V dětství ho dospělí mockrát zklamali, a protože ví, jak to bolí, rozhodl se pomáhat dětem, které to potřebují nejvíc. Už v devatenácti letech, kdy si jeho vrstevníci začali naplno užívat v barech a na diskotékách, si Tomáš Slavata vzal z dětského domova své dva malé synovce a sám se o ně staral až do jejich dospělosti. O jiné dva „nevlastní“ kluky se stará dnes a mnoha dalším dětem z dětských domovů nebo sociálně slabých rodin pomáhá v podstatě „na plný úvazek“. Místo toho, aby se plně vrhl na dráhu profesionálního sportovce, na kterou měl výkony, organizuje sportovní klání pro znevýhodněné děti. Věří, že jim jeho příklad i sport samotný pomohou postavit se na vlastní nohy a získat trochu potřebné sebedůvěry.
Když jsem před dvěma lety společně s neziskovou organizací Spolu dětem organizoval charitativní Běh s batohem na podporu dětí z dětských domovů, vytrhl nám trn z paty. Přijel s velkým přívěsem plným vybavení na závody, rozbalil aparaturu, přivezl veškerý materiál na značení trasy a z latěk sestavil funkční dřevěné pódium. Když něco nefungovalo, hned to vyřešil. Když se jeden z malých závodníků poranil, okamžitě přispěchal s lékárničkou i dobrou radou. Tomáš Slavata – práce všeho druhu. Nechtěl za to od nás vůbec nic. A další rok nám pomohl znovu. Jakmile jde o děti z dětských domovů, rozkrájel by se. Na pohled vypadá jako drsný, svalnatý frajer, když ho ale poznáte víc, odhalí se vám šlechetný princ z pohádky, který jakoby do dnešního světa ani nepatřil. Sůl nad zlato se totiž už jinak moc nenosí. Tomáš většinu své nezdolné energie přesto věnuje druhým. A i když se svým bezelstným přístupem někdy narazí, odmítá se svého přesvědčení vzdát. Jak sám říká: „Možná je můj pohled na život naivní, ale mé činy jsou skutečné.“
Já s Tomášem na Běhu s batohem, kde jsem pomáhali dětem z dětských domovů.Děti by měly trávit čas bezstarostně, v tvém dětství ale hrály svoji úlohu hádky, násilí, útěky z domova… Jak na dětství vzpomínáš?
Malé dítě si spoustu věcí nepřipouští, takže mi dětství vlastně připadalo docela hezké. Pamatuji si ale také, že jsem hodně hledal, jak na sebe upozorňovat, protože mi chyběla pozornost rodičů. Takže jsem jako dítě dost zlobil. Často se také stávalo, že když jsme se vydali třeba do zoologické zahrady, vůbec jsme tam nedošli, protože jsme s mámou skončili v nějaké restauraci poblíž. Ona v sobě nedokázala řešit svoje starosti. Přesto se nám snažila dávat nějaké svoje maximum. Jako děti jsme se ale se sestrou museli naučit bojovat sami za sebe a hledat si mechanismy, jak si dorovnat to, co nám v dětství chybělo.
Jak a kdy sis to dorovnával?
Nejvíc v době, kdy jsem se dokázal upnout ke sportu, a přes něj jsem na sebe dokázal upozorňovat dobrými výkony. Vzniklo to závody s tramvajemi, kdy mi ve třetí třídě jedna ujela v Praze na Újezdě, a já se rozhodl, že ji doběhnu na Malostranské náměstí. To se mi podařilo. Tenkrát vystoupil pán a pochválil mě. A já jsem si prostě myslel, že to takhle funguje. Budu předbíhat tramvaje a lidé z nich pak vystoupí a budou mě chválit. Samozřejmě se to pak už nikdy nestalo. Ve škole si ale všimli, že jsem se zlepšil v běhání a přihlásili mě na závod, který jsem vyhrál. Když pak ve školním rozhlase hlásili „Tomáš Slavata do ředitelny“ a nebylo to kvůli tomu, že bych někomu třeba vzal svačinu, protože jsem měl hlad, nebo že jsem byl drzý na učitelku, ale šel jsem si tam pro ředitelskou pochvalu za reprezentaci, něco se změnilo. Najednou jsem si uvědomil, že sportem na sebe mohu upozorňovat a že mě okolí a vrstevníci začínají respektovat. Už se mi třeba tolik nesmáli kvůli vadě řeči, hodně jsem totiž v dětství zadrhával. Sport byl pro mě způsob, jak si kompenzovat všechno, co mi chybělo.
A vlastně to mám doteď. Čím větší mám starosti, o to víc si nakládám ve sportu. Když je toho moc, zvedám zátěž jak v běhu, tak na kole nebo v plavání. Pomáhá mi to uvolnit tělo. Mám v sobě pořád takový ten strach, že bych mohl inklinovat k věcem, které u nás byly běžné. Ať už to byl mámin alkohol anebo sestra, která skončila na drogách.
Proto vůbec nepiješ alkohol?
Ano, jsem abstinent. Nikdy jsem ho nepil, mám strach z toho, že bych v něm mohl najít lepší a snazší útěchu než ve sportu. Nechci dělat, že se mě to netýká, připouštím si, že bych mu mohl podlehnout. Dřív mi vadilo i to, když třeba přítelkyně pila alkohol, ale to už se změnilo. Každý je jiný a nemohu podle toho, jak alkohol působil na lidi v mém okolí, když jsem byl malý, soudit ostatní.
Alkohol je snadná cesta k nějaké útěše, sport na druhou stranu hodně náročná. Jak moc jdeš třeba do bolesti?
Když jsem měl nějaké větší starosti s mladším klukem, Tomášem, sportoval jsem až do extrémů. Tomáš je syn mojí sestry, kterého jsem vychovával. Když jsme s ním prožívali těžké období a řešili různé problémy, když jsem cítil, že ho ztrácím, protože hledal cestu jiným směrem, tak v té době jsem si hodně nakládal. V jednu chvíli jsem zkolaboval a na týden jsem skončil na pozorování v Motole. Měl jsem vysoké srdeční arytmie, podepsal se na tom stres i fyzická zátěž. Snažil jsem se tak strašně unavit, abych dokázal večer spát a hlava přestala přemýšlet.
To jsme ale přeskočili několik kapitol z tvého příběhu. Ty jsi vychovával dva syny svojí sestry. Jak tě vůbec napadlo si je vzít a starat se o ně, když jsi byl sám ještě úplně mladý kluk?
Moje sestra se o ně nezvládla starat, protože měla svých problémů nad hlavu. Bylo mi šestnáct, když jsem zjistil, že jsou v dětském domově v Dolních Počernicích. V devatenácti jsem si o ně zažádal. Nechtěl jsem se k nim zachovat stejně lhostejně nebo nezodpovědně, jako jsem to poznal já. Nechtěl jsem dělat stejné chyby jako dospělí kolem mě, když jsem byl kluk.
Kolik bylo tehdy klukům?
Když jsem si o ně zažádal, tak devět a sedm let. Teď je Mirkovi pětadvacet a Tomášovi o dva míň.
Jaký je váš vztah po těch letech?
S Mirkem super. Věnuje se freestylu na kole, vystudoval hotelovou školu, maká na sobě. Není to tak dávno, kdy za mnou přišel a řekl mi, že jsem mu dal velkou šanci nastartovat a žít život dobře, což bylo moc hezké. Ale Tomáše jsem poslední dva roky neviděl a to mě mrzí. Úplně se utrhnul, dal se na špatnou dráhu. Co se mu líbilo, si vzal, myslel si, že život bude asi jednodušší. Ve mně našel důvod svého životního neúspěchu a s tím jsme se museli každý po svém nějak vyrovnat. Já jsem mu například v určitý moment musel říct, že už mu dál pomocnou ruku podávat nebudu, protože už jsem mu tím v podstatě stejně nepomáhal, a že on už musí přijmout odpovědnost sám za sebe.
A jak to cítíš teď, s odstupem?
To je jako když se někdo zeptá, jestli jsi dobrý rodič. Jsou určitě věci, které bych teď udělal jinak. Některé zkušenosti z nás dělají lepší lidi do budoucna. Dal jsem klukům svoje maximum. Byly doby, kdy toho na mě bylo moc, už jsem nedokázal být stoprocentní Tomáš, a přišly chvíle, kdy jsme se v sobě navzájem v něčem zklamali, protože jsme očekávali něco, co třeba v tu chvíli bylo nedosažitelné. Tomáš to do dneška dává silně za vinu mně, podle něj jsem jako rodič selhal. Hodně mě to tenkrát vzalo. Ten starší, Mirek, se ve mně nezklamal. Tomášova očekávání jsem ale nenaplnil.
Ty sis ale později vzal další kluky a začal ses o ně starat.
Teď mám v péči Dominika, což je čtrnáctiletý romský kluk. Znám ho už přes tři roky díky sportovním akcím, které pro děti po republice dělám. Vyhrál první celorepublikovou sérii triatlonových závodů. Zároveň se snažím vypomáhat dětem ze sociálně slabých rodin, díky tomu jsem se poznal se Štěpánem. Tomu je teď šestnáct, potkali jsme se před čtyřmi lety při besedě u nich na základní škole. Snažím se mu pomoct, aby byl samostatný a dokázal do budoucna pomáhat i svým sourozencům. Štěpán je u nás doma přes týden a na víkendy jezdí domů. Je u nás samozřejmě úplně dobrovolně, jenom jsem mu poskytl zázemí, aby mohl vystudovat a osamostatnit se.
Proč právě Štěpán a Dominik, proč to nejsou dva jiní kluci?
Vidím v nich kus sebe. Vnímám v nich ten potenciál, podobnou odvahu i životní ztrátu v tom, s čím se museli jako děti vyrovnat. A také tu stejnou sílu, s jakou mohou měnit svět, jako se o to snažím já.
Jak dlouho děláš zmíněné triatlonové závody pro děti?
Letos jsem ukončil pátý ročník. Závodní sezóna je od jara do podzimu. Jezdím po celé republice s přívěsem, ve kterém mám několik kol a veškeré potřebné vybavení. Ráno dorazím na místo, postavím trať, připravím kola… Pak dorazí děti z dětských domovů, nebo i veřejnost, a závodí se v běhu a na kolech v různých věkových kategoriích. Vyhlásíme vítěze, děti dostanou trička, medaile, v tombole mohou děti vyhrát i kola, která věnují sponzoři. To bývají velmi silné příběhy. Na nové kolo si často sáhnou děti ze sociálně slabé rodiny, které by si jinak o kole mohly nechat jen zdát. Bohužel se i stalo, že rodiče pak kolo prodali, aby měli peníze… Organizování závodů je pro mě hodně důležité a věnuji mu vždy půl roku svého času. Věřím totiž, že investovat do dětí čas je mnohem důležitější než do nich investovat peníze. Ročně se jedná až o 50 akcí pro děti, které realizuji nebo pomáhám organizovat. Přes zimu pak pořádám besedy v dětských domovech nebo základních školách. Tam vyprávím svůj příběh a diskutuji s dětmi. Občas mi děti, které společné povídání inspiruje, začnou samy psát a já jim někdy dovedu pomoci nebo je nasměrovat, aby jim pomohl někdo jiný.
Bojuješ také proti předsudkům. Souvisí s tím nějak, že je Dominik Rom?
S předsudky jsem bojoval sám. Když se vědělo, že moje původní rodina nefungovala, hodně lidí ode mě, i třeba na úřadech, automaticky očekávalo, že také nebudu fungovat. To mi komplikovalo situaci, třeba když jsem si žádal o kluky do péče. Ta nedůvěra byla velká, vím, jaké to je. Co se týče Dominika, ten impuls u mě ale určitě nebyl ten, že bych si řekl „tady si vezmu jedno romské dítě a celému světu dokážu, že on to dá“. Ten vztah mezi námi vzniknul naprosto přirozenou cestou. Já k tomu musel také dozrát, abych se rozhodl, že si ho vezmu. A že za něj přijmu odpovědnost, bez ohledu na tu zkušenost, kterou jsem měl s Tomášem. Pro mě je hlavní cíl, že chci Dominikovi dát šanci. To, jestli ji uchopí, jak s ní naloží nebo jak to dopadne do budoucna, je už čistě jeho věc. Já mu mohu poskytnout základ, ale vybojovat to musí on. V tom se snažím být svobodnější než dřív a chci, aby tu odpovědnost dokázal převzít co nejdřív. On si to i uvědomuje. Ti kluci nejsou v pozici, kdy si mohou dovolit takový ten přepych běžné rodiny, kdy vztah vzniká od narození. My se musíme naučit společně žít a fungovat rychleji. Nejdůležitější je ve vztahu vybudovat důvěru, aby rodina fungovala jako tým. Samozřejmě, že tu šanci uchopit také nemusí a může se vrátit zpátky do své komunity, kde se bude cítit líp než s námi. V tom to nechávám úplně otevřené. Když to dokáže zvládnout, budu za něj šťastný. Romů, kteří už dokázali třeba kvalitně vystudovat a postavit se na vlastní nohy, je v naší společnosti dost, jen se třeba o mnohých z nich neví.
Když jsi vychovával své synovce, byl jsi na ně sám, nebo jsi měl partnerku, která ti s nimi pomáhala?
V době, kdy jsem si kluky vzal, jsem žil s přítelkyní Petrou. Byla ale ještě mladší než já a bylo pro ni tehdy těžké přijmout takovou zodpovědnost. Bylo to pro ni náročné, tak jsme se rozešli, aby mohla být šťastná a žít tak, jak přísluší tomuto věku. Tehdy mi došlo, že bude těžké najít někoho, kdo by se mnou tuhle situaci sdílel. Přestože jsem toužil dát klukům i sobě úplnou rodinu, dlouho se mi to nedařilo. Možná jsem se na to v určitou dobu zaměřil až moc, a tím jsem i trochu zapomínal, že bych měl být oporou pro rodinu bez ohledu na to, jestli tam jsme dva nebo ne. Hodně často mě trápilo, že jsem jim nedokázal dát i tu matku.
Teď máš přítelkyni Pavlínu, která tě hodně podporuje, žijete s kluky všichni spolu. Jak to zvládá?
Nemá to se mnou jednoduché, protože já i skoro všechny peníze a čas dávám do podpory dětí z dětských domovů nebo sociálně slabých rodin. Je to vlastně až trochu sebedestruktivní. Sám sebe někdy dávám až na poslední místo. To všechno byl i kámen úrazu v předchozích vztazích. Mám nesebezáchovný přístup k životu. Byl jsem schopný prodat byt a vzdát se svého zázemí, abych mohl pomáhat dětem. To na ženy v dnešní materialistické době nepůsobí moc důvěryhodně. Ony chtějí mít zázemí.
Páju, svou partnerku, jsem potkal v Austrálii, kde jsem byl na sportovním soustředění. Tam jsem se jí to snažil všechno říct, ale byla to jen slova. Jak to reálně funguje, poznala, když za mnou přišla do Prahy. Opustila kvůli mně slibný život u protinožců. V Páje jsem našel všechno. Jak vzájemnou partnerskou přitažlivost, tak i to, že máme podobný pohled na svět a stejné hodnoty. Má pochopení pro ten můj boj a chce mi dokonce pomáhat v tom, co dělám, takže to prožíváme společně. I když to je pro ni těžké, nikdy mi to neomlátí o hlavu. Musí se o mě dělit s těmi všemi dětmi. Je skvělá, jak to zvládá.
Plánujete spolu i vlastní děti?
Určitě bychom rádi, chtěli bychom mít velkou vlastní rodinu. Ale také mám před sebou ještě velký kus práce a ne úplně jednoduché období. Bojuji i za čistotu toho, co dělám, což v dnešní době, kdy lidé často pomáhají s nějakým očekáváním, není snadné. Dal jsem některým lidem důvěru a věřil, že pomáhají také pro dobro dětí, ale pak jsem zjistil, že měli úplně jiné úmysly a z toho mi pak vznikly v životě komplikace, jejichž následky pořád ještě řeším. Pro mě je na prvním místě vždy lidská hodnota, kdy člověk pomůže a nechá to být, neočekává za to nic. Jenže někteří lidé do toho vkládají i různé sobecké zájmy, což pak přináší problémy.
Co ti pomáhání dává?
Hojí mě to. Ty děti si životem nesou velkou zátěž. Představ si nejhorší bolest, kterou jsi v životě zažil, a vynásob ji deseti. Pak si představ, kolik energie v sobě tělo najde, aby tu bolest uneslo. To, že mohu poznat příběhy těch dětí a pomoct jim, třeba jim jenom ukázat, že to jde, že jim na tu chvíli vezmu tu tíhu a dokážu přijmout za své to negativní, co v tom dítěti je, a tím mu vrátím víru v to, že sen není tak daleko, že to jde vybojovat, a ukážu mu to na svém příkladu…, tak je to něco nepředstavitelného, opravdu krásný pocit. Dává mi to naději, že člověk může bojovat za hodnoty, které cítí, bez ohledu na systém okolo. Ten systém neurčuje to, jací máme být. Je na nás, co přijímáme.
Co myslíš, že si z tebe ty děti nejvíc berou? Co jim hlavně dáváš?
Hlavně otevřenost a čas. Úplně jim otevírám, čím jsem si prošel a to, co jsem musel udělat proto, abych byl, kdo jsem dnes. Ukazuji jim, že jsem člověk jako oni, že mám stejné problémy, že pořád bojuji a že dospělý člověk chybuje tak, jako mohou chybovat oni. Člověk před ně nemůže přistupovat jako ten, který všechno zvládá, a před těmi dětmi schovávat zklamání a chyby. Děti se pak často snaží s tím rodičem nebo jiným dospělým srovnávat a nejhorší je, když má dítě pocit, že zklamalo. Když já jim ukážu přirozenost, i s různými nedostatky, oni vidí, že to není nic špatného. Není nic špatného chybovat a není nic špatného, když chybu udělám, se zvednout a jít dál. Nestydět se sám za sebe. Tohle se těm dětem snažím předat, že chyby, natož chyby někoho jiného, z nás nedělají špatné lidi. Takové věci člověk dokáže dětem předat, jen když se nad ně nepovyšuje a zároveň jim ukáže, že když se mi něco v životě naopak podařilo, nedělá to ze mě lepšího člověka. Je to o rovnocennosti.
Co vlastně nejvíc potřebují děti z dětských domovů a sociálně slabých rodin, kterým pomáháš?
Nejvíc ze všeho potřebují čas dospělého člověka. Děti v dětských domovech ani tolik nepotřebují peníze, materiálně nestrádají. Některé sociálně slabé rodiny, přestože toho tolik nemají, často dětem dokážou dát vlastně víc než ty, které jim kupují už v první třídě drahý telefon. Spousta lidí si v dnešní době absenci u dětí ospravedlňuje tím, že dělají kariéru nebo takzvaně budují něco jiného. Říkají „já to nedělám pro sebe, ale pro děti“. Ale ty děti nepotřebují věci, pro ně je mnohem důležitější mít rodiče doma. Táta by měl se synem raději spravovat auto než s ním jít do obchodu s elektronikou a koupit mu tablet jenom proto, aby ho to dítě neotravovalo.
Představ si, že by k tobě v noci přišla kouzelná víla a zařídila by, že bys měl vybojovaný ten svůj boj. Ty se ráno v klidu probudíš. Jak pak bude tvůj život vypadat?
Prospím celý den a shlédnu u toho několik filmů. Hlava přestane pracovat, uvolním se, budu v klidu, zmizí napětí. Spokojenost bych chtěl najít v tom, abych mohl lidem víc důvěřovat. A abych se v tom světě dospělých – sám se totiž pořád považuji za dítě J – přestal zklamávat. Nechápu, proč za spoustou věcí musí být skrytý nějaký šotek, který najednou vyskočí a vlastně je všechno jinak. Lidé často dokážou přesvědčovat o něčem, co tak ve skutečnosti nemyslí. Také často projektují své pochyby do životů jiných. To, že pomáhám dětem, je pro hodně lidí byznys, protože to berou podle sebe. Oni by to zadarmo nedělali. Dnešní doba přece taková není.
Sám nikdy moc nepřemýšlím nad tím, co mě udělá šťastným. Chci hlavně, aby bylo šťastné moje okolí. A také je hezké být zamilovaný.J
Kdy se cítíš nejlíp?
Když jsme celá rodina spolu, třeba na výletě. To jsou totiž chvíle, kdy vidím, že má životní cesta měla smysl. Kdybych v životě nebojoval, kdybych za sebou neměl sportovní úspěchy, Pája by se o mně ani nedozvěděla, nepozvala by si mě v Austrálii do rádia na rozhovor. Ani bych u sebe nemohl mít Dominika, nemohl bych mu dávat tu šanci. Žil bych v předsudcích a byl bych asi nějaký nafoukaný frajírek, profesionální sportovec. Šel bych si sobecky za tím, co chci já, bez ohledu na ostatní. Tím bych ztrácel sám sebe. Nejlíp se tedy cítím, když mám kolem sebe svou rodinu, po které jsem celý život toužil.
Tomáš Slavata *1981
- úspěšný triatlonista, mistrovství světa (2009), účast na světových závodech IRONMAN
- organizátor závodů Slavata triatlon tour pro děti z DD i běžných rodin, od r. 2011
- pořádá tréninkové sportovní kempy pro společensky znevýhodněné děti
- 70 besed ročně po celé České republice v DD a ZŠ
- získal čestný diplom za záchranu života jednoho ze svých soupeřů v průběhu závodu, titul Srdcař roku od Nadace VIA a spoustu dalších ocenění
Vyšlo v Pravém domácím časopise v listopadu 2015.
