Z Prahy jsem tam dojel za čtyři dny. Kamarád jen o pár hodin déle. Proč jsme se v závěru na krátko rozdělili, vysvětluju ve druhém postřehu. Oba jsme jeli na horském kole. Je to sice pomalejší, ale o to větší makačka, a to se nám líbí. Obzvlášť se horáky hodily v úsecích, kdy mapa sice hlásila pěknou silnici, ale reálně jsme jeli lesem a míjeli jenom traktory.
Z Letoška, kdy jsme s kamarádem Martinem na rozdíl od předchozích let zamířili poprvé na sever, si píšu tři hlavní postřehy. Jsou spíš pro mé budoucí já, ale třeba se budou hodit i někomu dalšímu. Když dočtete až nakonec, dozvíte se navíc, proč byl ze všeho nejnáročnější poslední večer.
1/ Až zase budeš přemýšlet, jestli kvůli práci vůbec pojedeš, nebo vyjedeš o den později, tak se na to vykašli a jeď rovnou na celý výlet od začátku. Udělej si na to čas. Je mnohem lepší pocit zabouchnout doma dveře a absolvovat celou trasu komplet na kole, než dát první úsek vlakem, jak jsi zvažoval. Tyhle zážitky jsou vzácné a je super si je užít naplno.
2/ Někdy je dobré poslechnout brouka v hlavě. Třetí den, během kterého jsme ujeli 152 kilometrů a byli jsme oba hodně unavení, jsem začal přemýšlet, kolik bych asi na kole zvládl ujet za den, od úsvitu do soumraku. Měl jsem zážitek z jízdy přes Itálii v roce 1999, kdy jsme s kamarádem dali 189 kilometrů za den. Letos mě po třech dnech a 425 kilometrech bolela stehna, ale hlava byla naspeedovaná. Měli jsme s Martinem naplánováno, že si zbylé dva dny uděláme volnější. Jenže mi v hlavě začal hlodat ten brouk, který chtěl lámat rekordy.
Martin měl víc rozumu a vůbec o podobném bláznovství nepřemýšlel, i když má stejnou nebo lepší kondičku než já, takže by to taky dal. Jen mě podpořil, což bylo skvělý, to jsem v ten moment potřeboval. „Kdy jindy si to chceš vyzkoušet, když ne teď? Máš kolo, cíl, dobrý počasí, všechno, co potřebuješ. Zkus to a sejdeme se pak u Baltu,“ řekl mi.
Tak jsem další den ráno v půl páté skočil na kolo ve městě Kostrzyn nad Odrą. V sedle jsem strávil s přestávkami 16 a půl hodiny a ujel 224 kilometrů. Plánoval jsem původně míň, chtěl jsem spát už v německém Usedomu, ale ubytování jsem našel až v polském Świnoujście, což bylo o 31 kiláků dál. Mimochodem, recepční v obyčejném, levném hotelu v Polsku, odkud jsem vyrážel, byla tak skvělá, že mi ve 4 ráno připravila fakt vydatnou výslužku na cestu. Sama od sebe, prý místo snídaně. Kdybych v ten moment věděl, jak moc se mi jídlo od ní bude hodit, až budu v Německu marně hledat otevřený obchod nebo restauraci, tak jí snad dám pusu.
3/ Ještě nedávno bych řekl, že Německo je pro cyklisty o dost lepší než Polsko, ale po tomhle výletu to mám minimálně nastejno. V některých zásadních aspektech, hlavně v ubytování a jídle, mi přijde Polsko dokonce výrazně lepší než Německo. Minimálně v lokalitě, kde jsme se pohybovali. A to mám na mysli hlavně dostupnost služeb, ne cenu, která je v Polsku zatím taky příznivější.
Už v minulých letech cestou na jih jsme dost často naráželi na to, že v německých restauracích měli pauzu vždycky, když jsme měli zrovna hlad. Na severu bývalého východního Německa jsme ale restaurace nebo pekárny skoro nepotkali. V mnoha městech sice mají květinářství, ale to vyčerpaného cyklistu neuspokojí. Mnohdy byl zázrak najít i supermarket. „Jeden tu máme, ale ten má do 14 hodin pauzu, další je až ve městě Pasewalk,“ řekli mi krátce po poledni před otevřeným květinářstvím v městečku Brüssow dva domorodci.
Když už jsme restauraci někde našli, řekli nám, že vaří jen do 20 hodin, pak už jsme neměli šanci. Hledat hotel bylo ještě větší dobrodružství. Například v městečku Bad Muskau jich je sice hodně, ale všechny byly obsazené. Naštěstí jsme tam nakonec ulovili asi poslední volné ubytování. Sice se z něj vyklubal dvoupokojový suite, nejspíš nejdražší široko daleko, ale byli jsme v tu chvíli rádi za jakoukoli pohodlnou postel.
Nejvíc byl rozdíl mezi Německem a Polskem vidět přímo na pobřeží Baltu. Zatímco upravené německé městečko s pěknými hotely Seebad Ahlbeck kolem deváté spalo a zelo prázdnotou, o pět kilometrů dál žilo polské Świnoujśe naplno.
Mám Německo, němčinu i Němce rád, ale během našeho výletu, kdy jsme se pohybovali několik dní na hranici obou států, se mi v přímém srovnání zdálo, že možná lehce podřimují na vavřínech. Podnikaví Poláci se zdáli mnohem úspěšnější a byli k nám taky výrazně přátelštější.
Platilo to i poslední večer, kdy nás přijel autem vyzvednout kamarád Tomáš. Ten den už jsme sice jeli na kole jen na padesátikilometrový výlet do Peenemünde, ale večer byl ze všech nejnáročnější – nikdo z nás si nepamatoval cestu z restaurace domů. A to jsme si přitom spořádaně kupovali jen jednotlivé panáky, přestože na lístku byly celé lahve vodky.
Na závěr je myslím dobré zmínit, že jsou lidi, kteří podobnou vzdálenost, celkem zhruba 650 kilometrů, ujedou za mnohem kratší čas a na jeden zátah bez spánku. Takže to v našem případě netrénovaných taťků opravdu není výkon, nad kterým by bylo třeba se jakkoli pozastavovat. Dokončit podobně dlouhý výlet je pro zdravého člověka v našem věku víceméně otázka času a překonání mírného nepohodlí, zejména v zadní části těla. Několikadenní delší cesta za to rozhodně stojí. Už jen proto, že si u ní každý, kdo pracuje hlavou a tráví většinu roku s klávesnicí přilepenou na prstech, spolehlivě pročistí hlavu.
Takhle zhruba vypadala naše trasa.
Pár obrázků z cesty.
