[av_heading tag=’h1′ padding=’10’ heading=’Vstříc realitě: Z Forbesu do Nadace Via’ color=” style=’blockquote modern-quote modern-centered’ custom_font=” size=” subheading_active=” subheading_size=’15’ custom_class=”][/av_heading]
[av_textblock size=” font_color=” color=”]
Roky pracoval jako novinář v předních českých ekonomických médiích, odkud měl téměř všechny dveře otevřené. Jeho místo bylo považováno za prestižní. Pak ale zatoužil po změně. Rozhodl se odejít do neziskového sektoru, odkud musí na mnohé dveře naopak dlouho klepat, a dostal se k příběhům, které pro mnohá média už tak lákavé nejsou. Nejde totiž o žádné „trháky“, ale o malé projekty obyčejných lidí na menších městech nebo vesnicích v České republice. Zdeňku Mihalcovi dělají radost lidé, kteří podporují něco smysluplného, i když třeba jen v malém měřítku, poblíž svého domova. Takových lidí je prý čím dál víc. Zdeněk je v rámci své práce pro Nadaci Via podporuje a dokumentuje a říká, že je to v mnoha ohledech reálnější obraz o naší zemi než to, co čteme v klasických médiích. Povídali jsme si spolu na začátku léta, kdy se Zdeněk chystal na zhruba dvouměsíční pobyt v Africe. Po tu dobu místo něj pomáhám Nadaci Via s komunikací, takže mám možnost jeho práci poznat blíž a stejně jako on mám pocit, že to s námi navzdory mnoha negativním událostem není tak špatné, dokud si umíme pomáhat.
Jak dlouho pracuješ pro Nadaci Via a jak to aktuálně hodnotíš?
Říkal jsem si, že si dám rok na zkoušku, a je to už rok a čtvrt a vůbec nemám touhu měnit. Baví mě to. Už jsem byl unavený a najednou nejsem. I kvalita mého soukromého života šla tak o polovinu nahoru. Držím si například volné víkendy.
V novinách to nešlo?
Nešlo to kvůli situaci, v jaké ten obor je. Stále v něm ubývá lidí a na ty zbylé je čím dál větší tlak. Realita je podle mých zkušeností taková, že ve většině médií jde jen o kliky a o prodej za každou cenu, a to pokrytectví mě štvalo. Řekl jsem si, že buď půjdu do byznysu a vydělám co nejvíc peněz, nebo budu dělat něco smysluplného. A kdy jindy zkusit to druhé než teď.
Vnímáš po odchodu z médií, že tě někteří lidé berou jinak?
Vnímám změnu sociálního statusu. Zjednodušeně řečeno, když jdeš někam a představíš se, že jsi z Forbesu, tak tě každý poslouchá, a co mu řekneš, to ti uvěří. Nebo se tak aspoň tváří. Nemáš problém se kamkoli dostat. Teď má určitá skupina lidí naopak tendenci mi radit. Jiní vnímají celý neziskový sektor jako něco, kde se topí peníze. Já přitom vidím, jak jsou všechny finanční věci v nadaci hodně přísné. Myslím, že je také stále dost silný názor, že do neziskovek chodí pracovat lidé, kteří na nic jiného nemají, což se mi také vůbec nepotvrzuje. Máme třeba otevřenou pozici a na ní se hlásí hodně velmi dobrých lidí, které člověk chce hned přijmout. Mají velkou praxi, zkušenosti z ciziny, umějí jazyky.
Mnozí lidé se bojí udělat změnu z finančních důvodů, jakou máš zkušenost ty?
Příjmy mi poklesly více než o třetinu. Tím, že nemám rodinu ani hypotéku, to ale není problém. Mohl jsem si to v klidu dovolit. Udělal jsem jen drobná opatření, abych tolik neutrácel, a kvalita mého života v materiálním ohledu vůbec nepoklesla. Žiji trochu pomaleji, takže odpadá třeba chození na oběd, kdy mi bylo jedno, kolik stojí, protože jsem spěchal. Ted´ si to víc hlídám a plánuji. Také neušetřím tolik jako dřív, ale když to vše vybalancuji, je větší plus, že jsem tu změnu udělal.
Jsou ale určitě i věci, které ti z tvé novinářské éry chybí. Co třeba?
Přijde mi, že v neziskovém sektoru lidem někdy chybí přístup „udělej to a ono to nějak dopadne“, místo toho o věcech dlouho diskutují. To má svá pozitiva, protože některé chyby mohou neziskovému sektoru ubrat důvěryhodnost. Chybí mi ale metoda pokus a omyl a smysl dělat věci jednoduše. Lidé z neziskového sektoru mají, myslím, také někdy přehnanou tendenci poslouchat lidi z „velkého“ byznysu a myslet si, že oni umějí něco víc. Ono to je ale v některých případech naopak. Vědí totiž často o reálném životě víc než třeba lidé z korporací. To je moje zkušenost, kterou bych nerad příliš zobecňoval, ale tak to vnímám.
Proč sis vybral Nadaci Via?
Nadace Via tehdy hledala někoho na pozici, která se mi líbila, a přišlo mi, že tam je skrytý poklad. Z jejího webu se hodně věcí nedalo na první pohled poznat, ale když jsem se do toho začetl, zjistil jsem, že tam jsou skvělé příběhy. Plus jsem měl k práci této nadace osobní vztah, protože jsem z vesnice, z Ryžoviště na Bruntálsku, kde nadace před deseti lety vytvořila projekt, který byl hodně důležitý. Takže jsem viděl, že to funguje. Šlo o obnovu obrovského kříže na nádherném místě přímo nad vsí. Lidé ho sami vztyčili a byla to jedna z věcí, díky které naše zapadlá sudetská vesnice začala žít. Pochopil jsem, že něco takového může spojit lidi. Došlo mi, že když lidé něco takového společně udělají, nejenže se sami učí pečovat o své okolí, ale vytváří se tím nová energie a upevňují mezilidské vztahy. Měl jsem myslím velké štěstí, že jsem si vybral zrovna tuhle nadaci. Věřím tomu, co dělá, protože to je lokální, české, uhlídatelné a je jasně vidět dopad.
Co tě na té práci nejvíc baví?
Ono to zní trochu děsivě, že se novinář vrací zpátky do života a poznává obyčejný život. Ale já byl reálně spíš editor, takže jsem poslední léta proseděl hlavně v kanceláři. A teď vyjíždím do různých českých měst a vesnic, zjišťuji, že jsou tam skvělí lidé, zajímavé projekty, a to člověku dává naději. Je hodně lidí, kteří jsou pozitivní, dělají zajímavé věci a nejsou vidět v médiích, protože třeba ani nechtějí. Ale konají a to mi přijde hodně důležité. I z dat, která má nadace, je vidět, že podobných lidí, kteří aktivně pomáhají svému okolí, přibývá. Tím, že jsem novinář, o těch věcech i píšu třeba na blog Nadace Via. Je to zábavnější než posílat tiskové zprávy.
Co vnímáš jako největší výhody toho, že jsi v nadaci?
Nejvíc mě baví, že mám velký pocit svobody, a cítím, že mohu prakticky cokoli. Když si vymyslím nový projekt, který dává smysl, kolegové mě podpoří a mohu se do něj pustit. Další výhodou je, že tam nejsou žádní psychopati jako na některých pozicích v korporacích nebo v médiích. A nejdůležitější věc je smysluplnost té práce. Když vidíme reálný dopad projektů, občas nás to v nadaci dojme.
Co tě nejvíc dojalo?
Třeba paní, která v Českosaském Švýcarsku prodala hotel v jedné vesnici a začala tam čistit úplně zarostlý a zanedbaný německý hřbitov. Lidé si nejdřív mysleli, že je blázen, ale pak se k ní začali postupně přidávat a teď je to nádherný hřbitov. Kromě toho, že to tam dobře vypadá, to také stmelilo místní obyvatele.
Co v práci plánuješ do budoucna?
U nadace je dobré, že nemusí za každou cenu růst. Když bude fungovat dál jako doteď, podpoří spoustu dalších projektů. Zůstanu tam ještě nejmíň dva roky. Pak se uvidí. Jeden z mých cílů je vydat nějakou knihu nebo aspoň e-book o komunitních projektech, na kterých se podílíme. Chci tím ukázat, jak v České republice věci fungují, jak si lidé pomáhají a vylepšují své okolí. Přijde mi to jako důležitá protiváha mediálního obrazu a má to podle mě blíž k realitě.
O Nadaci Via
Nadace Via usiluje o to, aby v Česku bylo víc lidí, kteří společně pečují o své okolí a kteří si navzájem pomáhají. Jejími dvěma hlavními tématy jsou podpora komunitních projektů a rozvoj filantropie v Česku. Ročně podpoří přes 200 projektů aktivních lidí po celé zemi. „Projekty podporujeme grantem, ale také jakýmsi průvodcovstvím, aby všechno dobře dopadlo. Vzděláváním, různými semináři. Plus jednotlivé aktivní lidi a projekty vzájemně propojujeme. To je pro nadaci specifické – že totiž zdaleka nejde jen o granty,“ dodává Zdeněk.
Tento rozhovor vyšel v Pravém domácím časopise v červnu 2016.
Autor: Mirek Čepický
[/av_textblock]
