Najezdil 50 000 kilometrů přes 50 zemí. Na kole a sám

Jan Novotný na fotce z Barmy se skupinkou místních lidí.

Letos se vrátil z Barmy, kde se poprvé musel před lidmi schovávat, aby ho neodvezli desítky kilometrů zpátky do hotelu, protože jen tak volně ho tam stanovat nenechali. Jinde ale naopak lidi vyhledává. I proto cestuje sám, aby měl hodně příležitostí dát se s někým neznámým do řeči. A aby měl svobodu jet si, kam se mu zachce. Není klasický cestovatel, spoustu věcí dělá úplně jinak. S kolem je srostlý skoro pořád, jezdí na něm přes Prahu i do práce. Celkových zhruba 50 tisíc kilometrů po 50 zemích na kole poskládal z desítek menších cest a tří velkých. Někdy vyráží na kole už přímo z domova, jindy se nejdřív s celou výbavou přesune letadlem třeba na druhý konec světa. Na svém bicyklu dojel Honza Novotný, zakladatel a CEO The Prague Castle Events, z Prahy do Egypta, objel Austrálii a zdolal i trasu Prahy do Tibetu. Fotek z cest má spoustu, ale sám je na nich výjimečně, proto je i u tohoto rozhovoru jen na jedné skupinové z Barmy.

Kdy a kam jste vyrazil poprvé?

To bylo z Prahy do Egypta. První a určitě nejkrásnější cesta. Objevoval jsem, co to je být někde sám půl roku, bylo mi devatenáct a nic podobného jsem nikdy před tím nezažil. Bylo to jedním slovem opojné.

Proč jezdíte sám? Co je na tom výhoda co naopak nepříjemné?

Největší výhodou toho, když člověk vyrazí na cestu sám, je absolutní svoboda a hloubka prožitku. Když je člověk sám a není asociál, musí se namísto kamarádů či partnerky střetávat pouze s domorodci nebo lidmi, které na cestě potká. Cesta je o to plnější zážitků. Proč někam cestovat, když většinu času prožiju s lidmi, které znám… to můžu rovnou zůstat doma a žvanit v hospodě u piva. Má to další výhody, člověk o to víc ochutnává místní jídla, učí se jazyky a poznává cizí kultury. O čem jiném by mělo cestování být? Nevýhody? Jsou chvíle, kdy je člověku trochu smutno, ale to je jenom občas, drtivá většina času je neskutečná jízda plná prožitků jak z jiného světa. Nemá smysl o tom mluvit – zkuste to!

Někomu by se to mohlo zdát i nebezpečné, co nejhoršího se vám na cestě zatím přihodilo a jak jste to řešil?

Jednou mě přepadli jezdci na koních v Kyrgyzstánu vysoko v horách, skoro jsme se porvali, ale nakonec to dobře dopadlo, ani mi nic nevzali. Když vezmu, že mám za sebou zhruba dva roky na cestách, tak je to statisticky 730 dní proti 1 špatné zkušenosti, to je celkem dobré skóre, ne?

Odkud kam vedla vaše nejnovější výprava?

Jel jsem na kole Barmou na přelomu prosince a ledna letošního roku. Vyrazil jsem z Yangonu do Arakanského státu, podél pobřeží Bengálského zálivu. Pak jsem pokračoval až úplně dolů na dálný jih, kde jsem překročil hranice do Thajska. Ta nejjižnější část byla ještě v průvodcích označovaná jako nepřístupná a v uplynulých padesáti letech to byla jedna ze zcela uzavřených oblastí Barmy.

Kolik jste v Barmě potkal cyklistů-turistů?

Podle toho, jak to berete. Na kole tam jezdí hodně místních lidí, ale mají to jen jako praktický dopravní prostředek. Pokud myslíte lidí, jako já, kteří cestují do jiných zemí a jen za poznáním, tak až v závěru cesty to byli dva Australani.

Co tam bylo nejkrásnějšího?

Na silnicích obrázky jako kdyby se zastavil čas, což je barmský každodenní folklór. Krásná příroda, povozy tažené kravami, lidé žvýkající betel, skoro žádná auta, příšerné silnice s neuvěřitelnými úhly stoupání, z nichž některé byl problém i vytlačit, ale vždy skýtaly nádherné pohledy do krajiny.

Co vám tam naopak nesedlo?

Moje cestování je a vždy bylo především o cestách k lidem. Jedině skrze setkávání a potkávání se s místními lidmi člověk skutečně zemi poznává. O to horší vystřízlivění představuje pro cestovatele mého naturelu Barma. Nikde jsem se o tom nedočetl, dokonce i místní, kteří mluvili dobře anglicky a jichž jsem se na to ptal, mi tvrdili opak, ale v Barmě je zakázáno stanovat, a to jak v přírodě, tak poblíž lidských příbytků. O bydlení u lidí už ani nemluvím. Když jsem někde večer zastavil a našel si vhodné místo pro stan a spatřil mě jediný člověk, byl můj osud zpravidla zpečetěn. Lidí postupně přibývalo, až jich tam byl celý chumel, což je tradiční folklór nejen v Barmě, když přijede cizinec. Posléze se vždy objevil někdo, kdo se začal prezentovat jako „představený obce“ či předseda a začal někam volat telefonem, poté přijel nějaký místní policista, pak jeho nadřízený, pak hlídka z okresu a skončilo to tím, že pro mě přijel policejní anton, ten mě naložil i s kolem a odvezl mě do nejbližšího města k nějakému hotelu. Ten byl obvykle hnusný, předražený, ale jediný povolený k tomu, aby mohl ubytovávat cizince. Veškerá romantika a svoboda cestování se rozplynula a tohle se mi stávalo opakovaně. Byly chvíle, když už to bylo k nesnesení, protože místo toho, abych lidi vyhledával, jsem se před nimi musel doslova schovávat. To platilo naštěstí jen pro situace, kdy jsem chtěl spát tam, kde se mi líbilo.

Kolikrát se vám tedy občas podařilo spát pod stanem, aniž by vás někdo objevil? Byl jste nakonec rád, že jste Barmu opustil?

Přesné číslo nevím, ale zhruba 15x. Musím však zdůraznit, že to byl pokaždé boj a nepříjemný stres. V tu chvíli jednoznačně ano, dokonce jsem spěchal, abych stihl ještě večer poslední loď na druhý břeh do Thajska, a tam jsem se šel hned pořádně najíst. Poprvé jsem si v Thajsku připadal, jako když člověk přijel z bývalého Československa do Západního Německa.

Máte předem jasný plán nebo  cestám necháváte volný průběh?

Vždy se na cestu připravuji, mám jasný plán, který pak dle podmínek koriguji a upravuji. Nikdy jsem nebyl přítelem toho, jet jen tak „někam“ naslepo, přijde mi to hloupé, laciné a neuctivé vůči dané kultuře a lidem v ní. Čím víc se člověk na cestu připraví, nastuduje si materiály, ponoří se do toho světa nejprve v knížkách, až pak to zažije ve skutečnosti, tím je prožitek lepší. Člověk tím dostává dokonce dvojí zážitek. Jeden z toho, jaké to tam je a druhý ze srovnávání mezi tím, jak si to doma představoval, že to bude. To, že dnes cestuje kde kdo do destinací, které byly ještě před pár lety určeny jen poctivým cestovatelům, kteří cestovali s úctou k místům a lidem, nevidím jako nějaký velký pokrok. Někteří lidé by se buď měli trochu vzdělat před tím, než někam vyrazí, nebo raději zůstat doma.

Kolik kilometrů na cestách najedete denně? A  je na to třeba předem trénovat nebo to dáváte z fleku?

Snažím se mít průměr kolem stovky denně, což jde někdy lépe, někdy hůře vzhledem k podmínkám, v nichž se nacházím. V Tibetu i třicet kilometrů znamenalo třeba osmihodinové svalové vypětí a naprosté vyčerpání. Samozřejmě trénuji, někdy víc, někdy méně, jak je před cestou čas, ale zase platí – těžko na cvičišti…

Jak máte těžké kolo? A je to nějaký superbike nebo je lepší obyčejnější kolo, které neláká nenechavce?

Pokud chcete jet někam daleko, mějte co nejjednodušší kolo. Jednak proto, že nepoutá velkou pozornost potenciálních zlodějů, ale hlavně kvůli tomu, že čím více „udělátek“ a nejrůznějších odpružení a dalších moderních vychytávek tam budete mít, tím větší pravděpodobnost, že se vám rozbije něco, co si pak nebudete moci uprostřed džungle sami opravit. Doporučuji jednoduché kvalitní kolo s váhou kolem 15 kilo, aby se dobře skládalo do letadla. Některé aerolinky mají limit 23 kilo, takže moc prostoru pro další věci už nezbývá, vždy je lepší letět s aerolinkami, které mají limit 30 nebo alespoň 25 kilo.

Autor: Mirek Čepický