Po padesátce se rozhodl předat šéfování nadace, přestože ho práce bavila

Po 22 letech se rozhodl přenechat vedení Nadace Via, kterou pomáhal zakládat a je s ní hodně srostlý. Je přitom ještě plný sil, a navíc ve věku, kdy se nová práce špatně hledá. Nemá ani našetřeno tolik peněz, že už by nemusel pracovat. Přesto se rozhodl vedení předat kolegovi z nadace, Zdeňkovi Mihalcovi. „Když člověk propásne svůj dobrý moment, tak se na svém místě zabetonuje. Pak je smutné to sledovat. Došlo mi, že bych neměl propásnout chvíli, kdy tam mám vedle sebe skvělé lidi, protože za dva, tři nebo pět let tam už být vůbec nemusejí,“ říká dnes už bývalý ředitel Nadace Via Jiří Bárta. V Nadaci zatím dál zůstává a bude jí další měsíce pomáhat.

Jaké je odcházení z čela Nadace, kterou jste před 22 lety zakládal?

Vždycky jsem podvědomě věděl, že pro mě Nadace Via není práce do důchodu. Věci začínají a končí. Nadace je už díky svému nadačnímu jmění instituce, která tu má být dlouho. Život nadací se počítá ideálně na stovky let, pokud je nepřekazí komunismus nebo něco podobného. Dnes existuje například nadace, která byla založena v Hamburku v roce 1618. Nikdy jsem si nedělal iluze, že Nadace Via rovná se já, i když jsem byl u jejího zrodu.

Ještě byste tam ale klidně být mohl. Kdy jste začal přemýšlet, že vedení někomu předáte?

Když jsem tam byl zhruba 18 let, poprvé mě napadlo, že už je to tak akorát. Tenkrát jsem si dal za úkol sledovat, jestli mě ta práce pořád baví. Po dalších dvou letech jsem viděl, že ano. Ale už jsem měl signály, že se změna blíží. Že dobrý čas na předání je na obzoru. Mám rád slovo kairos, což v řečtině znamená správný čas na něco. Dal jsem si za úkol ho vyhlížet.

Kdy přišel?

Před dvěma lety jsem měl tříměsíční sabatical a během té doby byla v nadaci menší personální krize. Moji kolegové to bravurně řešili, a dokonce byli v pokušení, že mi budou volat, ale rozhodli se to neudělat. Vše zvládli sami. Když jsem se vrátil, tak jsme si o tom povídali. Já jsem se tenkrát z té schůzky vracel na kole Stromovkou domů a najednou se mi rozsvítilo a říkal jsem si: hele, vždyť to můžeš předat teď. Nikdy není žádný ideální moment, kdy vše bude „poštelované“ a předáš to v dokonalém stavu. Je to o tom, že organismus nadace umí řešit možné problémy a poradí si. Došlo mi, že to se v tu dobu dělo. Najednou jsem si uvědomil, že je ten správný čas a další myšlenka, která mi proběhla hlavou, byla, že bych se měl sám sebe zeptat, komu konkrétně bych to přenechal. Poslední rok a půl jsem pro tuto změnu začal připravovat půdu.

Myslel jste přitom na sebe? Vždyť si tím berete ideální práci.

Je to krásná práce. Viděl jsem ale v soukromém i nadačním sektoru lidi, kteří na svém místě zůstali moc dlouho. Mám rád jak nadaci, tak sám sebe natolik, že bych nechtěl, abychom dospěli do momentu, kdy by lidé chodili kolem mě a domlouvali se: tak kdo mu to půjde říct. To by bylo fakt strašný.

Ale je vám 51, což je všeobecně věk, kdy se nová práce nehledá nejlíp.

Když už jsem v posledních letech chodil na různé schůzky s lidmi z neziskovek a nadací, byl jsem tam nejstarší a padala tam slova jako: máme program pro ohrožené lidi na pracovním trhu, kterým je 50 +. To jsem přesně já, ale strach z toho nemám. Pořád mám hodně energie a také jsem se hodně naučil. Když někdo pracuje v korporátním světě, je to trochu zlatá klec. Nadace nikdy zlatá klec není. V tomhle je to mnohem svobodnější. Nemusím se také stresovat, co budu dělat zítra, protože v nejbližších měsících ještě s Nadací Via dál pracuji a pomáhám jí.

Zaznamenal: Mirek Čepický

0 replies

Přidejte komentář

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *