[av_heading tag=’h1′ padding=’10’ heading=’Radující se Raduše ‘ color=” style=’blockquote modern-quote modern-centered’ custom_font=” size=” subheading_active=” subheading_size=’15’ custom_class=”][/av_heading]
[av_textblock size=” font_color=’custom’ color=’#000000′]
Autor: Markéta Čepická Daňhelová, novinářka
[/av_textblock]
[av_textblock size=” font_color=” color=”]
Ty náušnice mě opravdu zaujaly. Byly hodně barevné, vypadaly jako z pecek, jiné zase jako z kávových zrn. Hned jsem si jedny koupila. Teprve o mnoho měsíců později jsem se dozvěděla, že pocházejí z Mexika a že je odtamtud vozí Radka Myšková, nebo chcete-li Raduše. Teď už jsem bohatší o několik dalších párů i o informaci, že tyhle šperky byly a jsou součástí Radčina příběhu. Příběhu, který začíná na Úřadu vlády v době, kdy premiérem byl náš současný prezident. Od té doby ale Radka udělala otočku minimálně o 180 stupňů.
Radko, jak jste se na úřadu vlády ocitla? Kolik vám bylo let?
V roce 1998 mi známý pověděl o výběrovém řízení na Úřadu vlády ČR se slovy, že bych se na pozici asistentky šéfa poradců předsedy vlády skvěle hodila. Nejdříve jsem se tomu smála, ale pak jsem si řekla, že to zkusím. V jednadvaceti jsem žila filozofií, že chci v životě zkusit všechno mimo drog. A Úřad vlády byla velká výzva, která už se nemusela opakovat. Tehdy jsem vůbec netušila, že na nejvyšším úřadě ve státě zůstanu celých pět let.
Na své přednášce o životním poslání jste mluvila o tom, že vaše ego bylo na úřadu vlády spokojené, bylo těžké rozhodnutí odejít?
Vůbec ne. Dostavil se vnitřní hlas a touha po cestování. A tak jsem se rozhodla, že si začnu vládnout sama a stanu se architektkou vlastního života. Prostě jsem „podepsala papíry“ a věřila a přála si, že budu cestovat. O tom „jak si správně přát“ jsem tehdy neměla ani tušení…
Kde a jak jste tedy hledala svoji další cestu?
Asi dva dny. Hned poté, co jsem odešla z ÚV, se mi ozvala známá, která v tu dobu žila se svým přítelem v Mexiku. Řekla: „Kup si letenku a přileť. O nic víc se starat nemusíš.“ A tak se stalo. Letěla jsem tam na tři týdny – zůstala tři měsíce. Hned třetí den jsem se zamilovala – do Mexika a taky do AlexandaraJ. I on miloval cestování, takže jsem také díky němu měla možnost poznat kus Mexika. Bohužel měl po roce a půl našeho vztahu nehodu a na Silvestra roku 2006 zemřel. Nicméně láska k zemi opeřeného hada mi zůstala a já jsem dál cestovala nejen po Mexiku, ale i do dalších zemí centrální a jižní Ameriky a po karibských ostrovech – prostě můj dětský sen se naplnil…
Kam vás to potom od cestování směřovalo dál?
Spíše než dál mě cestování vedlo blíž – blíž k sobě. Pít rum na Kubě, létat nad aktivní sopkou na Hawaii nebo třeba tančit tango v Buenos Aires je obrovská dávka emocí a poznání. A to nejen kultur, ale hlavně sebe sama. Ráda jsem cestovala sama, už tenkrát jsem dokázala nemluvit, na nic nemyslet, přijímat. Také jsem hodně poslouchala příběhy těch, které jsem na svých cestách potkávala. A snad to byla právě tato vyprávění, jež mě dovedla k myšlenkám o smyslu lidského života či filozofování o tom, co je „štěstí“. Po takřka osmi letech na cestách jsem si uvědomila, že můj dětský sen je naplněn. A přišlo období prázdna, které mělo dle mého názoru příčinu v tom, že jsem nevěděla „CO OPRAVDU CHCI?“ A víte, jak to vypadá, když ženská neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nedostaneJ. Bylo třeba najít „další smysl mého lidského putování“, nový směr, restartovat touhu. Tehdy ke mně začala přicházet slova “životní poslání“, “talent“, “naplnění“…
Jak byste tedy pojmenovala své životní poslání?
Já se rozhodla pro „rozzářit svět.“ Takže ať dělám, co dělám – organizuji seminář, učím jezdit synovce na kole nebo třeba fotografuji, myslím na tuto větu. A pokud zrovna nerozzářím svět, pak aspoň jednoho člověka kolem sebe – milión se taky skládá z jednotlivých korun.
Zmínila jsem v úvodu šperky z Mexika, jakou roli hrají ve vašem příběhu?
Šperky z Mexika jsou něco jako moje mexické dítěJ. Po třech letech prožitých v Mexiku bylo jasné, že si vytvořím něco, co mě do Mexika bude vracet, i když tam zrovna nebudu fyzicky. Začalo to tím, že moje kamarádky chtěly „ty krásný náušnice, co máš z Mexika“. Pak je chtěly pro své kamarádky, no a pak se mě po návratu z Mexika už ani neptaly, jak jsem se měla, ale jaké šperky jsem zase dovezla. Krátce na to začaly dámy na ulicích, v metru, v řeznictví, v restauracích či v trafice obdivovat mé náušnice. A když jsem asi po desáté řekla: „To se tady nedá koupit, to je z Mexika!“ problesklo mi, že právě šperky je „to ono.“ Hlas lidu – hlas boží! A tak jsem dovezla do České republiky šperky přímo z rukou mexických domorodců, kteří ke krášlení používají opravdu jedinečné materiály, jako palmový ořech, pomerančovou kůru či kávové zrno. Ovšem co je na nich dle mých klientek nejúžasnější, je jejich pozitivní energie, s kterou je Mexičané vyrábějí. Šperky tvoří asi jednu čtvrtinu mých aktivit. Více se věnuji práci s lidmi, individuálním konzultacím a pořádáním seminářů, studuji publicistiku a zároveň psychosociální studium na vysoké škole a teď se nově věnuji také moderování.
Radko, co je nejdůležitější při hledání životního poslání?
Vypnout předsudky, názory a postoje převzaté od těch, kdo nás vychovávali, zahodit masky „matek a otců“, „hodných dcer“ a „poslušných synů“, a říct si: „Co je to, co doopravdy chci???“ A pokud odpověď nepřijde hned, tak to nevzdávat. Hlavně něco dělat – rozdmýchat energii. Nesedět a nečekat, že „ono samo se to udělá, jestli to tak má být.“ Uvědomit si, že „to ono samo“ jsme vlastně my sami… Prostě aplikovat techniku „ZZ“ – tedy Zvedni Zadek :-). Být vnímavý a snažit se dělat věci, které nás baví…
Jak rozlišit to, po čem touží ego a kdy to jde ze srdce/z duše?
Pokud je něco hlasem ega, pak Vás z toho mohou bolet záda nebo hlava, ovšem jde-li odpověď z duše, pak se zaručeně narovnáte a pocítíte obrovskou úlevu. Je lepší o tom moc nepřemýšlet, ale spíše dát na pocit. Ten první je většinou ten nejlepší. Tedy neplatí to u chlapa… J
Když jsme u chlapů, máte i teorii na to, jak toho správného najít, že?
„Chceš-li potkat toho pravého, začni dělat, co miluješ a on se objeví!“ Tato slova se mnou zavibrovala. To byl rok 2012, nevěděla jsem tehdy, co přesně budu dělat, ale rozhodně jsem věděla, že miluji cestování. „Pana Božského“ jsem potkala pár týdnů na to na festivalu GO KAMERA, kam jsem přišla nabídnout své přednášky o Mexiku. Jiskra přeskočila okamžitě. A to jsem v ten moment ještě nevěděla, že je Štěpán vltavský kapitán – vždycky jsem si totiž přála, z pro mě ne dost jasného důvodu, mít kapitánaJ. Když děláte, co milujete, vyzařujete pohodou a klidem, který k vám přitáhne „toho pravého“!
Raduše, co o vás říká vaše jméno?
Raduše jsem začala používat, neboť v době, kdy jsem přemýšlela, jak pojmenuji svůj web, se mi jednou ráno těsně před probuzením objevil nápis Ra-duše. Došlo mi, jak je to jednoduché. Jak někdy hledáme složitou odpověď a přitom ji máme v sobě. Jmenuji se Radka, což znamená „radostná“ nebo „radující se.“ Naše jméno je mantra, kterou slyšíme pravděpodobně nejčastěji v životě, a proto věřím, že má na nás význam jmen vliv. Když jsem začala podrobněji zkoumat své jméno, přišla jsem na propojení slabik „ra“ a „ka“. „Ra“ byl nejvyšší staroegyptský bůh slunce a „Ka“ je významný egyptský náboženský pojem, někdy překládán jako duše, někdy je propojován s osudem. Tedy co všechno v sobě nese mé jméno, ponechám na laskavém čtenáři :-).
Koukněte na:
Radka Myšková *1978, vystudovala ekonomii na Jihočeské univerzitě, v roce 2003 si začala plnit svůj velký sen – cestování. Navštívila na 50 zemí světa, nejvíce si zamilovala Mexiko, o kterém také vede přednášky. V současnosti se hlavně věnuje své velké vášni – rozvoji osobnosti. Studuje psychoterapii, organizuje prožitkové semináře na téma „Životní poslání.“ Je poRADcem osobního rozvoje a moderátorkou. Jedním z jejich dalších snů je šířit inspirující lidské příběhy.
Zveřejněno v Pravém domácím časopise.
[/av_textblock]
