[av_heading tag=’h1′ padding=’10’ heading=’Radvan Bahbouh: Pomáhám hledat zelené slony’ color=” style=’blockquote modern-quote modern-centered’ custom_font=” size=” subheading_active=” subheading_size=’15’ custom_class=”][/av_heading]
[av_textblock size=” font_color=’custom’ color=’#000000′]
Autor: Mirek Čepický
[/av_textblock]
[av_textblock size=” font_color=” color=”]
Celý svůj život intenzivně studuje a bádá. Zkoumá hlavně lidskou duši, ale věnuje se i dalším, zdánlivě nesouvisejícím oblastem. Radvan Bahbouh mi připadá neuvěřitelně všestranný. Vystudoval medicínu, psychologii, matematiku a arteterapii. Přesto má stále pocit, že toho ví málo, a tak se do pozdních nocí noří do knížek. Přednáší psychologii na Karlově univerzitě, vede výcviky, věnuje se psychoterapii, koučuje… A věří, že pěkné zážitky a jejich vědomé prožívání jsou nejlepší cestou ke štěstí.
Když mu něco vyprávíte, máte správný pocit, že vás soustředěně poslouchá. I po několika letech si pamatuje detaily z toho, co jste mu říkali. Když něco vypráví on, žasnete, jak znalosti z různých oborů propojuje do souvislostí a jak je umí předat dál. To vše jsem měl možnost poznat při výcviku koučování, který jsem u Radvana absolvoval. Z mého pohledu si i ve svých pětačtyřiceti letech dokázal zachovat duši kluka, neztratil umění pořádně se pro něco nadchnout a udržel si touhu přijít věcem na kloub. Největší radost mu dělá, když lidem, kteří se nacházejí v těžkém období svého života, pomůže najít novou energii a smysl.
Radvane, podle čeho se rozhoduješ, jakému oboru budeš věnovat svůj čas?
Hlavně podle toho, co mě baví. Proto jsem se například rozhodl pro psychologii, a nikoli medicínu. Mne baví bavit se s lidmi. A to mi psychologie umožňuje. Současný systém zdravotnictví věnuje komunikaci s pacienty málo prostoru a pozornosti. Podotýkám, že nejen u nás. V jednom zahraničním výzkumu se zjistilo, že lékař přerušuje pacienta popisujícího své potíže v průměru po osmnácti vteřinách. Já potřebuji času rozhodně víc.
Jak lidem při psychologických sezeních vlastně pomáháš?
Především tím, že je dobře poslouchám. Když mají lidé příležitost nahlas uvažovat o tom, co chtějí, a my je nepřerušujeme tím, co chceme my, obvykle něco důležitého objeví. Teprve když mají možnost ponořit se do sebe, pojmenují si pocity, které si dříve neuvědomovali, a formulují myšlenky, které je dříve nenapadly. Mezi mými klienty jsou například lidé, kteří vědí, že mají vážné onemocnění. Lékaři se těmto lidem věnují tak, že je informují o pravděpodobných scénářích, možnostech léčby a pak vyzkouší, co zkusit jde. Ale ta situace není zdaleka jen o vhodném postupu léčby. Ta je z velké části o tom, co vlastně lidé v takovou těžkou chvíli prožívají a co hodlají udělat se zbytkem svého života. A to se nedá probrat v několika minutách.
Opravdu stačí v takových případech naslouchat?
Není to jediné, ale rozhodně je to to nejcennější, co můžeme někomu v komunikaci nabídnout. Lidé obvykle v komunikaci reagují na to, co říkal druhý, vlastními asociacemi, a tak nenechají druhé vykročit na cestách jejich úvah o něco dál. I tak zdánlivě povrchní otázka jako otázka na to, jak se máme, může vést k hlubokým vhledům, pokud dáme alespoň pětiminutový prostor na její zodpovězení. Když necháme někoho vyprávět, tak se z útržků začne vytvářet příběh. A náš vlastní příběh je způsob, jakým dáváme událostem smysl.
Už sis musel vyslechnout velkou řádku příběhů, není to někdy pořád dokola?
Rád poslouchám příběhy klientů, baví mne ještě víc než filmy či romány. Když se s klienty vidíme po delší době, vyberou ty nejpodstatnější momenty z toho, co zažili a co se naučili, a to bývá opravdu zajímavé. Tím spíš, pokud klienty povzbudíme k tomu, aby vykročili za své hranice, aby se vydali na pouť, aby se něco nového naučili.
Souvisí to s tím, že se ty sám každý rok něco nového učíš?
Ano. Učit se něco nového je jako cestovat. U obojího se zvyšuje pravděpodobnost, že něco zajímavého zažijeme. Když děláme to, co jsme zvyklí dělat, není naše všímavost obvykle příliš velká. Věci děláme hodně automaticky, a tak jsme i méně propojeni se svými emocemi. Pustit se do něčeho nového je jako změnit úhel pohledu. Je úžasné, kolik naprosto odlišných pohledů na svět existuje. Jinak se na svět dívá malíř, jinak manažer nebo vědec. Každý vidí jen určitý výsek a je citlivější na určité podněty. V jednom ze svých projektů jsem si vyzkoušel dirigovat orchestr. Samozřejmě, že jsem se nestal po několika hodinách dirigentem, ale tento zážitek mi rozhodně změnil prožívání živých koncertů a vnímání dirigenta při práci. Rozšířila se mi tímto směrem vnímavost. Když lidé hrají na hudební nástroj, mají větší požitek z hudby. Když někdo maluje, je většinou všímavější k barvám. Když jsem se nedávno poprvé v životě učil surfovat, zvýšil jsem svou všímavost vůči vlnám.
Když se stále něco učíš, nemáš tip, jak se k učení motivovat?
Hlavní věc je vidět v tom smysl. Když nás něco baví, rychle se zlepšujeme. To tě ani nikdo nemusí hlídat a kontrolovat, jestli se učíš, protože to děláš rád i ve svých volných chvílích. Přitom potřebujeme neustále vyvažovat dvě věci. Myslet na to, kde chceme být, mít vizi konce, výsledku, ale zároveň si užívat přítomný okamžik.
To jde trochu proti sobě, ne?
To ano. To je jedno z dilemat, které musíme každý den řešit, aniž bychom se k něčemu z toho trvale přiklonili. Je zajímavé, že většina moudrých knih a myšlenkových systémů se shodne na tom, co máme dělat. Že se máme radovat z maličkostí. Že máme být vděční. Ale v některých oblastech můžeme potkat dost odlišná ponaučení. Některé knihy nám zdůrazňují, že musíme mít na začátku nějakou vizi, nějaký cíl a ten si znovu vybavovat, když umdléváme. Jiné knihy nám radí, že se máme soustředit především na přítomný okamžik a nemyslet stále na to, kde nejsme. Takových dilemat jsem posbíral víc a píšu o nich už několik let knihu. Domnívám se, že až budu se svými formulacemi spokojen, tak ji, jako většinu svých textů, zase smažu.
Není to škoda? Proč mažeš to, co jsi napsal?
Nejčastěji proto, že s tím nejsem spokojen. Mám pocit, že to šlo napsat lépe. Někdy naopak spokojen jsem, ale v tu chvíli si uvědomím, že jde o specifický text, jehož hlavním čtenářem jsem já. A není důvod, proč ho vydávat.
Jak to bylo s Pohádkou o ztracené krajině? Tu jsi vydal…
Pohádka o ztracené krajině původně také nebyla určena k vydání. Pohádku jsem napsal v bolestnějším období života a ležela pak delší dobu v šuplíku. Občas jsem ji někomu dal k přečtení a byl jsem rád, když jsem zjistil, že ten text může někoho inspirovat ke změnám. Když jsem o něco později napsal text o sebekoučování, zjistil jsem, že je s tou pohádkou natolik propojen, že by je bylo možné i přes žánrovou rozdílnost spojit. A o ilustrace jsem požádal svou maminku. Takže jde o velmi osobní knihu, o níž jsem si myslel, že ji bude číst jen pár lidí. Proto jsem byl zaskočen odezvou. Ještě více než počet lidí, kteří si ji koupili, mne však těší, když mi někdo napíše, anebo řekne, že ho ta kniha oslovila.
Mohu se zeptat, o jaké bolestnější období se jednalo?
Bylo to po smrti našeho syna Darka. Při vyrovnávání se s jeho smrtí jsme si s manželkou uvědomili, jak důležité pro nás byly vzpomínky na hezky prožité chvíle. A těch jsme naštěstí měli i za ten necelý rok jeho života hodně. Ještě více jsem si díky němu uvědomil, že bychom se měli soustředit právě na vytváření takových chvil, které se následně stanou součástí naší mentální galerie. Darek nás i přes svůj krátký život velmi obdaroval, díky němu jsme se pustili do spousty nových aktivit.
Jak se dá s něčím takovým vyrovnat?
Když dnes pracuji s klienty-rodiči, kteří prožili obdobnou bolestnou zkušenost, snažím se převést otázku po smyslu takové události na otázku, jaký smysl tomu dají, co to v jejich životě změní k dobrému. Protože smysl je spojen s myslí i se smysly. Tedy s naším vlastním prožitkem a s našimi myšlenkami. To není něco, co leží mimo nás.
Takže si máme cíleně vytvářet hezké vzpomínky?
Hezké vzpomínky jsou bohatství, o které nás nemůže nikdo připravit. A není to žádné ulpívání v minulosti. Naopak. Aby měl člověk hezké vzpomínky na minulost, musí je nejdříve silně prožít v přítomnosti. A ještě předtím se na přítomný prožitek může lépe připravit tím, že se na něco těší. Když jsme dotázáni, nakolik bylo nějaké období šťastné, je naše hodnocení závislé na tom, co si vybavíme ve spojení s daným obdobím za zážitky. Musíme si tedy vytvářet vize, příležitosti takové zážitky mít. Pak jsme i více připraveni je všímavě prožívat, aby nám v naší mysli dobře ulpěly.
Funguje to tedy tak, že když budu myslet na něco pěkného, tak se mi to spíš stane?
Ano, protože v tom procesu nejsme pasivními diváky. Aby se člověk do něčeho mimořádného pustil, musí věřit tomu, že to dobře dopadne. Vize mobilizuje naši energii a usměrňuje ji žádoucím směrem. Když máme vizi, že budeme dobří v nějakém sportu, jsme ochotní hodně trénovat. Bez vizí bychom žili stejně, jako jsme žili včera a předevčírem, chodili bychom pořád po stejných cestách. Když člověk nebude mít vizi dnešního večera, bude dnešní večer podobný jiným večerům. Jedno ze cvičení, které rád dělám se studenty i klienty, spočívá v tom, že se rozhodnou, že jejich dnešní večer, zítřek či víkend bude hezčí, než obvykle bývá. Že si ho užijí tak, aby na něj rádi vzpomínali. Po tomto rozhodnutí rozvíjíme představu, co by mohli zažít, o co by se mohli pokusit, čeho si budou všímat. Není divu, že pak mají zážitky, které se vymykají jejich obvyklému standardu.
Pak si trochu šlapeme po štěstí, protože mi laickým pozorováním přijde, že hodně lidí má spíš negativní myšlenky. Nebo to tak není?
Negativita u lidí opravdu převládá. Mozek se evolucí utvářel tak, aby si nejdříve povšiml nebezpečí. Když jsme měli z nejbližšího prostoru jen malé množství informací, byla to rozumná strategie. Pokud však chceme zpracovat informace z celého světa, není přednostní obsluha obav účelná. Bylo by lepší, kdybychom nedávali trvalou přednost negativním informacím a všímali si i toho, co je dobře. Většina zpráv v médiích vyvolává pocit ohrožení a člověk, který je vstřebává, se ocitá ve velmi nebezpečném a nevlídném světě. Proto dnes existuje v psychologii trend, kdy se snažíme cíleně se zaměřit na to, co je pozitivní.
Jak v této souvislosti vnímáš diskuse o imigrantech?
Zasahuje mě to osobněji než většinu lidí. Můj táta je syrský imigrant, až na to, že sem přišel v roce 1959. V Sýrii mám tedy hodně příbuzných. Někteří naštěstí stihli utéct. Mému bratranci například bomba zdemolovala byt, jen zázrakem nikdo nezahynul. Ti lidé utíkají před válkou, mají strach o život. Tady jsou mnohými médii a politiky téměř líčeni jako teroristé, což je významný posun. Těch posunů, které ovlivňují naše myšlení, je mnohem více. Když si východní Německo dalo do názvu slovo demokratický, tak se nestalo demokratickým, když se nějaký stát pojmenuje islámský, tak to z něj rovněž nedělá vhodného reprezentanta tohoto náboženství. V podhoubí strachu to může vést k velmi zjednodušeným pohledům na celé skupiny. Zajímalo by mne, kolik z diskutujících zná nějakého konkrétního imigranta. Strach má zvláštní perspektivu, protože věci z dálky vypadají často nebezpečněji než zblízka. Ta potíž je, že nejsme v kontaktu s reálnými lidmi, s jejich konkrétními a pokaždé jinými příběhy. Ukazují se mediálně poutavé úchylky, které lze nalézt v každé populaci. Malá informovanost vede k velmi paušálním a zjednodušujícím soudům. Nejvíce mne na tom děsí, že tyto úvahové chyby mohou produkovat následné změny v chování.
Dá se těm „drakům“, jak negativní myšlenky pojmenováváš ve své Pohádce o ztracené krajině, cíleně vyhýbat?
V jednom středověkém alchymistickém spisu se píše, že po mnoha složitých procedurách zbývá už jen poslední krok k výrobě kamene mudrců – míchat látku nad otevřeným ohněm a nepomyslet u toho na růžového chameleona. Což je jiný název pro toho pomyslného draka, tedy negativní myšlenky. Růžový chameleon je mocný. Naštěstí však existuje pravidlo, že „růžového chameleona“ dokáže porazit „zelený slon“. Ten představuje jinou silnou vizi, vizi něčeho pozitivního… Co by se naopak mohlo nebo mělo stát. Namísto „Nešlápni tu do louže“ řekneme „Pojď tudy po trávě“. Namísto „Nevylij to“ řekneme „Takhle to opatrně nes a tady to polož“. Díky takovému myšlení mění člověk svou přítomnost k lepšímu. Takové přesměrování pozornosti je sice obtížné, ale stojí rozhodně za to. Rád s hledáním zelených slonů pomáhám. Vede nás k větší spokojenosti.
Na čem vlastně závisí náš pocit štěstí nebo spokojenosti?
Jen bezvýznamná část naší spokojenosti je závislá na vnějších okolnostech, daleko více jde o to, jak vnější události zpracujeme. Lidé, kteří by z vnějšího úhlu pohledu mohli vypadat jako šťastní, protože jsou úspěšní, zdraví, bohatí, mohou být velmi nešťastní. Šťastné chvíle mohou naopak zažívat i lidé ve vězení, lidé těžce nemocní, lidé, kteří o někoho přišli. Štěstí je k dispozici všem, záleží spíše na našem přístupu. Štěstí nebudeme mít jednou provždy, můžeme však o něj usilovat a spokojit se s tím, že jej čas od času prožíváme.
Pojďme se vrátit k Tobě. Někde jsem četl Tvé motto „Složky jsou pomíjivé, horlivě usilujte“. Co to znamená?
To není mé motto, ale poslední Buddhova věta, ve které se pokoušel shrnout své učení. Složky se dají přeložit i jako cíle. Oč jde, je úsilí samo.
Radvan Bahbouh – narozen 1970
- Psycholog, matematik, kouč. Přes 20 let vyučuje na katedře psychologie FF UK
- Autor knížek Pohádka o ztracené krajině, Pohádka o barvách
- Zakladatel společnosti QED group
- Je ženatý a má čtyři děti
Vyšlo v Pravém domácím časopise v lednu 2016.
[/av_textblock]
