České děti se ve škole v Saigonu učí bez strachu z chyb a úkoly si nastavují samy

Na českém školství mi nejvíc vadí, že se mění o tolik pomaleji než okolní svět. A určitě se nedá popsat jako ideální. Nejen proto je dobré dívat se, jak se děti vzdělávají v jiných zemích. Například na mezinárodní škole ve Vietnamu učitelé cíleně podporují a rozvíjejí silné stránky každého žáka, což mi přijde hodně dobré. Co zažívají děti ve škole v Saigonu, píše v tomto článku Mirek Kůta, který v této části světa aktuálně s celou rodinou žije. Má dobré srovnání, protože jeho děti znají školy tady i tam.

Součástí přesunu mé rodiny za pracovní příležitostí ve Vietnamu byla i možnost zapojit děti do mezinárodní školy v Saigonu. Protože vzdělávání svých dvou dětí řeším od prvního dne, kdy začaly být školou povinné, s radostí jsem nabídky využil. Mám k českému státnímu školství spoustu výhrad, ale chybělo mi srovnání se světem postavené na osobních zkušenostech.

Podstatou mezinárodní školy, kam obě děti docházejí, je přechod z frontální výuky na projektovou, takže poměrně klíčová změna pro děti přicházející ze státní české školy. Důraz se klade na individualitu každého žáka. Jasně, každý musí dostat objem základního znalostí, ale pak je tlak na podporu silných stránek a jejich rozvoj. Nemají známkování nebo jakékoli jiné srovnávání mezi žáky a třídami. Odpadá stres ze situací typu, co když udělám chybu a dostanu horší známku než soused, co když budu pomalejší v testu z matematiky.

Každý žák má svoji cestu, dělá testy každý půl rok, ale výsledek neukazuje, kdo je horší, lepší, žáci neznají výsledky ostatních. Mohou se tak soutředit na sebe, svůj vývoj. Jedou prakticky v týdenních cyklech, každé pondělí mají plánování na daný týden. Mají povinné bloky, které musejí umístit do rozvrhu, ale pak většinu volitelných, kde to záleží na jejich plánu, úsudku, asi i náladě. Pro každou třídu jsou k dispozici dva učitelé, ale žáci mohou v rámci programu využívat a navštěvovat všechny učitele damého ročníku. Navíc jsou ve škole k dispozici výborně vybavená patra s dalšími specialisty pro Art nebo Music.

Každý si musí samostatně nastavit svoje úkoly na daný týden. Potom vždy následuje obhajoba v diskuzi s učitelem. Na konci každého týdne je čeká vlastní sebereflexe, feedback, co udělali, splnili a co naopak ne a proč. Velkou výhodou školy je, že se snaží jít cestou amerických kampusů, kde je všechno v jednom areálu, od učeben, laboratoří, jídelny, bufetu, přes zázemí pro multimedia, umělecké obory, hudbu až po sportovní zázemí s bazénem, fotbalovým hřištěm nebo tělocvičnou na míčové, bojové sporty a gymnastiku. Tohle nastavení dost šetří čas rodičům s případnými přesuny mezi školou a zájmovými kroužky.

Další klíčový rozdíl je v práci s informacemi. Zcela odpadlo učení se nazpaměť. Děti se nemusejí biflovat na konkrétní datum, písemku, zkoušení, ale je tady důraz na zpracování informace. Vše je přeci možné najít na internetu, v místní knihovně. Mnohem důležitější je použití v kontextu, umět to prezentovat, konfrontovat s názory a informacemi od ostatních v týmu. Umět si závěry obhájit před učitelem nebo žáky jiného ročníku a třídy. Děti dostávají vícedenní i vícetýdenní projekty v týmech, jak v rámci jedné třídy, tak i ročníku, na jejichž konci je výstupem prezentace, vizualizace, ebook, který zveřejní a prezentují samy. Škola je mezinárodní a dává důraz na cílené míchání týmu napříč národnostmi, aby všichni byly nuceni komunikovat anglicky, ne rodným jazykem. Aktuálně ji navštěvují žáci 42 národností.

Samostatnou kapitolou jsou domácí úkoly. Na prvním stupni, kde jsou moje děti teď, nejsou žádné povinné domácí úkoly. Každý žák má v rámci svého plánování vlastní týdenní úkoly nebo dlouhodobé týmové projekty a je na každém, jak a kdy je splní. Je fajn říct, že jejich objem rozhodně žáky nenutí brát si „práci domů”. Na druhém stupni, který je zakončen IB zkouškou, se situace mění. Objem a nároky logicky rostou, ale důraz na osobní plánování a zodpovědnost každého žáka zůstávají. Tam nás osobní zkušenosti teprve čekají.

Častým problémem v českých školách jsou extra těžké školní tašky, plné sešitů, učebnic a jiných pomůcek. To tady naštěstí plně odpadlo, žáci mají všechno ve škole, používají školní iPady, volný přístup do knihovny. Projekty dělají v Google aplikacích, sdíli informace a výstupy mezi sebou, s učiteli, s rodiči. Škola komunikuje s žáky i rodiči přes aplikaci. Třídní schůzky jsou vždy ve trojici, učitel, žák a rodič, ale přípravu si dělá hlavně sám žák. Navrhuje, co má škola zlepšit, aby se mu lépe učilo, co učitel, co rodiče, co on sám dělá dobře, špatně, co by měl on sám zlepšit. K tomu dávají rodiče a učitel okamžitou zpětnou vazbu.

Naše děti tuto změnu zcela přijaly, po úvodním rozkoukávání, které trvalo pár týdnů, už si plně užívají nový styl výuky a komunikace. Škola má paradoxně ve finále vyšší nároky na žáky, tlačí je do vlastního úsudku, schopnosti prezentovat a obhájit vlastní názor nebo umět získat a zpracovat informace a data. Důležítá je schopnost sebeprezentace, nejen slovem, ale i multimédii, a umět to ukázat před spolužáky, učiteli a rodiči. Naše děti se zlepšují před očima, tenhle školní přístup jim svědčí, stále časatěji si přenáší tento styl komunikace i domů, což pravda není pro rodiče vždy příjemné.

Tenhle styl výuky a vedení školy je určitě něco, co hodně chybí v českém státním školství. Čest výjimkám, ale na druhou stranu je fér přiznat, že to asi neni úplně pro každé dítě, stejně jako pro každého rodiče a prarodiče!

Autor: Mirek Kůta

Datum: 19. 2. 2020

0 replies

Přidejte komentář

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *