Pálí vás touha po změně práce? Buď jen odkládáte rozhodnutí, nebo se necháte semlít

Jestli jste v práci spokojení, máte kliku, dál už ani nečtěte. Pokud ale už delší dobu máte pocit, že většinu času děláte něco, co vás nebaví, navíc s někým, kdo vás štve nebo nudí, můžou se vám hodit zkušenosti lidí s podobnou situací. Jak budete řešit tu svou, záleží hlavně na tom, nakolik se bojíte změny a ztráty pomyslných jistot, které stejně většinou nejsou tak pevné, jak se zdají.

Firma nikomu nic nedluží

Mně je nejsympatičtější, když berou lidi změnu do vlastních rukou. Je to sice riziko, můžete něco ztratit, ale většinou i dost získáte. Jako třeba já, když jsem byl před pár lety nespokojený v práci, která mě dřív dlouho bavila, a bylo jasné, že si s mou tehdejší novou šéfovou vůbec nerozumíme. Zároveň jsem věděl, že kdybych ještě skoro rok vydržel, dostal bych dost peněz v akciovém programu, ve kterém jsem už několik let byl. Jenže nám to haprovalo a má smysl se vzájemně trápit a chodit ještě třeba rok do práce fakt nerad a být z ní ve stresu i doma jen kvůli penězům? Já měl pocit, že by to stejně skončilo blbě. Místo akcií jsem od své bývalé šéfové dostal docela užitečnou informaci. Ta firma ti nic nedluží, říkala. A měla pravdu. Bral jsem přeci plat. Mnoho nespokojených zaměstnanců ve firmách čeká na bonus, akcie nebo jiný benefit. Někdo tam přežívá třeba s tím, že ho jednou vyhodí a dostane odstupné, ale ani to se nemusí stát. Místo toho je to semele a časem rezignují.

Když jsem ze zaměstnání odešel, ozvali se mi brzy noví zákazníci, pro které jsem začal pracovat, a peníze jsem si stejně nakonec vydělal.

Překonat strach

„Setkávám se v poslední době často s lidmi, kteří zvažují, kde je hranice, kdy ještě vydržet v práci, která je nenaplňuje a nebaví, a kdy už dát výpověď. Pokud člověk o něčem takovém uvažuje, nakonec tu výpověď stejně dá,“ říká Tereza Černá, spolumajitelka agentury R4U a dodává: „Člověk nemá zůstávat nikde, kde je dlouhodobě nespokojený nebo je tam dokonce pošlapávána jeho důstojnost. Z toho nemůže vzejít nic dobrého. V takové firmě nejenže neuděláte kariéru, ale může vás to stát mnohem víc, zdraví nebo vztahy s vašimi blízkými.“

Podle jejích zkušeností a rozhovorů s mnoha zaměstnanci v podání výpovědi lidem brání hlavně strach. Ten může mít mnoho podob: budu bez peněz, co když už mě nikdo nikdy nezaměstná a pokud chci pracovat sám na sebe, uživím se? Strach ze ztráty práce a příjmů zasahuje lidi v jejich podstatě, někdy si hrábnou do strachu o existenci. Proto je často těžké odejít odněkud, kde vás to nebaví, ale zároveň vám práce platí důležité účty. Když změnu člověk odkládá moc dlouho, případně čeká, že ji někdo udělá za něj, může ji i přechodit. Nakonec zůstane nespokojený tam, kde je. Taková situace ho za pár let může semlít natolik, že si přestane věřit, rezignuje a bude víceméně jen přežívat.

Body zlomu

Jenže kdy poznáte, že jste překročili hranici z „mám práci, která mě nebaví“ do „mám práci, která mě ničí“? Tady je pár reálných příkladů lidí, které ze dvou důvodů uvádím jen křestním jménem: je to pro ně citlivé a důležitější než jejich celé jméno jsou jejich osobní hranice, které je vedly ke změně.

Pro paní Terezu byl zásadní moment, kdy šla po ulici, za ní hlouček studentů, vesele se něčemu smáli a ona se lekla, že se smějí jí. Tehdy sdílela kancelář se svou šéfovou, která byla velmi složitá osobnost, a navíc Terezu opravdu nemusela. Na té ulici vnímala smích, který si vztáhla k sobě, jako bod zlomu. Řekla si, že pokud zůstane, bude se to vše stále zhoršovat, tak dala výpověď. Našla si jinou práci, která ještě nebyla tou vysněnou, byl to ale další krok na cestě, která ji dovedla až k vlastní firmě, kde je spokojená. „Kdybych tehdy zůstala, stala bych se ubitou šedou myškou bez špetky sebevědomí,“ říká Tereza.

Pro Pavlu, extrovertní, veselou a zdravě upovídanou ženu, které je vždycky všude plno, byl bodem zlomu okamžik, kdy ji kolegové vyhodnotili jako nejtišší členku týmu. Lucie zase odešla z velké firmy poté, co se svých blízkých kamarádů úplně vážně ptala, zda má začít brát antidepresiva, aby zvládla každodenní pobyt a politikaření ve svém tehdejším zaměstnání. Její kolegové to tak prý dělají a díky tomu tam zvládají fungovat. Pan Petr zase odešel, protože jeho šéf po něm začal chtít nesmyslné prezentace v nesmyslně krátkých časech a dával mu špatné hodnocení za to, že neodpovídá na emaily během nočních hodin. Nikdo z uvedených by se po letech do původních zaměstnání nechtěl vrátit, všichni jsou teď spokojenější.

Pro někoho je nejlepší řešení zůstat

Je ale i dost lidí, kteří se ke změně neodhodlají dlouho a možná nikdy. Remcají, ale nehledají jiné cesty. Jsou nespokojeni, přáli by si něco lepšího, ale nakonec se stejně radši drží špatné jistoty, protože nejistá změna je pro ně ještě nepříjemnější. Příkladem je paní Petra, která ve svém stávajícím zaměstnání už dva roky kamarádům říká, jak ji tam všechno štve. Když jí ale jeden známý nabídl, že by mohla přejít jinam a dělat s lidmi, které zná, dokonce za trochu víc peněz, nechtěla. Bála se, že by to ve finále mohlo být horší. Ale mělo to jeden pozitivní efekt, kamarádům už si na práci nestěžuje. Možná jí je to po té nabídce na změnu hloupé, nebo si třeba ujasnila, že není tak nespokojená a s prací se sžila. To nakonec není taky úplně špatné řešení, jestli ji nespokojenost opravdu přestala pálit.

Dobré je si uvědomit, že to máme každý ve svých rukou a změny dělat jdou, pokud je chceme.

Autor: Mirek Čepický

Článek vznikl ve spolupráci s Terezou Černou z agentury R4U

Foto: Sebastian Herrmann on Unsplash

0 replies

Přidejte komentář

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *