Když mi napsal ředitel Nadace Via Zdeněk Mihalco, že bych se měl s Karlem Jakouběm potkat, protože má zajímavý příběh, moc jsem neváhal. A myslím, že jsem udělal dobře. Posuďte sami. V devatenácti Karel odešel z Jizerských hor do New Yorku pracovat jako dělník na stavbě. Už tehdy hledal svobodu a tohle mu přišlo lepší než jít na vojnu. Brzy ale zjistil, že kombinace večírků emigrantů a každodenní dřiny mu radost nepřináší, proto začal surfovat na prkně a podnikat. Vydělal poměrně hodně peněz, ale později skončil ve velkých dluzích a musel začít ne od nuly, ale s velkým mínusem na kontě. Trvalo mu šest let, než dluhy splatil. Dnes už je na tom finančně zase dobře. Nedávno část své firmy prodal a podniká dál. Zaměřuje se přitom hlavně na neziskové projekty, kterým dodává aplikace na lepší propojení s jejich podporovateli.
Povídali jsme si v zimě u baru na vrcholu jedné ze sjezdovek v Harrachově. Byla krásně zasněžená, ale přitom téměř bez lidí. Bylo to totiž v březnu 2021. Tenhle rozhovor mi dlouho ležel „v šuplíku“, tak jsme ho pak aktualizovali ještě mailem. Tehdejší zimu vleky nejezdily, proto jsme si téměř prázdnou sjezdovku v pohodě vyšli a pak sjeli (já na skialpech, Karel na snowboardu). Výkon a radost ze svobodné jízdy. Cesty nahoru a dolů. Přesně to jsou ingredience, které mi ke Karlovu příběhu sednou.
Proč jsi v devatenácti odešel do Ameriky?
Dodělal jsem střední školu a měl jsem nastoupit na vojnu, která tou dobou už skoro končila. S kamarádama jsme se rozhodli, že radši vycestujeme do států. Odjeli jsme do New Yorku. Žili jsme na severu v emigrantských koloniích. Bylo to úplně šílené. Je to tam jiný svět. Lidi tam dělají na stavbách a většinou hrozně pijou, někteří berou drogy.
To nevypadá jako americký sen.
Ne. Vůbec, ale bylo třeba nějak odstartovat.
Jak dlouho jsi to vydržel?
Žil jsem tam celkem třikrát. Zase tak dlouho jsem to nevydržel, ale byla to jedna z mých největších zkušeností a vůbec toho nelituju. Spoustu lidí tam ale skončilo fakt špatně. Kamarád, který mi tehdy hodně pomáhal, se nakonec upil k smrti.
Co ti to dalo?
Pohled, kdy začneš v cizí zemi úplně od nuly a musíš přežít. Ten pocit, že se to dá zvládnout, mi v budoucnu dal hodně.
Neměl jsi chuť to vzdát a vrátit se do Čech, kde jsi měl větší zázemí?
Měl, ale zároveň to bylo dobrodružství a v té chvíli jsme to brali, že to je tak, jak to je.
Kam jsi se potom posunul z New Yorku?
Jel jsem na dovolenou do Outer Banks, což jsou ostrovy v Severní Karolíně. Tam jsem objevil surfování a řekl jsem si, že nechci prožít život v emigrantských koloniích. Odstěhoval jsem se tam, začal surfovat a úplně jsem změnil celý start v Americe.
Co je lepší, prkno na oceánu nebo na sněhu?
Na vodě je to šílený. Podle mě člověk, který se to nenaučí odmalička, si oceán načte přirozeně mnohem složitěji než třeba rodilý Hawaiičan. Ti, kdo u oceánu žijí, ho vnímají jinak než my ve střední Evropě. Surf je super, ale pro mě pořád hodně těžký, víc si užívám snowboard.
Čím jsi se v tu dobu živil?
Pláže a surfování pro mě znamenaly svobodu a způsob života, který jsem chtěl. Zároveň jsem ale věděl, že si na to nevydělám prací, kterou jsem měl v New Yorku. Neměl bych na surfování čas. Jedinou cestu k celkové svobodě, včetně té pracovní, jsem viděl v podnikání. Kvůli němu jsem se částečně vrátil do Evropy.
Do čeho jsi se pustil?
Měl jsem svoji značku a vyráběl jsem oblečení. Začal jsem tak, že jsem se potkal v Berlíně s dobrým a známým grafikem Marcelem Musilem. S ním jsme se do toho pustili. Tím, že jsem byl vždycky blízko sportu, jsme začali dělat oblečení pro extrémní sportovce. Taky pro motorkáře nebo pro kapely. Fungovali jsme na více trzích v Evropě. V Čechách jsme sponzorovali mnoho sportovců, kapel, ale i například dýdžeje z klubu Duplex. Naše značka se jmenovala Repulse Wear, byla totálně undergroundová, ale už je to více než deset let, kdy jsme skončili.
Když jste měli Repulse, tak si tedy nežil v Americe?
Částečně ano, odtamtud jsem dělal práci pro Repulse. Byl jsem digitální nomád ještě předtím, než se jim tak začalo říkat.
Jak se vám dařilo?
Marcel dělal design, já výrobu, obchod a marketing. Vydělávali jsme dost na to, abychom mohli dělat, co nás baví. Ne vždy se dařilo, bylo to nahoru a dolů, ale celkově super. Já jsem všechny peníze utratil za cesty po celém světě. To byla nástavba svobody. Hodně jsem si to užil. Skončilo to cestou kolem světa v roce 2009.
Karel v triku své firmy Repulse v USA, kolem roku 2013
Co se dělo pak?
Rok 2009 byl zlom. Když jsem se vrátil do Čech, řekl mi táta, že má rakovinu. Na tu předtím zemřela jeho žena, moje nevlastní máma. Táta se nakonec po náročné léčbě uzdravil. Pak vylezl i na Mont Blanc a doteď je na tom skvěle. V té době bohužel zemřel i můj společník Marcel. To byl velký zlom. Zároveň přišla krize, to firmu rozsekalo a skončil jsem s velkými dluhy.
Co jsi dělal?
Musel jsem začít nanovo. Viděl jsem, že to je úplně špatný. Přemýšlel jsem o tom, že se budu muset nechat zaměstnat a dluh desítky let splácet. Druhá možnost byla se vzchopit, udělat změnu, začít přemýšlet jinak. Musel jsem vymyslet jiný byznys, jinak bych byl v háji.
Co jsi vymyslel?
Otevřel jsem si marketingovou agenturu RPS Production. Organizovali jsme různé akce v obchodních centrech, ale také sportovní závody. Postupně to přešlo do dalších forem marketingu, B2B, B2C, cokoli, co firmám pomáhá. Dařilo se nám, nebyl jsem ale spokojený, jen jsem vydělával peníze. Bylo to těžkých několik let, kdy jsem se postupně zbavil dluhů své staré firmy a posunul se dál. Hodně jsem na sobě pracoval a nejvíce mi pomohli moji mentoři a koučové za což jim patří obrovský dík.
Na co jsi se pak zaměřil?
Začal jsem v Čechách marketing se zapojením sportovců, například s Liborem Podmolem, což je mistr světa ve freestyle motokrosu. Později jsem se odstěhoval na Havaj, kde jsem se chtěl spojit s velkými celebritami a rozjet nějaký marketingový projekt. Havaj je v podstatě vesnice, kde se lidé znají, tam jsem vnímal šanci se seznámit s někým mnohem líp než v korporátním New Yorku. Bydlí tam lidi, kteří už mají vyděláno a řeší, co je baví a dává jim smysl. Byznys se tam probírá v šortkách a flip flopech.
Jak jsi se k možnosti sehnat tam zajímavou práci nakonec dostal?
Hodně aktivit je tam spojeno s nadacemi. Tam mě ale nezvali, protože nejsem ani bohatý, ani slavný. Pak jsem slavil nový rok 2016/2017 na party, kde mě pozvala kamarádka. Do jejího podniku chodil i třeba Steven Tyler z Aerosmith. Seznámil jsem se tam s mužem, který je známý jako Artist Nicolosi a pracuje na charitativních projektech se zajímavými lidmi. Dělal portrét například Madonně, Baracku Obamovi, Michaelu Jacksonovi a mnoha dalším lidem především z Hollywoodu. Maluje obrazy, které se pak v aukcích prodávají a peníze jdou na dobré účely. Propojili jsme se na Facebooku a mně došlo, že on je v tu chvíli moje jediná šance.
Co jsi udělal?
Šel jsem na střechu našeho domu na Havaji, kde jsem mu nahrál video s tím, co by se dalo zlepšit v procesu jeho pomáhání nadacím. Poslal jsem to soukromě jen jemu. Uvědomil jsem si, že musím ze své pozice a svých zkušeností vymyslet něco, čím mu můžu pomoci.
Co konkrétně jsi mu nabídl?
Hodně nadací v Americe funguje postaru, já Nicolasovi nabídl inovace. Stačilo udělat malé věci, které celý proces zefektivnily. On dělal akce, které byly v médiích, měly velký dopad, ale nevyužíval žádné technologie. Vytvořil jsem pro něj zachytávací aplikace, díky nimž se dlouhodobě propojil s více lidmi, kteří chtěli pomáhat. Tím to přestalo být o jednom eventu, ale budovala se databáze, která měla věští sílu. Je to úplně jednoduchá myšlenka, ale dokázali jsme ji zrealizovat. Využil to například i pro projekt pro Mika Tysona, Dona Kinga a mnoha dalších, za což jsem mu velmi vděčný.
Spolupracovali jsme na mnoha projektech a pokračujeme dál. Dokonce mi pomáhal sdílet i skvělý projekt od NadaceVia, který byl ve spolupráci s Českou filharmonií v Rudolfínu v Praze.
Karel s Nicolosim na Hawaii
Je zajímavé, že se vám v Americe, kde je spousta skvělých IT projektů, daří prodávat poměrně jednoduchá IT řešení.
Hodně skvělých vývojářů tam pracuje pro byznys, pro známé firmy. Nadační sektor je dost opomíjený. Mně to přitom hodně baví, je to skvělá práce. Teď dělám i s nadacemi v Čechách. V tomto neziskovém prostředí jsou tu neskuteční srdcaři. Přestěhoval jsem se do Krkonoš a zatím většinu času pracuju odtud.
Dá se tím v České republice uživit?
Pro sponzory a investory je naše práce s celebritami atraktivní a oni sami hledají, jak být co nejvíc vidět. Mnoho z nich hledá i možnosti, jak být prospěšný, a přesně s tím jim můžeme pomoci. Nedávno jsem prodal část firmy skvělému investorovi Petrovi Jandovi, který mě už roky podporuje v dobrém i zlém, a především mě učí a mentoruje, jak s penězi zacházet. Veškeré finance teď společně i s jeho synem Davidem investujeme především do našich aktiv, což jsou TinyHousy uprostřed lesů v Krkonoších a Jizerkách pod značkou MyBeautifulDay.eu Do budoucna bych se rád vrátil na Hawaii a s dalšími investory pokračoval v podobném duchu i tam. Veškeré tato aktiva nám generují dlouhodobý zisk a můžeme se dál věnovat tomu, co nás baví. Takže ano, uživím se dobře i v Česku.
Funguješ tedy teď v Čechách i USA zároveň?
Ano, ale dlouhodobě mířím především na americký a světový trh. Vidím tam velký potenciál a hlavně mě to hodně baví. Lidi, se kterými v Americe dělám, mají hodně peněz a někteří i obrovskou slávu, ale stejně je vidět, že jim to nestačí a není to podstata bytí. Už hodněkrát jsem od nich slyšel, že je potřeba dělat něco smysluplného. Naplnění často přijde přes něco úplně jiného než jsou velké peníze. Společně se zaměřujeme především na jejich nadace a to nás všechny baví nejvíc.
