Propadl knížkám a má antikvariát jako z jiného světa

„Na nic nesahejte. Řekněte mi, co chcete, já vám to najdu,“ říká pan Jiří Novák, když vcházím do jeho antikvariátu v pražských Holešovicích. Je to úplně jiný svět. Abych se k majiteli dostal, musel jsem projít uzoučkou uličkou mezi knihami, které jsou vyskládané až do stropu. Chtěl jsem pro dceru Robinsona Crusoa od Daniela Defoa. Toho měl za minutu v ruce a dal mi ještě na vybranou mezi původním a převyprávěným příběhem, který je pro děti čtivější. V jedné velké místnosti má kolem sto tisíc knih a o každé ví, kde ji najde. Zákazníci říkají, že to u něj je jako v pravěku, ale skvěle to funguje. Má fotografickou paměť.  Knížky miluje a prodělává na nich. Aby mohl antikvariát provozovat a měl ho z čeho dotovat, chodí na dvanáctihodinové směny dělat vrátného. Hned po noční nemíří domů, ale jde otevřít svůj obchod. Je to jeho splněný sen z dětství a z dob, kdy pracoval jako policista. Když ho chci vyfotit, řekne, že klidně, ale ať nečekám, že se bude tvářit nějak jinak, než se tváří normálně. Ale povídá si rád, nejradši o knížkách. Když jsem od něj odcházel, měl jsem pocit, že jsem v pár minutách přečetl hodně zajímavý román. Tak ať vás to taky baví a kdybyste šli někdy kolem jeho antikvariátu, skočte tam. Takovou atmosféru a nadšence do knížek jinde najdete těžko.

Jak vás napadlo otevřít si vlastní antikvariát?

Je to můj sen od mládí, který se mi splnil. Knížka pro mě byl vždy dárek, který předčil všechno ostatní.  Když přišel rok 1989, zřídil jsem si antikvariát. Původně jsem jich měl pět. Teď už mám jen tuhle prodejnu a ani tu neuživím, protože tu mám vysoký nájem. Takže k tomu ještě chodím do práce na dvanáctihodinové směny, ranní a noční, abych antikvariát udržel.

Vy musíte ty knížky milovat.

Když přijde syn, tak mi říká: tati, takhle podnikání nevypadá. A já odpovídám: ty máš svůj svět, já mám svůj. Nejsem konzumní člověk, jsem spíš esotericky založený. Pro mě je duchovno na prvním místě. Nemusím mít dům, bazén, auto a podobně. Když potřebuji auto, třeba na převoz knížek, tak si ho půjčím.

Máte tu tolik knížek, že se sem skoro ani nedá vejít. Jak se v nich vyznáte?

Hodně lidí, když sem přijde, se nejdřív lekne, že tu nic nenajde. Já mám ale fotografickou paměť a vím, kam si co dám. Ale nesmí mi to nikdo přehazovat. Když mi řeknete, že chcete Shakespeara, jdu támhle, když chcete Balzaca, jdu zase o kousek dál. Lidi na internetu si píšou, že je to neuvěřitelný. Byla tu nějaká paní a ta chtěla několik knížek, pro některé jsem lezl po žebříku, pro jiné po kolenou a ona pak na internet napsala: je to tady pravěk, ale funguje to.

Vchod z Dělnické ulice v pražských Holešovicích

Co jste dělal před rokem 1989 a kde pracujete teď, abyste antikvariát uživil?

Je to něco, co k literatuře vlastně ani nepatří. Dříve jsem pracoval 26 let u policie, prošel jsem různými útvary. Teď chodím do jedné kancelářské budovy poblíž, kde pracuji jako recepční a hlídač. Je to sice hodně časově náročné, ale díky tomu mohu mít tento antikvariát. Mám dvanáctihodinové směny. S tím, že po noční nejdu spát a jdu rovnou sem.

Když jste v práci přes den, tak tu máte zavřeno?

Plánuji, až to tu všechno přerovnám, tak si sem třeba někoho vezmu, aby mě zaskočil. Zatím tu ale musí být zavřeno, když tu nejsem, protože by tu ani nikdo jiný prodávat nemohl, nevěděl by, kde co je.

Vzpomenete si na to, co vás ke knížkám v mládí přivedlo?

Přivedla mě k tomu maminka, které je nyní 85 let. Je to jednoduché. Odmalička jsme četli, chodili do knihoven, do přírody, ke zvířatům, všechno jsme si popisovali. Pak mě chytil Verne, Foglar, Karel May, takové ty doby, kdy jsme se jako kluci převtělovali do hrdinů z knížek. Pak už najíždíte dál na Zolu, Balzaca, Čechova. Každá knížka vám něco dá, ale musíte chtít. Devadesát procent lidí mi řekne, že nemají na knížku čas.  To je ale jen alibi. Člověk si může čas najít, když chce. Každý si musí stanovit priority.

Vy máte čas dost naplněný prací, kdy stíháte číst?

Mám to domů asi hodinu hromadnou dopravou, autem nejezdím, tak za tři dny přečtu knížku. Pro mě je to důležité i proto, abych lidem o té knížce mohl podat informace. Mám takové rychločtení, takže mi to odsýpá.

Máte nějaký fígl, jak se rychločtení naučit?

To moc nejde, musíte to mít v sobě. Často vynechávám slova nebo i řádky. Tu myšlenku vystihuje stránka s tím, že můžete určité věci vynechávat, ale musíte mít systém, že skáčete po slovech, která na sebe navazují. Ani bych lidem nedoporučoval, aby se to zkoušeli učit, když jim to nejde samo. Pak by z té knížky nic neměli. Mohl by jim utéct děj. Někomu jde číst rychleji, někomu pomaleji, ale hlavní je si knížku užít.

Kde knížky sháníte a co děláte s těmi, které nikdo nekupuje?

Knížky mi sem nosí lidé, vykupuji je i z různých pozůstalostí. A když už nevím, kam s nimi, že je třeba nikdo nekupuje, tak je rozvážím dlouhodobě ležícím do různých penzionů. Jezdí si sem také dětské domovy i z Moravy a něco vozím i do Diakonie, kam pravidelně věnuji různé věci už asi dvacet let. Žádnou knížku nevyhodím.

Jaké knížky máte nejradši?

Mně je jedno, co čtu, ale musí mě to zaujmout. Může to být historický román, detektivka, i když Agáta Christie mě moc nebere, protože je roztahaná. Můžu si přečíst třeba i Carnegieho Jak působit na lidi a jiné knížky, které mě posunují dál, kde se něco naučím.

Jaké knížky si naopak rádi kupují vaši zákazníci?

Spousta lidí hledá motivaci a řada dalších se chce jen odreagovat, protože život je příliš uspěchaný, tak si koupí něco lehčího. Lidi často chtějí, aby knížka končila dobře, protože různého střílení už mají dost. Většinou jsou to ale knížky pro dospělé. Nepříjemné je, že přestávají číst děti. U nich pak nefunguje přijímání informací, berou je jen z médií nebo internetu, ale ty z knížek jim pomáhají rozvíjet fantazii a dál informace reprodukovat, pracovat s nimi. Děti už taky mnohem méně komunikují jak mezi sebou, tak i s rodiči. Pohlcují je různé elektronické přístroje.

Nechybí vám spánek?

Musím se udržovat v kondici. Každý den dělám sto kliků a sklapovaček. Cvičím třeba v noci v práci, protože tam mám hodně času. Chodím hrát tenis, každý týden uběhnu tak deset až patnáct kilometrů. Udržovat se fit je hodně důležité, jakmile z toho člověk vypadne, tak je to blbý. Musíte jít přes bolest, nestěžovat si, že vás něco bolí nebo se vám nechce. Jinak všechno ochabne a lidé pak dřív umírají, když nic moc nedělají.

Jaké máte s antikvariátem plány?

Chtěl bych to tu zkulturnit tak, aby si sem mohli lidé chodit knížky sami vybírat a nebylo to závislé na mě, který to tu všechno zná. Jsem na to sám, tak to jde pomalu. Ale pronajal jsem si sklad a začínám knížky postupně vyvážet tam, zatím osmdesát beden knih, což jsou zhruba čtyři tisíce, ale to je jako kapka v moři. A hlavně bych si chtěl časem aspoň vydělat na náklady.

Jak to fungovalo, když jste měl těch antikvariátů pět? Taky jste je musel dotovat?

To bylo v devadesátých letech a tehdy se knížky kupovaly víc, minimálně v antikvariátech jsem to tak vnímal. Dnes je kupují méně. Lidé jsou sice bohatší a často si knížky i kupují, hodně i nové. A přečtou je, ale největší problém pak mají, co s tou knížkou dál. Kam jí dát. Chodí sem i několik architektů a ti říkají, že v domech a bytech se už skoro nenavrhují knihovny. Skoro nikdo s ní nepočítá. Knížku berou jako konzum, lidé si je neukládají a nevrací se k nim. Dnes se žije jednoduše. Stůl, postel, stolek pod počítač.

Autor: Mirek Čepický