Do práce jezdí na kole, když to jde. Má to pár kilometrů přes Prahu, z Bohnic do Holešovic, cestou se proplétá rušnou dopravou. Párkrát už spadla, ale jezdí dál. Strach z karambolů a neúspěchu umí překonat. I díky tomu se dokázala rozhodnout po dvaceti letech dobrovolně odejít z T-Mobilu, stabilní a bohaté firmy, kde byla docela spokojená, měla dobrý plat a nejspíš i možnost zůstat tam dalších deset nebo i dvacet let. Chtěla ale změnu, naučit se něco nového. A nebála se jít do nejistoty. Zpětně Patricie Šedivá, současná mluvčí české Alzy, hodnotí, že to bylo dobře. Znám ji roky, ještě z dob, kdy jsme oba pracovali pro mobilní operátory. Líbí se mi její odvaha odejít z pohodlné korporace do neznáma. Tu má jen málo dlouholetých zaměstnanců velkých firem, proto jsme zavedli řeč právě na tohle téma.
Kdy během dvaceti let v T-Mobilu jsi poprvé cítila, že bys chtěla odejít jinam?
Nebyla jsem tam celou dobu na jednom místě. Nastoupila jsem v roce 1996 na osobní reklamace. Stát tváří v tvář naštvaným zákazníkům a řešit s nimi problémy je extrémně náročná disciplína. Ale člověk se tam naučí spoustu praktických věcí pro život – práva obou jednajících stran, odolávat stresu, správně se vyjadřovat, jít přímo k věci, být kreativní a hlavně vyjednávat. V kombinaci s dobrou znalostí jazyka jsou to i ideální předpoklady pro dobrého píáristu (pozn. vychází ze zkratky PR – public relations, vztahy s veřejností). Po dvou letech už jsem cítila, že potřebuju změnu – a tehdy jsem neřešila, zda uvnitř firmy nebo spíš venku. Nabídka zevnitř přišla rychleji a věděla jsem, že jdu do skvělého týmu lidí. Práce píáristy je pestrá, krásná, ale také velice náročná. Nicméně, díky zajímavým projektům těch 20 let uteklo jako voda.
Proč jsi tedy odešla, co jsi chtěla změnit?
Status quo. Sebe. Chtěla jsem se posunout. Chtěla jsem zažít i jiný kolektiv, jinou kulturu. Cítila jsem, že potřebuju změnu. Jsem člověk docela dost aktivní, potřebuju v životě nové impulzy, chci se učit a zkoušet nové věci. Nefunguje na mě, když mi někdo řekne, že je něco super. Samozřejmě dám na doporučení přátel, ale chci si to sama vždy osahat, vyzkoušet, zažít – a to samé platí i o lidech – zkušenost je nepřenosná a já si ráda na danou věc či konkrétního člověka udělám názor vlastní, než abych automaticky všechno odkývala.
Rozhodla jsi se hned, nebo to byl dlouhý proces?
I díky práci v PR jsem vytrénovaná nereagovat impulzivně, takže to ve mně zrálo dlouho. Navíc zejména ženy-matky v případě razantních změn svazuje spousta věcí kolem rodiny a dětí. Já jsem si pak ale na papír hodila bilanční rozvahu a ta mi ukázala, že spousta těch „překážek“ je buď jen v mé hlavě nebo se dají jednoduše řešit. Nebylo to ale úplně jednoduché rozhodnutí. Věděla jsem, že jdu někam, kde bude potřeba udělat obrovský kus práce, v podstatě vybudovat PR úplně od píky – bylo jasné, že první rok bude velmi náročný. Když jsem ale zjistila, že budu mít velmi dobré podmínky vybalancovat pracovní a soukromý život, a že mě nabírají lidi, které znám a kterým věřím, rozhodnutí bylo snažší. Jelikož mám velké děti a jejich názor je pro mě důležitý, probírali jsme to také s nimi společně doma. Rodina mě podpořila.
Čeho jsi se nejvíc bála, než jsi se rozhodla odejít?
Napadaly mě samozřejmě věci jako nejistota, nezvládnu to, cizí prostředí, jiná kultura, příliš mnoho chytrých chlapů a ještě k tomu moc ajťáků… Parta kolem je pro mě důležitá. Jenomže jsem pochopila, že tohle je přirozená reakce a jediný strach, který jsem nakonec opravdu měla, byl o rodinu, o děti. Abych to všechno zvládla a je ta změna zasáhla minimálně – abych na ně měla stále čas, mohla se jim věnovat a nebyla na ně kvůli obrovskému objemu práce nevrlá.
Věděla si, že chceš do Alzy, nebo jsi zvažovala víc nabídek?
Ne, to vůbec. O e-commerce jsem nejdřív ani neuvažovala. S Alzou to byla obrovská náhoda a v podstatě za to může Iveta Volfová (pozn. bývalá HR ředitelka Alzy), která mě shodou okolností nabírala i do tehdejšího Paegasu (později T-Mobile). Díky ní Alza získala novou mluvčí i nového zákazníka. Než jsem šla do Alzy na první pohovor, vyzkoušela jsem si totiž prodejní proces a služby na vlastní kůži – do té doby jsem na Alze nenakupovala. Nákupní zkušenost mě přesvědčila – tehdy na showroomu jsem si řekla, že ta parta asi bude fakt dobrá, když uměj vymyslet tolik skvělých věcí a ještě jim to jde rychle od ruky. A řekla jsem si, že bychom se od sebe mohli vzájemně něco naučit. Tak jsem na to kývla a později si jeden pátek sbalila kartonovou krabici, další týden namazala kolo a vyrazila na něm do nové práce.
Jak vycházíš s ajťáky?
Pracovat primárně v maskulinní společnosti plné nadaných ajťáků je pro humanitně orientovaného člověka hodně náročná disciplína. Když ale řešíme krizi, jsou velmi věcní, což je fajn. I v managementu máme hodně ajťáků, máme tu 14 ředitelů. Samí chlapi. Je to velmi pestrá parta, každý úplně jiný. Pochopitelně každý den není posvícení, ale snažím se to nevzdávat – ostatně, byla jsem o to i požádána. Držím se svých vnitřních pravidel – hrát fair-play, chovat se slušně, nebát se zeptat, nebát se říct svůj názor a respektovat názor druhých, byť s ním nemusím nutně vždy souhlasit. Jsou to velmi jednoduchá pravidla, ale pro mě zásadní.
Co ti ta změna dala?
Spoustu pozitivního. Nový kolektiv – bandu mladých nadšenců, jejichž generace přemýšlí úplně jinak. Nemají v hlavě taková omezení, ke kterým byla vychovaná naše generace – co se má a nemá. Ničeho se nebojí – a to ve všech odděleních. Možnost jezdit do práce na kole. Možnost brát si do práce psa. Větší využití jazyků, protože mám na starost PR Alzy i v dalších zemích, nejen v Česku. Solnou jeskyni, kam se chodím soustředit a kvůli akustice také nahrávat vyjádření pro televizi a rozhlas. Cestování. Nové přátele. Skvělou kolegyni na PR. Také obrovskou zkušenost. A teď nemyslím jen v oblasti PR, ale celkově. Pozoruji, učím se, nasávám jako houba.
Je něco, v čem jsi si pohoršila?
Neřekla bych pohoršila, ale určitě jsou věci, o které jsem tím přechodem přišla. Například práce s agenturami. Alza je známá tím, že maximum věcí řeší in-house, dokonce jako jedna z mála v ČR nepoužívá SAP, ale vyvinula vlastní interní systém – tzv. Konzoli.
Jak odlišná je práce v německé zavedené korporaci ve srovnání s českou, rychle rostoucí firmou?
Práce to je opravdu diametrálně odlišná. Uvedu příklad – na některých projektech se v korporátu pracuje rok, dva. Dlouho trvá návrh, rozpracování, schválení rozpočtu, schválení matky v zahraničí, programování, realizace. Cokoli kdokoli vymyslí v Alze, může být on-air klidně za měsíc. U zaměstnanců se pravidelně finančně oceňuje aktivní činnost nad rámec povinností, nápady a zlepšení. A co se mi líbí úplně nejvíc, že se tu nehraje na škatulky – podporují se rotace mezi odděleními, a když se člověk danou agendu naučí, může na oddělení, které si vybral, zůstat. Lidé toho docela využívají. Máme tu například přechody z logistiky do HR, z marketingu na expanzi, z obchodního na marketingové oddělení nebo z prodejní sítě na ředitelství. Vyhovuje mi, když věci perfektně klapou a je v nich pořádek. A taky svižné tempo. Nejsem sedavý typ.
Až budeš zvažovat další změnu, tušíš, jakým směrem to zhruba bude?
Nemám vůbec tušení, kam mě vítr zavane, nejsem v tomhle vyhraněná. Ze zkušenosti vím, že nemám strach se nějaké výzvě postavit. Moc bych si ale přála, aby mě to, co budu jednou v budoucnu dělat, skutečně bavilo. Abych to nedělala jen proto, že mi to někdo nařídil, nebo že z nějakých důvodů musím.
