Novinář Petr Vavrouška: život je krátký na to, abych zůstal u jedné profese

Novinář Petr Vavrouška: život je krátký na to, abych zůstal u jedné profese

[av_heading tag=’h1′ padding=’10’ heading=’Novinář Petr Vavrouška: život je krátký na to, abych zůstal u jedné profese’ color=” style=’blockquote modern-quote modern-centered’ custom_font=” size=” subheading_active=” subheading_size=’15’ custom_class=”][/av_heading]

[av_textblock size=” font_color=’custom’ color=’#000000′]

Autor: Mirek Čepický

[/av_textblock]

[av_textblock size=” font_color=” color=”]
Jako zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu nasbíral několik novinářských cen, včetně Novinářské křepelky, napsal dvě knihy rozhovorů. Dvanáct let žil v zahraničí, z Ruska, Čečenska, Polska, Mount Everestu a mnoha dalších míst s posluchači sdílel radostné i smutné příběhy. Splnil si tak sen, ke kterému ho inspiroval jeho soused ze Zlína, cestovatel Miroslav Zikmund. Letos se s manželkou a třemi dětmi rozhodli vrátit zpět na rodnou Moravu. Petr Vavrouška se nechal zaměstnat jako obchodní ředitel ve firmě mmcité+, kterou spoluvlastní jeho dlouholetý kamarád Radek Hegmon. Navrhuje, projektuje a vyrábí městský mobiliář, zastávky a zastřešení a autobusových nádraží v České republice i řadě jiných zemí. Já za Petrem Vavrouškou do Bílovic u Uherského Hradiště jel jako vyslanec firmy Ayming, která společnosti mmcité+ pomáhá financovat výzkum a vývoj technologických vychytávek, abych s ním udělal rozhovor o jejich nové protihlukové stěně vyrobené ze starých pneumatik. Rozpovídali jsme se ale mnohem víc, a proto vznikl i tento soukromý rozhovor o jeho novinářské kariéře a aktuální pracovní změně.

petr-vavrouska-7

Co vás přimělo na vrcholu úspěšné novinářské kariéry přejít na místo obchodního ředitele soukromé firmy?

Chtěli jsme se s rodinou po dvanácti letech života v cizině vrátit domů. Byl jsem už unavený z kočovného života po světě. Cítil jsem taky, že ze mě vyprchala tolik potřebná zvídavost reportéra. Roli hrálo i to, že dobře znám Radka Hegmona, spolumajitele mmcité+, a vím, že to je slušný a kreativní člověk.

Jaké bylo vzdát se novinařiny?

Překvapilo mě, jak je to jednoduché. Je to, jako bych si dal do hlavy jiný software. Ve veřejnoprávním médiu to bylo jednoduché, protože tam nejsou lidé hnaní motivací vyděláváním peněz. Máte tam rozpočet, který musíte utratit. A tady zase musíte vydělat. Je s tím navíc spojená odpovědnost za zaměstnance a chod firmy. Kolegové se mě samozřejmě ptali, proč opouštím novinařinu. Že mám novinářské ceny a jméno v oboru. Ale mě to přijde povrchní. Sejde z očí, sejde z mysli. Za měsíc si na mě nebude nikdo pamatovat a život je krátký na to, abych zůstal u jedné profese. Myslím, že je velmi zdravé, vyzkoušet si i něco jiného. A je třeba i možné, že se k novinařině někdy vrátím.

Hrálo roli v rozhodování i víc peněz v soukromé firmě?

To ne. Naopak teď vydělávám méně, než jako zpravodaj v zahraničí. Ti jsou placeni dobře.

Nemáte ale nutkání si něco napsat?

Ponechal jsem si možnost dělat rozhovory.  Tento žánr mě naplňuje. Navíc je to skvělé alibi se setkat s výjimečným člověkem, kterého pak zpovídám. Teď jsem například dodal rozhovor pro jeden slovenský deník. Spolupracuji takto s několika médii. Když budu mít na psaní čas, rád se mu budu věnovat dál. Tady mě v tom podporují, protože vědí, že to je pro mě důležité. Psaní mi pomáhá i obchodně. Když někam přijdu a dám jim svou nejnovější knížku, Polské duše, lidé se začnou ptát, co jsem dřív dělal. Je to téma, které pomáhá otevírat dveře. Dříve mi stačilo říct, že jsem z Českého rozhlasu a mohl jsem se potkat snadno s mnoha lidmi, včetně prezidentů. Jako zástupce soukromé firmy je mnohem těžší se k některým lidem dostat.

Novinářský styl práce je hodně flexibilní a přijde mi svým způsobem volnější. Jak jste se přepnul na styl práce od pondělí do pátku?

Dokud jsme měli malé děti a já měl studio a práci doma, bylo to pro mě výhodné v tom, že jsem byl hodně s dětmi. Musel jsem jen odevzdat materiál v termínu, ale bylo na mě, jestli to udělám ráno, po obědě nebo v noci. Děti už ale začnou chodit do školy, jedno už chodí. Do toho mají kroužky, takže už nejsou tolik doma. Proto i tato pracovní změna přišla v pravý čas. A největší výhoda mé současné práce je v tom, že mohu po práci každý den vypnout a do rána se mohu soustředit na rodinu a soukromí. V rozhlase jsem byl neustále v pohotovosti. Nikdy jsem nevěděl, co se stane. Z redakce mi mohli zavolat v deset večer nebo ve čtyři ráno, že se něco stalo a musím tam jet, toto potřebujeme do zpráv. To platilo i o víkendu. Kdežto tady je víkend svatý. Vím, že si můžu mentálně odpočinout a věnovat se dětem, rodině a sobě.

Proč jste se vlastně stal novinářem?

Do jisté míry za to může cestovatel Miroslav Zikmund. Oba jsme ze Zlína. Jako malý jsem k němu chodil hrabat na zahradu listí. Líbilo se i jeho propojení cestování a psaní příběhů a reportáží. To se mi také podařilo naplnit, cestovat a sdělovat lidem příběhy ze světa. Vystudoval jsem žurnalistiku, začínal jsem ve dvaceti ještě jako student psát do cestopisného magazínu Koktejl. Pak jsem přišel do rozhlasu a začal jsem cestovat nejdřív po světě a pak se ze mě stal zahraniční zpravodaj. Byl jsem vyslaný na několik let do světa a dodnes to beru jako obrovskou životní i profesní zkušenost.  Budu rozhlasu do konce života věčný zato, že mi to umožnil.

Co vám to nejvíc dalo?

Jednoznačně mě to ovlivnilo jako člověka. Jakákoli možnost srovnání toho, co máte doma, a jak to funguje venku, je k nezaplacení. Srovnal jsem si díky tomu hodnoty. Hlavně v Rusku.

Jak konkrétně vám změnilo třeba Rusko hodnoty? 

Uvědomil jsem si, jak je svoboda jednotlivce důležitá. V Rusku se bere vše ve velkém měřítku a na osobní potřeby jednotlivce se zapomíná. Je ignorovaný. Oni takto nedokáží přemýšlet. Uvědomil jsem si, jak je důležité, že člověk hájí sám za sebe jakýkoli princip spravedlnosti a poukazuje na bezpráví. To se promítá v konkrétním životě, když vidíte, že někdo někomu ubližuje. Z Ruska ve mně zůstalo, že se toho člověka musíte vždycky zastat. Pobyt v té zemi ovlivnil i to, jak se na Rusko dívám dnes. Ve všech vyhlášeních spolupráce a restartu vztahu jsem vždy podezíravý, protože vím, jak se Rusko dokáže chovat.

Jaké nejsilnější zážitek ve vás z té novinářské éry zůstal?

Hodně těžký byl pro mě start v Rusku. Přišel jsem tam v srpnu 2004 a hned za dva týdny jsem jel na prezidentské volby do Čečenska. Při návratu zpátky jsem zůstal v Beslanu a prvního září tam teroristi přepadli místní školu, kde v tu dobu bylo tisíc lidí. Pak po třech dnech přišel zpackaný zásah speciálních sil a výsledkem bylo 330 mrtvých z toho 180 obětí byly děti.. To pro mě bylo něco tak hrozného, že jsem z toho měl dlouhou dobu noční můry. Vybavuji si momenty, kdy jsem se slzami seděl v Moskvě a říkal si, že tam nechci žít, že to nezvládnu. Bylo to tak emotivně těžké, že si ten pocit budu pamatovat do konce života.

A když se vrátíte naopak k nejhezčí vzpomínce?

Velkým zážitkem pro mě bylo v roce 2003, kdy jsme šli s horolezcem Pepou Šimůnkem do základního tábora Mount Everestu. Poslali mě tam z rozhlasu, abych udělal sérii reportáží k padesátému výročí zdolání Everestu. Šli jsme s batohem do základního tábora s celou mojí nahrávací technikou. To bylo propojení sportovního a novinářského výkonu. V základním táboře jsem točil rozhovory s horolezci Reinholdem Messnerem, Peterem Habelerem a Junko Tabei – to je Japonka, první žena, která vylezla na Everest. Dole v Káthmándú jsme se potkali i s Edmundem Hillarym. Ten už byl tehdy sice starý a nemocný, ale i tak to bylo setkání s legendou horolezectví.

Jakou jste měl tehdy techniku?

Bylo to před třinácti lety, tehdy jsem si nahrával všechno na minidisk a teprve někde z Káthmándú, kde bylo připojení k internetu, jsem to mohl poslat do rozhlasu do Prahy. Dneska se člověk připojí k internetu přes satelitní telefon i přímo na Everestu. Reportáže se odtamtud dají poslat online. Pamatuji si, jak jsem třeba hledal signál satelitního telefonu uprostřed rušné ulice v pakistánském Péšáváru. Pro místní jsem byl zjevením z jiné planety. Rozhlasová technika se zásadně proměnila. Letos jsem třeba trávil hodně času s uprchlíky na balkánské trase. Reportáže jsem mohl posílat přímo někde z pole. Rychlost zpracování informací je mnohem vyšší. Ale i to přispělo k mému rozhodnutí žurnalistiku opustit. Cítil jsem, že tlak na rychlost je čím dál větší. Dřív jsem měl jako novinář možnost den nebo dva nad některými materiály přemýšlet, sehnat si ještě další rešerše. Dneska fungují rychlá online média, která tlačí i na rychlost rozhlasu, aby se vysílalo hned. I když víte, že to ještě nemáte úplně připravené, že byste ještě potřeboval čas, aby to bylo lepší, dodělané, s více informacemi a souvislostmi. To mě s mým poctivým přístupem svazovalo. V minulosti jeden dobrý novinář napsal článek a všichni to četli. Dnes píšou články všichni a málokdo to čte. To vnímám jako hlavní rozdíl.

Petr Vavrouška před protihlukovou stěnou noba společnosti mmcité+, pro kterou nyní pracuje
Petr Vavrouška před protihlukovou stěnou noba společnosti mmcité+, pro kterou nyní pracuje

A jak byste porovnal výsledky své novinářské práce s tím, co děláte nyní?

Reportáž je takový vítr. Zazní v rozhlase, ale pak je to skoro nedohledatelné. Kdežto když jdu dnes kolem zastávky nebo nádraží, které jsme vyrobili, tak najednou vidím konkrétní výsledek naší práce a vím, že to je trvalé. Když chci někomu říct, co dělám, pošlu ho třeba do Trenčína na nádraží nebo do Ostravy, Zaragozy, Varšavy…  Mám mnohem bližší vztah s konkrétním výsledkem práce. Je to hmatatelné. To je něco, co jsem dřív neznal.  Reportáž není zdaleka tak trvalá. Nic není staršího než to, co jste odvysílali včera. A navíc naše produkty, stavby, náš ojedinělý přístup k designu ovlivňují, kultivují veřejný prostor. To je cenné.

Jak vnímá vaše cestovatelská duše, že jste se usadili ve Zlíně?

Pan Zikmund mě naučil a odmalička mi říkal, že nejlepší investice je do zážitků. Úplně nejlepší je do sdílených zážitků. Cokoli jiného vám může vzít třeba přírodní katastrofa nebo režim, to on poznal sám na sobě. My jsme se před dvěma lety s rodinou rozhodli, že chceme trávit co nejvíce času s dětmi. Chceme jim ukazovat svět. A nejlepším nástrojem pro to je obytné auto. To jsme pořídili a vidíme to jako nejlepší investici, kterou jsme mohli udělat. Letos jsme strávili skoro dva měsíce cestováním po celé Evropě. To, co nám to dává, je k nezaplacení. Naším snem je cesta kolem světa, kterou máme ve výhledu.

Na kdy ji plánujete?

Nejmladšímu dítěti jsou tři roky, takže je ještě malé. Nejstarší začalo letos chodit do školy. Chceme využít období, až budou do základní školy chodit všechny děti. České školství totiž umožňuje výuku doma. Myslím si, že jim můžeme dát za ten rok hodně moc. Určitě bychom to chtěli udělat, není to jenom sen, který zůstává v kategorii přání. Myslím, že to je to nejlepší, co dětem jako rodiče můžeme dát.
[/av_textblock]

One thought on “Novinář Petr Vavrouška: život je krátký na to, abych zůstal u jedné profese

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *