PENÍZE, CENY A ÚSPĚCH VYMĚNIL ZA PSANÍ O HLEDÁNÍ SMYSLU PRÁCE A ŽIVOTA

Měl odvahu překonat řadu strachů, odejít ze zavedené firmy Get Boost, kterou spoluvlastnil a velmi dobře ho do té doby živila. Věnoval se v ní marketingu, propagaci různých výrobků a také organizování Utuberingu, velkého a úspěšného festivalu s youtube hvězdami. Ze světa mladých online celebrit a davů jejich fanoušků se odebral do klidného ústraní. A s vědomím, že má jen omezený čas, kdy nemusí vydělávat, se pustil do psaní knížky s tajemným názvem, Karlaz Cesta člověka. Jejím cílem je vést lidi k tomu, aby žili smysluplně a věnovali se práci, která je těší. Měsíce vysedával po knihovnách, byl s rodinou na chalupě, studoval, psal, chodil do lesa. Knížku dopsal letos v létě a od té doby se věnuje jen tomu, aby ji dostal k co nejvíce čtenářům. Žije z úspor, ale nechce začít dělat práci jen pro peníze, aby ho nerozptylovala od aktivit kolem knížky. „Práce v reklamě mě začala měnit, například jsem filtroval pravdu. Měl jsem pocit, že mi to přepisovalo charakter. Youtubeři jsou mladí lidé a ovlivňují mnoho jiných dětí. Často jsme pomáhali z hlav jejich fanoušků dělat odpadkový koš pro věci, které nikdo nechce. Do marketingu rychloobrátkového zboží se už vrátit nechci. Knížkou, kterou jsem letos napsal a uvedl na trh, jsem se vydal na novou cestu,“ říká Tomáš Gavlas.

Co vás přimělo knížku napsat?

Já jsem hlavně nikdy nic podobného nepsal, jen rigorózní práci na Filozofické fakultě. Pak jsem za život poslal tak 30 000 mailů, ale knihu nikdy. Navíc o tématech, která jsou neviditelná. Myslel jsem si dlouho, že v marketingu, ve kterém jsem podnikal, budou nejchytřejší lidé a bude to hodně zajímavé, ale pak mi tam začala chybět hloubka. V určitém momentě jsem tam přestal cítit smysl tak velký, abych byl té práci ochotný hodně obětovat. Potkával jsem se s lidmi, kteří byli starší než já, bylo jim kolem padesáti, měli agenturu dlouho, a říkal jsem si: tam jdu, chci to?

Kam jste se tedy místo toho vydal?

Nejdřív na pěší poutě, kde jsem nacházel tu hloubku. Chodil jsem sám. Už na vysoké škole jsem vyrážel na Svatojakubské poutě, které vedou do Santiaga de Compostela. Bylo to vždy tak na tři až čtyři týdny. Ale to už je dost turistické. V roce 1987 šly tuto pouť tři tisíce lidí ročně a o dvacet let později, kdy jsem to šel já, se jí zúčastnilo asi 150 000 lidí ročně. V roce 2018 už to bylo 300 000. Je to obrovský fenomén. Teď jsem hledal něco jiného, tak jsem se vydal na pouť svatého Ignáce. Přímo na ní jsem nepotkal žádného jiného poutníka.

Jaké to bylo?

Úplně minimalistické. Nekoupil jsem si ani žádné outdoorové věci a řekl jsem si, že půjdu jen nalehko a abych ani nevěděl, kde budu spát. Batoh jsem měl bez pití těžký kolem deseti kilo, protože se cestou dalo hodně věcí dokupovat. Nocoval jsem ve škarpách u silnic. Věnoval jsem se jen sobě. Probouzely se ve mně základní emoce radosti, které jsem ve firmě neměl. Pamatuju si, jak jsem někde spal jako bezdomovec a kluci z firmy mi napsali, že jsme vyhráli cenu Internet Effectiveness Awards 2016, první místo. Něco, po čem spousta agentur touží. A já jsem si uvědomil, že z toho nemám žádnou emoci. Mnohem větší radost jsem měl, když jsem na cestě po čtyřech dnech, kdy jsem se nemyl, našel velkou pumpu s vodou.

Co se vám na poutích nejvíc líbí?

Přemýšlení během chůze. To je taková přirozená meditace. Nic nepřijímám, neposlouchám hudbu ani podcasty. Jak jdu, vyplouvají ven myšlenky. Týkají se všeho možného. Někdy vyplavou na povrch úplně staré zážitky. Pak myšlenky na budoucnost, nové projekty. Když jsem někde zastavil, četl jsem si knížku Duchovní cvičení od Ignáce z Loyoly. Přijde mi, že staří světci se uměli dívat dovnitř sebe sama mnohem lépe než my. Jsou věci, které bych ze života úplně vyškrtl, protože nejsou významné, ale zrovna poutě mi přijdou hodně důležité, o ty bych přijít nechtěl. Člověk vyjde sám, jde 800 kilometrů, je to fyzicky náročné, neví, kde bude spát. Musí překonávat různé nástrahy, že nemá jídlo, vodu, nebo mu je špatně, rozbije se mu bota. Ale většina lidí má potenciál pouť dojít. Já se na konci vždycky rozbrečím. Jsem dojatý, že jsem to mohl dojít a nic vážnějšího se mi nestalo.

Jaký byl váš největší strach, když jste se rozhodl prodat firmu a věnovat se knížce?

K tomu rozhodnutí mně mimo jiné vedl i strach ve firmě zůstat, dál vydělávat peníze stejným způsobem, a nežít úplně smysluplný a zodpovědný život sám vůči sobě. Když jsem se rozhodl odejít, měl jsem hodně pochybností, strach z nejistoty. Měl jsem už dítě, takže působil i strach o to, jestli se jako rodina uživíme. Taky jsem se obával, jestli knihu dokážu dodělat. Bude to někdo číst? Můžu si tím vydělat? Je mi 32, dřív jsem riskoval jednodušeji. Jako starší, a navíc s rodinou už člověk nechce zažívat utrpení kvůli neúspěchu. I strach ze souzení knihy je velký. Je to hodně osobní. Nebo strachy, že člověk skončí někde na ulici. Jsou to často i absurdní strachy ze situací, které se nejspíš nestanou.

Není to tedy tak, že by vás prodej firmy zajistil natolik, že už nemusíte pracovat?

Chtěly nás koupit i globální sítě agentur, což by bylo finančně zajímavé, ale tam bych pak musel zůstat. Z podnikatele bych se stal zaměstnancem a byl by na mě několik let před vyplacením finální částky opravdu velký bič, abych doručil co nejlepší výsledky. Byl jsem totiž s agenturou hodně viditelně spojený. Nikdo to nechtěl koupit beze mě. Nakonec jsem podíl ve firmě prodal svým parťákům, což jsou kamarádi, kteří mají děti a hypotéky, takže jsem jim to prodal za velmi rozumné peníze.

Na jak dlouho vám vystačily?

Umožnily mi pracovat na knížce. Už dřív, když jsem měl našetřeno, jsem si nekoupil třeba nové auto, ale přepočítával jsem peníze na měsíce. Mám tabulku, kde mám nízký, střední a vyšší rozpočet. A tam vidím, na jak dlouho mi peníze stačí. Střední standard je pro mě zhruba 35 tisíc korun, za to dokážeme jako rodina žít. Jsem rád u ohně a chodím do lesa. Nemám rád složité věci, takže nejsem náročný. Teď žiju i skromněji, než když jsem byl ve firmě.

A jste spokojenější?

Je otázka, co to znamená. Musel jsem si udělat úplně nový režim, ztratil jsem svou starou identitu. Lidé se k vám začnou chovat jinak, vytrhne to kus z vás, takže to hledáte znova. Začal jsem si měřit čas, jak dlouho pracuju. Ráno jsem odcházel z domu, měl jsem pronajatou studovnu, pak jsem chodil do knihovny. Hodinu jsem tam šel, rozproudil hlavu, pak jsem psal. Nastavil jsem si na sebe tvrdý režim. V hlavě jsem si vytvořil Němce, který je na mě přísný a říká: abys dostal těch 35 tisíc měsíčně, musíš udělat tohle a tohle, zasluž si je. Když jsem nepracoval, měl jsem výčitky.

A práce znamenala, psát knihu Karlaz Cesta člověka?

Ano a vše kolem toho. Číst, psát, editovat, pak i šířit do světa. Vydával jsem si ji sám, takže jsem musel i nastudovat nakladatelsko-vydavatelský byznys. K tomu se naučit e-commerce. Jedna rovina je číst Budhovy spisy, filozofické knížky a učit se psát, druhá rovina je z toho dělat funkční věc, která by mě mohla uživit. Je ve mně pořád část podnikatele, musí tam být.

Utekli jsme od té spokojenosti.

Přicházely fáze štěstí i ty, kdy jsem byl fakt nešťastný. Důležité ale bylo, že jsem v práci cítil smysl. Ten je nad krátkodobým štěstím i neštěstím. Smysl je pro mě dobrý indikátor spokojenosti. Ten tam zůstane, i když na nějaký čas propadnu trudnomyslnosti. Jsem vděčný i za to, že jsme mohli s partnerkou odjet na chatu, když se nám narodilo dítě. Tam jsme byli tři měsíce spolu, já psal a mohl jsem vidět svého syna v tomto věku každý den od rána do večera, což spousta lidí v běžném pracovním režimu nemá. Bádat, studovat, psát a být s rodinou je život, který bych chtěl žít.

Můžete krátce popsat váš smysl?

Je v tom, čemu věnujeme čas. Když roztáhnete všechny chvíle vašeho života, dělají jeho smysl. Když budete celý život pracovat pro jednu firmu, tak je to smysl vašeho života. Smysl je otisk našeho života. Já došel k tomu, že bych měl být v životě ve dvou módech. Bud´ hledám své životní poslání, nebo ho naplňuju.

Jakou roli v tom hrají peníze? Jak je máte spojené se smyslem?

Tím, že o smyslu píšu, jsem to chtěl risknout a nevzal jsem žádnou jinou práci. V minulosti jsem založil i projekty, které zkrachovaly a já jsem na úctě najednou neměl žádné peníze.  Tlak reality a potřeby mě v tu dobu nutil dělat všechny věci líp. Říkal jsem si tedy, že si nenechám žádná dvířka vedle knihy. To mě tlačí mnohem víc přemýšlet nad její propagací. Dělám vše, co cítím, že je kolem toho důležité. Mám tabulky, úkoly a jedu podle nich. Řeším to, jako by to byla důležitá zakázka, beru to úplně vážně.

Zrovna knížka je na našem malém trhu hodně náročný projekt na vydělání peněz.

Je to hodně těžké. Kdybych měl komunitu jako významnější influenceři, tak je to mnohem snazší, ale to nemám. Když půjdu za nakladatelem, dá mi pár procent. Pro mě je na začátku cíl prodat zhruba 150 knížek měsíčně. To ještě neznamená, že je to dobré, ale posouvá se mi deadline, do kdy mohu takto žít. Důležité je, že když se člověk do něčeho takového naplno pustí, začnou se otevírat nové možnosti. Mám například vychytaný unikátní systém na prodej knih. Pro někoho, kdo by chtěl vydat knížku, může být zajímavý, mohl bych ho prodat. Zatím to ale nechci dělat. Do Vánoc se chci věnovat jen té knížce. Věřím, že je dobrá.

Jaký máte další plán?

Zatím chci co nejvíc rozšířit Karlaze v Česku a pak ho ideálně dostat i do světa. Zahájili jsme překlad do angličtiny. Jsem teď odkázaný na kvalitu té knihy a laskavost lidí, že jí dají šanci. Na začátku to je hodně důležité. Záleží, kolik lidí dokážu oslovit. Rád bych pokračoval v psaní, mám spoustu poznámek. Příště bych zkusil psát víc příběhově. Druhá kniha by byla v mnoha ohledech snazší než ta první. A pak mám myšlenky na podnikání spojené s knížkou, jejím obsahem, vydáváním a zkušenostmi, které u toho sbírám.  Přicházejí různé nápady, potkávám se s mnoha lidmi. Přál bych si, aby to šlo cestou, která bude na knížku navazovat.

Zaznamenal: Mirek Čepický

0 replies

Přidejte komentář

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *