš, jak často je střídáš?
Nedávno jsem je zrovna počítala a mám jich deset, které aktuálně nosím, ale vím ještě o jedněch, které nemůžu najít. Jsem zvyklá si brýle měnit i doma. Obroučky mám třeba dřevěné nebo vyrobené z vinylové desky. Tyto speciální kolekce v naší optice také nabízíme. Všechny brýle mám s aktuálními dioptriemi a měním je podle nálady nebo příležitosti. Mám slabé dioptrie na dálku, ale s věkem se přidalo, že přestávám vidět na blízko. Říká se tomu ošklivě vetchozrakost. Ten název vznikl v minulosti, kdy lidé po čtyřicítce už byli vetší, staří, končili. Tělo bylo koncipováno na 45 let a kdo se dožil šedesátky, byl stařec. Dnes jsou šedesátníci naopak lidé v aktivním věku. Myslím, že v současnosti by se vetchozrakost měla přejmenovat.
Kdy a proč jsi začala věnovat očím a optice?
Šla jsem studovat oční optiku, protože na tu školu chodili hezcí kluci. Jsem původně zdravotní sestra a představa, že bych skončila ve škole v devatenácti a šla hned do nemocnice, na mě byla moc rychlá. Přemýšlela jsem, co dalšího bych se mohla naučit. Optika je dvouletá nástavba po maturitě, další dva roky pak trvalo optometrické nástavbové studium v Brně. Už při škole jsem chodila do optik na brigády. Oči mě od začátku chytly.
Jaká byla cesta k vlastní optice?
Po škole jsem byla rok a půl zaměstnaná a tehdy se můj starší a zkušenější kolega Marek rozhodoval, že by si založil vlastní optiku. Navrhla jsem mu, že bychom do toho mohli jít spolu. Podnikat mě lákalo. Když jsme ji otevřeli, bylo mi dvacet dva. Pojmenovali jsme ji PanOptikum, stále funguje. Během sedmi let, kdy jsme spolu optiku provozovali, jsme postupně zjistili, že máme v některých věcech jiný přístup. Každý jsme si to chtěli dělat víc po svém, tak jsme se před třinácti lety v dobrém rozešli. Přirozeně se to spojilo s tím, že jsem ke konci těhotenství odcházela na mateřskou.
Jaké bylo znovu začínat?
Měla jsem rok a půlletého syna Mikuláše a nebylo to vůbec lehké. Začala jsem hledat prostor pro svou optiku. Věděla jsem, že ji chci tady, na Štefánikově ulici, protože to je jedna z mála ulic, která žije. Chodí tu hodně lidí, jezdí tramvaje. Z mnoha jiných míst obchody mizí a život se přesouvá do velkých nákupních center. Dala jsem si záměr, že bych si přála prostor v této ulici a asi po třech měsících se našel.
Kolik vás bylo, když jste otevírali?
Oslovila jsem kolegyni, která byla také na mateřské, začínaly jsme ve dvou. Měly jsme vzadu dětský koutek, s hlídáním pomáhaly babičky. Pak jsme postupně přibíraly další kolegyně. To jsme pořád měly jen malý prostor dole. Postupně jsme se ale rozšířily a dnes tu máme velké zázemí. Nejdříve jsme se rozrostly do prostoru v patře, kde jsme začaly vyšetřovat zrak. Pak jsme přidaly dětskou optiku.
Proč jste se zaměřily právě na děti?
Chtěly jsme se něčím odlišit. Byla to velká investice a risk. Na rozšíření optiky jsem si musela půjčit od rodičů. Věřila jsem ale, že to dopadne dobře. Oslovily jsme dětské oční lékařky, začaly jsme dětem vyšetřovat zrak. Po velké snaze a péči to zafungovalo a lidé s dětmi se na nás začali obracet. A to i přesto, že jsme s tímto zaměřením přišly v době ekonomické krize. Ukázalo se, že dospělí děti upřednostní a investují do nich více než do sebe. Měla jsem sen, že budeme mít prostor, který bude jen pro dětské klienty. Budou se tam cítit jako v pokojíčku. Nebudou si připadat jako u doktora, ale spíš jako v hracím koutku, kde si ani nevšimnou, že jim zkoušíme brýle.
Jak se to povedlo naplnit?
Naštěstí moc dobře. Je to už několik let stěžejní část celé naší optiky. Zhruba polovina našich zákazníků jsou děti. A když jejich rodiče vidí, že se o ně pěkně staráme, tak nám věří, že stejně dobře pomůžeme i dospělým.
V čem se péče o děti liší od dospělých?
S dětmi často přijde celá rodina, obzvlášť, když řeší první brýle. Poradit přijdou i babičky. Je to zážitkový nákup. Děti mají většinou vybrané jako první. Brýle pro ně se dělají měkké, pohodlné, ale přitom hodně odolné. Dáváme do nich polykarbonátová skla, aby byly co nejlehčí a nejbezpečnější.
Díky čemu myslíš, že se vám daří růst, přestože kousek od vás jsou v nákupním centru pobočky velkých řetězců optik?
Když jsem začínala, hodně lidí mi říkalo, že si troufám. Ptali se, co jiného můžu zákazníkům poskytnout. Vždyť jim nemůžu dát ani tak velké slevy jako právě ty řetězce, které mají velké obraty a nakupují výhodněji. Odpovídala jsem, že v Čechách je to celkem jednoduché. Stačí být milý a lidem pozorně poslouchat. Dávat jim, co opravdu potřebují, znát je a co nejlépe o ně pečovat.
Co to znamená v praxi?
Celý tým už dlouho ví, jaký je zákazník, kterého chceme. Přejeme si a naštěstí i máme hlavně zákazníky áčkové. To jsou lidé, kteří jsou s námi spokojení, šíří naše dobré jméno dál, chtějí u nás nakoupit, v dobrém odejít a vracet se. Poznají, že dostávají kvalitní zboží a služby. My se o ně chceme a umíme dobře postarat. Chceme, aby dostali přesně to, co potřebují. Znamená to, že musíme poslouchat, čím se zabývají, jestli mají práci na blízko nebo se mnohem častěji dívají do dálky. Velkou roli při výběru hrají i jejich koníčky. Podle toho jim pomůžeme vybrat druh skel a brýlí, které podtrhnou, co potřebují. Případně jim navrhneme kombinaci s čočkami, například na sport. Dáme jim doplněk, ve kterém se cítí dobře a pohodlně. To je alfa a omega. Vypadá to jednoduše, ale je zatím všechno. Je to služba, ne prodej. To mě na tom baví. Pomáháme lidem, aby mohli lépe vidět a abychom jim zkvalitnili život. Máme moto: postaráme se o vás s andělskou péčí. Chceme, aby u nás zákazníci cítili, že dostávají tu nejlepší službu a odcházeli spokojení.
Jaké jsou tvoje největší talenty?
Myslím, že mám dar vést lidi, naladit se na ně a na situace. Podle živlové typologie se ve mně spojuje oheň a voda. To mě myslím přesně vystihuje. Jsem buď hodně dynamická a viditelně planu jako oheň, nebo jsem naopak schovaná vzadu. To, že jsem schopná vést tým a být vepředu, mi dělá dobře. Moje vodní část je zase schopná se naladit na to, co tým vyžaduje. Ale nejen tým. Věnuji se i aquahealingu. Přímo ve vodě vnímám intuici a velkou odezvu toho, co lidé potřebují. Na aquahealingu celou hodinu mlčím a jsem tam jen plně přítomná s člověkem, kterému pomáhám se léčit.
Jak přesně aquahealing probíhá?
Na začátku si řekneme záměr, který člověka trápí, nebo čím by chtěl projít. Někdo třeba přijde s tím, že se potřebuje uvolnit a vypnout, protože je pořád v hlavě a neumí odpočívat. To je hezký záměr. Já pak pracuji na tom, kde vnímám tenzi, kde by tělo potřebovalo uvolnit. S mými vlastními záměry pracuji potom i na suchu.
Jak?
Co se týká optiky, tak vždycky předem říkám a s ostatními sdílím, kudy půjdeme, co nás ten rok čeká, shrnu i co se nám nepovedlo. Dělám to i se svými soukromými přáními a cíli. Záměry si vizualizuji a zatím se mi hodně z vizí a plánů uskutečnilo.
Jsi spokojená s tím, jak máš rozložený čas? Nebo bys něco ráda změnila?
Jsem takhle úplně spokojená. Zemskou a kreativní část sebe dávám do optiky. Naladění na okolí a způsob léčení můžu zase nejlépe dávat ve vodě. Ta je mi hodně blízká a nese energii. Ale aquahealing nejde dělat moc často, věnuji se mu jednou za čtrnáct dní, to je pro mě tak akorát. Už při škole jsem studovala masáže. Aquahealing jsem se začala učit před šesti lety. Od mládí sbírám věci, které do sebe zapadají a všímám si jich. Všechno to zapadá do mé životní mozaiky.
A jak pečuješ o sebe?
Snažím se randit se svým mužem, trávit hezký čas s naším synem, setkávat se s přáteli, kteří mě inspirují. Chodím také na improvizace, které miluju. Tam si čistím hlavu. S mužem rádi jezdíme na skútrech Vespa. Když jsme s tím asi před pěti lety začali, měli jsme pocit, že nám je znovu šestnáct. Je v tom určitý druh svobody. Začali jsme v Thajsku, oproti tomu nám Praha přijde bezpečná. Ale nemám to tak, že bych potřebovala od práce utíkat. Je to velká a hezká součást mého života. Hodně nad ní přemýšlím. Jsem šťastná, že si vše můžu tvořit, jak to cítím. A že tu mám ze svého původního povolání sestřičky zachovanou službu lidem. Ta je na prvním místě.
Jak se staráš o zaměstnankyně?
Naštěstí tu je většina kolegyň dlouho a jsme stabilní tým. Vždycky si říkám, co by bylo pro mě důležité v pozici zaměstnance a co bych si přála od svého nejlepšího svého šéfa nebo šéfové. To se jim snažím poskytnout. Snažím se kolegyně podporovat v tom, v čem jsou dobré. Máme v týdnu i dva dny, kdy se pracuje jen šest hodin, aby měl každý čas si vyřídit, co potřebuje, odpočinout si a nadechnout se. To je myslím důležité, abychom nejeli od nevidím do nevidím a pak se neprobraly a nezjistily, že jsme v důchodu. A snažím se, aby tu byl humor a nejvíc mě potěší, když slyším, že se všichni smějí na celý barák.
Co pro tebe vystihuje spokojený život?
Potřebuji se cítit svobodně, to je pro mě hodně důležité. Nesu ale zároveň plnou odpovědnost za to, co udělám. I když se něco nepovede. Šťastný a spokojený život je pro mě to, co žiju. Že můžu upřímně komunikovat se svým mužem i synem a že si v rámci svých možností můžu dopřát, co v daný okamžik potřebuju. A není to ani otázka peněz. Může to být třeba jen to, že potřebuji jít na kafe, nebo jet na chalupu, tak to prostě udělám. Mám ale samozřejmě i propady a věci, ze kterých jsem smutná. Jsou i věci, kterých se bojím, ale snažím se jít proti nim.
Proč chceš po tolika úspěšných letech otevřít ještě další prodejnu?
Někdy mám období, kdy jsem unavená. Ale pak si odpočinu a potřebuju někam nasměrovat energii. Říkám si, že ještě jednu optiku zvládneme a bude to pro nás všechny zajímavé. Bude v některých ohledech jiná než ta současná. Je to jako v manželství, když má dlouho dobře fungovat, tak potřebuje taky nové podněty, aby z toho nebyla rutina. Z ní je pak těžké probudit znovu vášeň. Potřebuju podnikatelskou vášeň i k tomu, abych pořád viděla, že ta práce má smysl.
Zaznamenal: Mirek Čepický
