[av_heading heading=’Bubnovat začal až v sedmnácti, dnes je v první lize’ tag=’h1′ style=’blockquote modern-quote modern-centered’ size=” subheading_active=” subheading_size=’15’ padding=’10’ color=” custom_font=”][/av_heading]
[av_textblock size=” font_color=’custom’ color=’#000000′]
Autor: Mirek Čepický
[/av_textblock]
[av_textblock size=” font_color=” color=”]
Má práci, na kterou se dobře balí holky, a taky se díky ní seznámil se svou ženou. Takže ostatní fanynky už mají smůlu. Cesta k bubnování pro něj ale nebyla snadná. Začal pozdě, navíc v menším městě, v Chlumci nad Cidlinou. Svou pílí se ale vypracoval mezi nejlepší české bubeníky a hraním se už dlouho živí. V minulosti jste ho mohli vídat za bubny kapely Walk Choc Ice a posledních čtrnáct let objíždí koncertní pódia s kapelou Blue Effect Radima Hladíka. Kromě toho chodí každý den do práce jako většina lidí. Zase to ale přímo souvisí s bubny. Je učitel hudby a učí jak malé děti, tak teenagery. Řada z jeho bývalých žáků má dnes už vlastní kapely a někteří se bubnováním i živí.
Já hrát neumím, jsem jenom fanoušek a písničky Blue Effectu umím nazpaměť, protože jsem jejich koncertů navštívil za tu dobu, kdy Vaška Zimu znám, desítky. Naše ženy jsou totiž nejlepší kamarádky, takže se známe fakt dobře. A i proto vím, že Vašek bubny doslova miluje. Nemůže bez nich být. Má je i doma v pracovně, ale jen úplně nehlučné, aby nerušily sousedy. A přestože už by si mohl hodit nohy na stůl, který má vedle těch bubnů, a užívat si, čeho dosáhl, cvičí pilně dál. I po čtyřicítce se chce dál zlepšovat a věří, že to jde.
Jak ses k bubnování vůbec dostal, kdy tě to napadlo?
Nedokážu to definovat přesně, prostě jsem chtěl. Muzika se mi líbila, od malička jsem chodil do hudebky. Bubny mě fascinovaly už od nějakých deseti let, ale protože jsem byl z malého města, nebylo tam moc příležitostí se učit. V sedmnácti, 17. listopadu 1989 jsem si domů přivezl své první bubny a řekl jsem si, že to chci dělat naplno, jít na konzervatoř a být bubeník.
Takže jsi začal docela pozdě. V kolika má ideálně bubeník začít?
Učím i děti, kterým je pět, ale lepší je začít v osmi nebo i deseti, kdy už je dítě vzrůstově velké a vyspělé a dá se s ním cílevědomě pracovat.
Tys měl teda nevýhodu, že jsi začal až v sedmnácti, nebo ne?
Myslím, že dost, a cítím to doteď. S bubnováním člověk roste a já měl v sedmnácti svaly a šlachy hotové. U malých dětí, když s tím vyrůstají, jsou pak pohyby mnohem víc motoricky zautomatizované. Vidím to na těch, které u mě začaly třeba v šesti a dnes jim je přes dvacet. Jejich tělo je na bubenické pohyby zvyklé.
Když člověk kouká na život bubeníka, vypadá to dost pohodově. Jezdíš na koncerty, obletují tě fanynky, pořád někde cestuješ.
Je to spíš tak, že pořád sedíš v autě, hodně často vyndáváš nástroj z auta, pak ho zase balíš. Nemůžeš si dát ani panáka, protože řídíš. Já vozím celou kapelu. A když nesedíš na koncertě nebo v autě, tak jsi za bubny a cvičíš. Ideální je aspoň tři hodiny denně, ale když jsem byl na konzervatoři, bylo to i osm hodin denně.
Kolik máte za rok koncertů a pamatuješ si nějaký pro tebe nejlepší?
Poslední roky máme kolem sto padesáti koncertů za rok. Krásný byl teď v létě v Chlumci nad Cidlinou, odkud pocházím. Tam na nás přišlo asi 1800 lidí, což je dost vzhledem k tomu, že to město má asi šest a půl tisíce obyvatel. Ale je fakt, že tam prý byli i lidi až z Liberce.
Už dlouho se pohybuješ v bubenické první lize, co tě pohání dál?
Kapela je super, ale od začátku je pro mě nejdůležitější se zlepšovat jako bubeník. To je dobré i pro kapelu samozřejmě. Některé věci jsou měřitelné, například jak rychle dokážeš hrát, třeba přes tisíc úderů za minutu, ale potom jsou to věci citu, pudové a vkusu. Projeví se to tím, jak se vyjádříš v konkrétní hudební situaci.
Nevadí ti, že jsi na koncertech vzadu za bubny tak trochu schovaný?
Já jsem takhle spokojený. Vybral jsem si to a baví mě to. Nebudu zastírat, že není příjemné, když si mě lidi všimnou, přijdou a poplácají po ramenou. Ale já mám rád bubny a tohle mi vyhovuje.
Jaká je role bubeníka z pohledu kapely? Když něco pokazíš, tak to poznají všichni nebo se to schová?
V tomhle jsou bubny strašně nevděčné. Když zpěvák zazpívá falešně nebo když se splete kytarista, tak to třeba všichni slyší, ale není to takový průšvih. Zato když se splete bubeník, tak to celé spadne.
Jednu praktickou informaci pro ty, kdo by přemýšleli, že se stanou bubeníky. Dá se tím uživit?
Já svým žákům v téhle situaci doporučuju, ať jdou studovat ven, naberou zkušenosti tam, protože tam je to o něčem jiném. V kultuře je tam více peněz. Je to taky hodně o štěstí, jaké potkáš lidi, ale tomu štěstí můžeš jít naproti tím, že jsi na to připravený.
Co tě na bubnování nejvíc baví a něco, co tě na tom naopak štve?
Když přijdu každý všední den do školy a podívám se na ty bubny, tak mě ten nástroj i po mnoha letech, co hraju, fascinuje, a chci ho ovládnout. To mě láká. A štve mě, když mi to někdy nejde.
[/av_textblock]
