Maminka na dobu určitou

Autorka: Markéta Čepická Daňhelová

Dočasná pěstounka je vlastně taková několikanásobná maminka, ovšem „vypůjčená“ vždy jen na několik měsíců. Titulek praví, že na dobu určitou, ale vlastně to není přesné. Jde sice skutečně o dobu omezenou, ale předem tato doba určená není. Zkrátka trvá to obvykle tak dlouho, než se dítěti najdou rodiče napořád. Romana Boukalová je dočasnou pěstounkou už čtyři roky, momentálně se spolu s manželem stará o malého Petříka, který je jejich v pořadí už sedmým miminkem v dočasné péči.

V loňském roce na narozeninové setkání se čtenáři Pravého domácího časopisu dorazila do pražského Toulcova dvora také jedna sympatická maminka s mrňavým spokojeným miminkem, uvázaným v šátku. Až když se chystala k odchodu, dala jsem se s ní do řeči a zjistila, že holčička není její vlastní. Stihla jsem na ni vychrlit pár otázek, které člověka v tu chvíli napadnou jako první, a žasla jsem nejen nad jejím láskyplným přístupem ke svému současnému povolání, ale i nad jejím věkem, na který ani náhodou nevypadá. Romana Boukalová souhlasila, že vše probereme podrobněji. Když jsem za ní po čase přijela do Říčan, holčička z šátku už byla ve své nové rodině a Romana se na plný úvazek věnovala čtyřměsíčnímu chlapečkovi, kterého převzala do péče z kojeneckého ústavu…

Romano, staráte se o „cizí“ miminka, máte vlastní děti? 

Ano, mám dva už dospělé kluky, ve věku 27 a 25 let. Přesněji řečeno, s mým současným mužem Ivanem máme dohromady pět dětí, i když žádné společné. On má tři z prvního manželství a já dvě. Čtyři už jsou dospělí, nejmladší Týnce bude 15 let. Jedna z podmínek při výběru nových dočasných pěstounů je mít vlastní, už odrostlejší děti, zkrátka mít své rodičovství naplněné. Jen ve velmi ojedinělých případech byly schváleny bezdětné páry, vždy po důkladném posouzení psychologem. Přeci jen, dítě u vás nezůstává natrvalo, musíte být schopna ho předat dál. Já si popravdě neumím představit, že bych při této profesi neměla svoji potřebu mateřství úplně naplněnou.

Myslím si, že to je na celé záležitosti to nejtěžší – předat dítě dál. Dítě, se kterým si několik měsíců budujete vzájemný vztah. Ale vezměme to popořádku. Co u vás bylo impulsem stát se přechodnou pěstounkou? Jak jste se pro to rozhodla?

Možná v tom sehrála důležitou roli jedna moje zkušenost z dětství, ale rozhodující bylo, když jsem si zkraje roku 2011 přečetla rozhovor s manželi Hláskovými v časopise Respekt. (Alžběta a Vratislav Hláskovi byli prvními českými přechodnými pěstouny, právě mají v péči své 17. miminko, udělali pro ohrožené děti obrovský kus práce – vlastně „prošlápli cestu“ stovkám dalších přechodných pěstounů, dneska je jich už 656. V PDČ jste o nich mohli číst v čísle 10/2015 v článku Děti chtějí tlupu). Když jsem ten rozhovor dočetla, bylo mi hned jasné, že přesně tohle chci dělat. Můj muž mě v tom sice byl ochotný podpořit, ale říkal, že sám by si to nevybral. Chtěla jsem, aby se v tom cítil dobře, tak jsem se rozhodla dát tomu čas.

Pak to trvalo ještě asi rok. Občas jsem nadhodila takové to „co kdyby“ a pak jsme to zase dali k ledu… Ale pořád jsem si na to myslela. Zhruba po tom roce jsme byli na festivalu Jeden svět, kde promítali hodně zajímavý severský dokument na téma pěstounské péče a po něm byla diskuse právě s Vráťou Hláskem. Ta mi odpověděla na některé otázky a pochybnosti typu: Co když se to děťátku nevyřeší? Budeme si ho muset nechat? V našem věku… Tam jsem se utvrdila v tom, že by to asi opravdu šlo, že je to reálné. Krátce na to jsme s Ivanem jeli na vandřík a tam jsme to spolu probrali horem dolem. A dohodli se, že do toho půjdeme. Přihlásili jsme se k Hláskům na celodenní seminář a pak už to „jelo“. Obíhali jsme úřady s papíry, absolvovali povinné vzdělávání a psychotesty, trvalo to skoro další rok, než jsme byli schválení…

Ivan: Ono to bylo spojené také s tím, že jsme se museli přestěhovat…

Kvůli pěstounství jste se stěhovali?

Já bych řekla, že jsme spíš byli rádi, že nás ta situace ke stěhování rozhoupala. Bydleli jsme v Praze v Řepích v paneláku, tak jsme si říkali, co tady ta miminka s námi budou dělat. J Původně jsme chtěli někam do Jizerek, ale máme v Praze děti a Ivan nemocnou maminku, potřebovali jsme být někde blízko. Tak jsme se přestěhovali do Říčan, do bytu se zahrádkou, je to tady ideální.

Romano, zmínila jste, že v rozhodování vás ovlivnil i zážitek z dětství, o co šlo?

Když jsem byla asi čtyřletá, rodiče si vzali z dětského domova dvouletého chlapečka Slávečka. První  měsíc jsme si ho brali jen na víkendy. Pamatuju se, jak jsem pro něj v pátek chodila s maminkou do toho domova a jak se tam na ni všechny děti vrhaly, že je i jejich maminka a ať si je taky vezme domů. Vůbec jsem si s tím vnitřně nevěděla rady. Sláveček čím dál hůř zvládal nedělní návraty do domova. Jednou jsem byla u toho, když jsme ho vraceli, a dodneška je to pro mě bolavá vzpomínka. Naštěstí se pak podařilo domluvit, že u nás mohl být stále. Braly jsme ho se sestrou jako bratříčka. Bydlel s námi dva roky, pak jsme ho ale museli na přání biologické matky vrátit do domova. Kromě velkého smutku ve mně zůstaly i zvláštní pocity viny – z toho, že my se sestrou jsme mohly zůstat.

Proto je tak moc důležité, aby vlastní děti byly odrostlé, přesně rozuměly situaci a necítily se jí ohroženy. Pak se můžou stát takříkajíc „členy pěstounského týmu“, je to pro ně bezpečné a věřím, že i obohacující. Ovšem tehdy byla jiná situace, byl začátek 70. let a pěstounská péče teprve „vstávala z popela“. Mí rodiče neprošli žádným přípravným kurzem, neměli kde nabrat zkušenosti. A hlavně – nebyly žádné doprovázející organizace, jako je máme dnes. Mám tam svou klíčovou pracovnici, která je mi velkou oporou, abych mohla fungovat pro děťátko na 100 %.

Máte teď v péči už sedmé miminko, odkud k vám přicházejí?

Všech sedm dětí matky hned po porodu odložily. Pět z nich jsme přebírali přímo z porodnice a jednu holčičku z kojeneckého ústavu. Té už bylo pět měsíců, když jsme si ji přivezli. Byla pořád taková usměvavá, tichá, vůbec neplakala. Trvalo to asi týden, než začala konečně plakat. Na to se vždycky my pěstouni těšíme, protože to je návrat z rezignace do normálního stavu. Děti v kojeneckém ústavu totiž téměř nepláčou, jsou většinou velmi „hodné“, protože volání o pozornost už vzdaly. Získaly zkušenost, že si musí poradit samy. Je vyzkoumané, že to vzdají do 24 hodin! Ne, že by se tam o ně nikdo nepostaral, že by je třeba nenakrmil. Ale to, že na ně nikdo nereaguje, chybí jim pozornost, odezva, zájem. Vytváří si pak různé strategie, třeba se na všechny usmívají, protože zjistí, že tím alespoň nějakou pozornost získají. I ta naše holčička se na všechny usmívala. Byla u nás 10 měsíců. Třeba jsem jela s kočárkem, někoho jsme míjeli a já už jsem viděla, jak loudí úsměv, jak strašně touží, aby ho dotyčný opětoval. Byla celkově hodně opožděná. První měsíc svého života strávila kvůli drogově závislé matce a těžkým absťákům na opiátech. Měsíc tedy byla v nemocnici, pak skoro 4 měsíce v kojeneckém ústavu. A to zpoždění se nám už nepodařilo dohnat. Myslela jsem, že když ji budeme piplat, že vše dožene. Pořád jsme cvičili, snažili se, ale ani za těch 10 měsíců se to nepovedlo, to mi bylo moc líto.

A teď máte další miminko z kojeneckého ústavu?

Ano. Petříkovi bylo 2,5 měsíce, když k nám přišel. U něj mám pocit, že to všechno dožene. Ale je to neuvěřitelný příběh. Když jsem ho přebírala, myslela jsem si, že si vezu domů těžce postižené dítě. Předem mi říkali, že zřejmě nevidí, kdovíjak slyší… Když jsem ho dala do kočárku, vyvrátil hlavičku nahoru, oči v sloup… Měla jsem z toho docela obavy. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Protože když dostanete dítě s těžkým zdravotním handicapem, tak to znamená, že se pro něho hůř shánějí osvojitelé. Bála jsem se, aby ho vůbec někdo chtěl. To vám hned šrotuje v hlavě a srdci. První dny Petřík taky vůbec neplakal. V ústavu mi říkali: z něho budete mít radost, on je hodnej a krásnej a dobře jí. To byly jejich hodnoty. Tak jsem Petříkovi hned vysvětlila, že u nás se může plakat, že ho budeme mít rádi i tak. Bylo to docela rychlé. Začal se nám měnit před očima, doslova ožíval. Za čtyři dny už to bylo úplně jiné dítě. Ty děti to v sobě mají nachystané a jen čekají na vhodnou situaci. Když přijde jejich čas, tak se strašně rychle chytnou. Když se to tedy stihne. Čím později se začne, tím těžší je vše dohnat a někdy už to pak třeba nejde.

Ivan: Tohle byl pro mě opravdu velkej zážitek pozorovat, jak se to miminko mění...

Když jsem ho první dva dny krmila, byl netečný, oči v sloup, vůbec žádný oční kontakt. Postupně zjišťoval, že když se krmí, že na druhé straně někdo je, tak se na chvíli podíval. Pak se to prodlužovalo a za pár dnů už ze mě oči nespustil. Nemohla být pravda, že nic nevidí, zřetelně reagoval. Pozorovali jsme ho a přišlo nám, že je naprosto v pořádku.

Ivan s miminkem

Takže oči i ouška má zdravé?

Já s ním obíhala všemožná vyšetření. Říkali, že je velice zanedbaný, ale v pořádku. Na obě ouška slyší výborně. A na očním mi dokonce řekli, že vidí jako rys. Paní doktorka mi začala vysvětlovat, jak vzniká tupozrakost. Každé dítě je nastavené na to, že na druhé straně někdo je. A když tam nikdo není, tak se mozek nevyvíjí, jak má. On už v tom jel. Kdyby dál neměl podněty, tak by se mu zrak nerozvíjel. Po pár týdnech u nás byl oční kontakt naprosto v pořádku. Ostrost má dokonce ještě lepší, než by měl ve svém věku mít. Řeknu vám, že když jsem vyšla z té oční ordinace, myslela jsem, že to se mnou sekne. Jednak jsem byla dojatá a šťastná, protože když je zdravý, otvírá mu to snadnější cestu do osvojení. Ale na druhou stranu jsem byla strašně naštvaná na náš systém, který tohle s dětmi dělá! Jak to, že je u nás stále možné dát miminko ústavu?! Přechodní pěstouni jsou volní, ale „kojeňáky“ jsou plné, občas i přeplněné.

Čím to je?

Tomu bych také ráda rozuměla! Přitom je podle platné legislativy povinnost upřednostnit náhradní RODINNOU péči před tou ústavní, ale někde se pořád jede postaru. Kojenecké ústavy dostávají peníze za plnou postýlku, ne prázdnou. Takže v jejich zájmu bohužel je mít plno. Česko je poslední zemí v Evropské unii, ve které neplatí zákaz umisťování malých dětí do ústavů, předběhlo nás i Lotyšsko a Rumunsko. Že to lze i u nás, přitom dokázal loni na podzim Zlínský kraj, který i přes chybějící legislativu zrušil poslední dva své kojenecké ústavy. Měli zkrátka záměr!

Díky vašim podnětům je tedy Petřík v pořádku, vy mu věnujete pozornost, pumpujete ho láskou, on sosá, co může, jak jste mi psala v mailu… Když pak k miminku získáte takhle blízký vztah, jak zvládáte okamžik loučení?

Ano, mým úkolem je „od tehdy do tehdy“ napumpovat, co se do něj vejdeJ. A potom už ho s důvěrou odevzdat. Už to prostě nemůžu řešit dál. Samozřejmě to nemůžu řešit prakticky, od toho jsou soudy. Ale ani v sobě. Někdy třeba to dítě nedáváme do úplně dobrých podmínek, když se vrací do původní rodiny, nemusí to být snadné. Nejtěžší by bylo, kdybychom ho museli vrátit do ústavu, to se nám naštěstí nestalo, těch případů je velmi málo. V naší společnosti ale stačí, aby bylo miminko romského původu, a může být problém s vyhledáním náhradních rodičů. Jako by za něco mohlo!

Také jste měla romské miminko?

Zatím ne. Já jsem se nejdřív moc těšila, že budeme mít nějaké romské dítě a jak s ním budu hrdě chodit a dělat osvětu… Měla jsem v sobě takovou potřebuJ. Ale teď vím, že budu muset hodně zapracovat na svých obavách, jestli se pro něj najdou noví rodiče. Bohužel naše společnost je v tomto ohledu nepřátelsky nastavená. Když jdou romské děti do mezinárodní adopce, třeba do Itálie, tam se úplně ztratí, ale i do severských zemí, tak s nimi nejsou žádné problémy. Ve škole prospívají, jsou to spokojené, šťastné děti, protože společnost k nim přistupuje bez předsudků. Máme se co učit.

Pojďme zpátky k tomu momentu loučení. Vnímám, že rozumově to zpracované máte, ale citově?

Celou dobu, co mám miminko u sebe, mu povídám, že čekáme na maminku a na tatínka, že už je někde máme, jen oni to ještě neví. Je to i taková moje psychohygiena. A když už jsou vybraní, tak to jedeme od rána do večera. Ale není to nic umělého, prostě jsem moc ráda, že už je máme! Poprosíme je o fotku, minule jsme tu měli úplnou galerii, chodili jsme od fotky k fotce. Klárce bylo 5,5 měsíce a už věděla, že na fotce je maminka a tatínek. Opravdu to věděla. Pokaždé se s mužem těšíme, až se miminku situace vyřeší a bude moct jít do své stálé rodiny.

Stejně s ním ale navážete silný citový vztah…

To určitě, o to právě jde, aby si dítě vytvořilo silný výlučný vztah. Pokud tuto možnost nemá, vývoj jeho mozku probíhá úplně jinak a během celého svého života má pak velký problém s vytvářením fungujících vztahů a hlavně se vztahem k sobě. Pokud se ale vytvořit vztah jednou naučí, snadno jej pak překlopí na jinou výlučnou osobu, tedy novou maminku.

Myslíte, že to překlopení je pro to dítě poměrně snadné?

Ano. Tohle miminka umí. A pokud se postupuje jeho tempem, proběhne vše krásně, přirozeně a úplně hladce. Je to zázrak a velká radost! V dřívějších dobách matky umíraly častěji a vždycky se objevila nějaká příbuzná, která péči přebrala. Věřím, že se vlivem vyplavujícího se oxytocinu hravě rozkojila. Já bych se taky v pohodě rozkojila. Ale už vzhledem ke svému věku a hormonům chci být na sebe hodná. To by asi nebylo úplně ono, kdybych se pořád rozkojovala a zase přestávala.

Přestože na to vůbec nevypadáte, už vám bylo 50 let. Pozorujete na sobě, že přeci jen síly na malé miminko někdy docházejí?

Ty noci... My vlastně máme pořád období, u kterého se rodiče těší, až pomine J. Kdy bude konečně spát. Tak my to jedem pořád. Už čtvrtý rok. Když se na sebe podívám, tak pozoruju, že jsem zestárla.

Podle mě vypadáte pořád mladě. Že si lidi – stejně jako já – myslí, že je to miminko vaše?

Jo, docela často. Občas se to někomu nezdá. A když jdeme třeba někam s kolegyněmi pěstounkami a je nás „takových“ víc, tak na nás lidi koukají a asi si říkají: takové obstarožní matky! J Víte, co je ještě zajímavé? Já jsem si myslela, že to funguje jenom pro vaše vlastní dítě, ale ne. To, že si myslíte, že to vaše dítě je nejkrásnější ze všech. Všechny děti jsou krásné, ale zrovna to vaše nejvíc! Funguje to i tady. Ať máte jakékoli, je nejkrásnější!

Jak funguje prakticky předávání vašeho nejkrásnějšího miminka?

Zatím jsme dvakrát vraceli do původní rodiny a teď popáté budeme předávat adoptivním rodičům. Předávání je pokaždé trochu jiné, vždycky šijeme na míru podle situace a velkého množství různých okolností. Nejdříve k nám rodiče jezdí a seznamují se s tím, na co je děťátko zvyklé, načítají náš způsob péče a čeká se, až proběhnou všechny soudní úkony. Jakmile k tomu dojde, začínáme předávat naplno. Maminka, ještě u nás, postupně přebírá péči, krmí, já se čím dál víc stávám mouchou na zdi. Když už vidím, že miminko je krásně navázané, že už mě nehledá, nejistí se pohledem, vydají se spolu na procházku nebo návštěvu nového domova. Trénujeme vzdalování se J. A když už své zamilované pohledy vrhá na maminku, a ne na mě, víme, že je čas vyrazit na cestu DOMŮ. Tam s nimi můžu být ještě chvíli jako pojistka. Odcházím od bezpečně navázaného dítěte, které mě vůbec nepotřebuje. Ta intenzívní fáze předávání může trvat různě dlouho, podle věku dítěte – u malinkých dny, u větších a velkých týdny.

Od rodičů to vyžaduje trpělivost a není to pro ně často vůbec jednoduché! Léta touží po dítěti a teď, když ho konečně mají na dosah, tak je tam pořád ještě nějaká ženská. Vymazlila ho, fajn, ale už ho chtějí mít doma pro sebe. Vždycky si moc přeju, aby měli důvěru v tu situaci a pochopili, že nejsme jejich konkurence. Že máme stejný cíl a že se jim ta trpělivost obrovsky vyplatí.

To musí být strašně těžké dělat tu mouchu na zdi, jak jste to nazvala.

To ani ne. Zažila jsem jen jeden složitější případ, ze kterého jsem byla i nějakou dobu nemocná. Neuměla jsem úplně pustit situaci dítěte, které jsme předávali do ne úplně ideálních podmínek, dlouho jsem to v sobě řešila.

Jsou i různé pohledy na výchovu, jak to máte vy?

Mně se líbí kontaktní rodičovství. Kdyby to bylo moje dítě, tak bych v tom jela naplno. Protože ale nevím, kam ho budu předávat, tak si nemůžu brát pořád miminko do postele, nosit ho jen v šátku… To dítě musí být zvyklé na všechno, usnout v šátku, ale i v postýlce, v kočárku... Zrovna tak v noci. Ze začátku, když vidím, že je miminko neklidné, spí třeba přímo na mě. Děti drogově závislých matek se často ani jinde zklidnit neumějí. Až tohle období překonáme, začnu ho učit, že má svoji postýlku. Stejně ho mám stále vedle sebe v postýlce se sundanou bočnicí, ale má svůj vlastní prostor. Mám radost, když se kontaktní rodičovství líbí i novým rodičům. Pokud je to pro ně nové, ráda jim nabídnu k přečtení nějaké knížky. Mám zkušenost, že většina z nich se o literaturu pro rodiče až dosud nezajímala, což je pochopitelné, bylo to pro ně bolavé. Pokud je nabízené knihy osloví, jsem moc ráda. Nemusí to tak ale být a i to naprosto respektuju. Učím se s důvěrou dopřát dítěti jeho osud. Tady to uvědomění mi moc pomáhá. Co já vím, co to dítě potřebuje, proč sem přišlo. Na to jsem prostě krátká. A myslím si, že to není náhoda, kam to dítě půjde. Ti rodiče jsou někde vybraní. Já to opravdu tak cítím, že i pro Petříka už teď někde máme rodiče vybrané.

Co vaše vlastní děti, nemají třeba někdy pocit, že se věnujete jiným dětem a ne jim?

S trochou nadsázky by se dalo říct, že jsou rádi, že naše pozornost je teď dělená J. Ale ne, myslím, že je to těší a líbí se jim, co děláme. Že jim to taky dává smysl.

Co jste vlastně dělala před tím, než jste se rozhodla pro pěstounství?

Měla jsem masážní studio. To bylo taky moc hezké období. Věnovala jsem se aromaterapii, těhotenským masážím, kurzům dětských masáží pro rodiče, doprovázela jsem k porodům jako dula...

A už se tomu vůbec nevěnujete?

Já jsem si myslela, že budu, že bez toho nebudu moci být. Ale vůbec mi to nechybí. Já jsem tak upečovanáJ. Masíruju jenom miminka doma.

Určitě se toho v chodu rodiny změnilo víc, co třeba?

Například, že se nedá skoro nic dlouhodoběji plánovat. Všechno se musí podřídit tomu procesu přebírání a předávání dětí, který je značně nepředvídatelný a přináší spoustu překvapení J.

Tipuji, že vám to ale stojí za to a neměnila byste…

Ne, neměnila bych, neumím si pro sebe představit smysluplnější profesi. A taky, považuju za velkou výsadu být dennodenně přítomná tomu zázraku zvanému miminko.

Romana Boukalová (* 1966)

  • Knihkupecká škola Luhačovice a následné roky mezi knihami
  • od roku 2002 postupně přesun k masážím, aromaterapii, lektorování dětských masáží a doprovázení žen k porodům
  • od 1. května 2013 pěstounka na přechodnou dobu
  • šťastně vdaná, synové Matěj a František
  • milovnice lesů, luk a strání, vody, pěšího putování, kruhových tanců a života vůbec

 

Poznámka: Skutečná jména dětí nesmí být zveřejněna, proto jsou v textu změněna. Také fotky jsou vybírány tak, aby dětem nebylo vidět přímo do tváře.

 

Koukněte na:

www.dobrystart.cz – Dobrý start s krásným mottem: Z rodiny doletí dál. Nově vzniklá iniciativa, za kterou stojí Linda Jablonská a Irena Hejdová, autorky filmu V nejlepším zájmu dítěte, Klára Laurenčíková, předsedkyně Výboru pro práva dítěte při Radě vlády pro lidská práva a doprovázející organizace Dobrá rodina

Dokument „V nejlepším zájmu dítěte“ Lindy Kallistové Jablonské
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10408111009-cesky-zurnal/215562262600004-v-nejlepsim-zajmu-ditete/

Petice za omezení ústavní péče
http://e-petice.cz/petitions/petice-za-omezeni-ustavni-pece-pro-nejmensi-deti.html?country=cz

Pořad Klíč o vývoji mozku dítěte v ústavu a dítěte v rodině http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096060107-klic/216562221700019/

Tento rozhovor byl napsán pro Pravý domácí časopis.