Po letech práce z domova sní o vlastním stole v redakci

[av_heading tag=’h1′ padding=’10’ heading=’Po letech práce z domova sní o vlastním stole v redakci’ color=” style=’blockquote modern-quote modern-centered’ custom_font=” size=” subheading_active=” subheading_size=’15’ custom_class=”][/av_heading]

[av_textblock size=” font_color=’custom’ color=’#000000′]

Autor: Mirek Čepický

[/av_textblock]

[av_textblock size=” font_color=” color=”]
Párkrát jsme se viděli osobně, ale mnohem víc se sledujeme, jak je dnes běžné, na Facebooku. Právě tam nedávno zveřejnila odkaz na svou stránku www.luciehledapraci.cz. A o pár dní později napsala: „Díky tomu teď chodím místo klasických pohovorů v rámci výběrových řízení na kávy a čaje se zajímavými lidmi, kteří mne nezkouší jako ve škole a opravdu stojí o to, abych pro ně pracovala. Popovídáme a místo obligátního „my se vám ozveme“ na konci slýchám „tak po svátcích dejte vědět, jak jste se rozhodla“.  Líbí se mi jak její aktivní přístup, tak rozhovory a články, které jsem od ní četl. A občas zabrousím i na její blog www.knihydetem.cz, na kterém má skvělé tipy pro děti i rodiče. To všechno mě přivedlo k nápadu udělat s novinářkou Lucií Hášovou Truhelkovou rozhovor zrovna teď, když jí může třeba i pomoct přiblížit jí k nové skvělé práci.

lucie-hasova-truhelkova

Proč jste se rozhodla hledat práci takto aktivně?

Jsem taková. Nejsem zvyklá pasivně čekat, až mi něco spadne do klína. A nevadí mi jít s kůží na trh. Navíc jsem si vědoma toho, že o spoustě volných míst se ze serverů typu jobs.cz, ale ani z webů jednotlivých médií vůbec nedozvím. V minulosti jsem se také setkala s tím, že zaměstnavateli vadilo, že mám malé dítě. Takže jsem to na stránku luciehledapraci.cz rovnou napsala, abychom si vzájemně ušetřili čas a ozvali se mi skutečně jen ti, kdo rodičovství nepovažují za hendikep, ale spíš za něco, co člověka v mnohém posune dopředu.

Jaké máte první ohlasy?

Ohlasy jsou hojné, hned první den mi přišlo několik e-mailů s nabídkami a od té doby chodí tak jeden denně.

Všude se říká, že lidí je málo, tak nejspíš už máte místo?

Já si myslím, že málo je skladníků v Amazonu, v médiích je podle mého názoru lidí dostatek. Místo ještě nemám, zatím stále probíhají schůzky a jednání.

Co by měla vaše ideální práce splňovat?

Netajím se tím, že mám odjakživa slabost pro tištěná média. Ale nejdůležitější pro mne je, abych potkávala inspirující lidi, cítila se za odvedenou práci patřičně ohodnocená a pracovala s fajn lidmi a s nadšením. Vzhledem k tomu, že mám syna ve školkovém věku, vítám nabídky od firem, kde netrvají na pevné pracovní době a pokud odvedu zadanou práci včas, nemají problém s tím, abych odešla domů před pátou nebo si v případě potřeby vzala home office. I když v tuto chvíli jsem tohoto benefitu dost přesycená a sním hlavně o vlastním stole s počítačem někde v redakci, čas od času bych ho ráda využila.

Jak dlouho jste pracovala z domova?

Během rodičovské dovolené – zhruba dva a půl roku. Psala jsem například pro Instinkt. Nejraději a nejčastěji rozhovory.

Co na tom bylo dobré a co už vám nevyhovuje?

Když máte malé dítě, je práce z domova výhodná v tom, že ji můžete v podstatě kdykoli přerušit a třeba jít s prckem na výtvarný kroužek nebo na bábovku k prarodičům. A pokračujete večer, když ratolest usne. Zásadní nevýhody práce z domova vidím v nedostatku kontaktu s kolegy. Proudí k vám výrazně míň podnětů a zpětné vazby. A pravidelně se okolo objevují věci, které vám brání se plně soustředit na práci, třeba dva koše nevyžehleného prádla nebo podlaha, která by potřebovala vytřít.

Jak jste spokojená se svým blogem knihydetem.cz?

Jsem. Kdybych nebyla, nepustím ho ven :-).

lucie-se-synem_s
Lucie se synem, foto: Marie Kopřivová

Proč jste ho založila?

Nápad přišel přesně před třemi lety, kdy bylo synovi něco málo přes rok a začali jsme mu předčítat leporela. Nesmírně jsem se na to těšila. Jenže pak jsem seděla na koberci, nevyspalá, neučesaná, s flekem na tričku a vzala do ruky jedno pestré leporelo, které synátor dostal pod stromeček. Obsahovalo asi tři gramatické chyby a ilustrace působily úplně neprofesionálním dojmem. Nesmírně mě to urazilo. To, že si někdo myslí, že matkám a maličkým dětem stačí barevný obrázek a hloupá rýmovačka. Brzy jsem zjistila, jakým množstvím braku je zdejší trh zahlcený. A říkala si, že většina rodičů se v tom musí beznadějně ztrácet, protože prostě špatnou knížku nepoznají. Když jsem pak schválně hledala na internetu nějaké recenze dětských leporel, nenašla jsem nic – až na pár ojedinělých článků na blozích matek, které ale vedle toho psaly i o plenách, krémech proti opruzeninám a o pečení buchet. Proto jsem se rozhodla založit recenzní web zaměřený výhradně na literaturu pro nejmenší. A hned jeden z prvních článků – o tom, proč Helena Zmatlíková po několika vydáních musela kompletně překreslit své leporelo O jabloňce – se setkal s obrovským ohlasem. Jak syn rostl, k leporelům přibývaly bilderbuchy a knížky s krátkými pohádkami… V současnosti mám na blogu leporela a knížky určené dětem zhruba od 6 měsíců do 6 let. A doma čtyři knihovny nacpané po okraj.

Dá se blog shrnout v pár číslech? Počet článků čtenářů apod…

Za dva roky existence si blog získal 2400 příznivců na Facebooku, aniž bych je nakupovala, jak to někteří dělají. A když se článkem o nějaké knížce trefím, klikne na něj třeba i 10 000 lidí. To je podle mého názoru na takto specializovaný web docela hezké číslo.

Zvenku to vypadá jako moc pěkná aktivita pro radost. Jak je to náročné?

Je to v podstatě tak, jak to vypadá. Aktivita pro radost. Já si ji sama dělám náročnější, protože jsem zvyklá pracovat pečlivě a vytěžit veškeré dostupné zdroje. Zatímco někteří jiní blogeři napíšou klasickou recenzi knížky (nebo se o ni více či méně úspěšně snaží), já většinou chci vědět víc – takže se vyptávám autorů textu i ilustrátorů na to, jak kniha vznikala. A když se mi opravdu hodně líbí, nenechám si ujít příležitost, neposílám otázky mailem, ale sbalím diktafon a jedu se toho člověka vyptat osobně. Poznala jsem díky tomuhle přístupu spoustu zajímavých a skvělých lidí. Třeba autora mé nejoblíbenější knížky z dětství Jiřího Kahouna, za kterým jsem byla v Berouně, nebo světoznámého autora dětských obrázkových knih Petra Horáčka – on žije v Británii, ale když je v Čechách, většinou se stihneme alespoň krátce potkat a probrat, na čem právě pracuje.

Dá se podobným blogem uživit nebo si aspoň rozumně přivydělat?

Spíš ne. Já navíc postrádám obchodního ducha, jsem prostě psavec.

Co s ním plánujete dál?

Ráda bych, aby blog neumřel, ale je samozřejmé, že jakmile nastoupím někam do práce, tak pro mne bude prioritou ona. Frekvence článků na blogu se pochopitelně sníží. Budu se ale snažit věnovat fanouškům tak, jako doposud, alespoň na sociálních sítích.

Společnost a hodně firem navenek podporují maminky s děti. Jaká je vaše zkušenost? 

Zatím vlastně nevím. Mám jednu klíčovou zkušenost, bohužel negativní. Můj poslední zaměstnavatel mne odmítl po rodičovské znovu zaměstnat, protože si chtěl ponechat můj bezdětný zástup (který jsem za sebe do firmy před porodem přivedla) a na dva lidi neměl finance. Zákoník práce sice matky po rodičovské chrání, ale když vás firma nechce, vždycky to nějak vymyslí. Jsem šťastná za to, že jsem v posledních dnech poznala hned několik potencionálních zaměstnavatelů, kterým ani v nejmenším nevadí, že mám dítě, naopak jsou připraveni vyjít mi vstříc pracovní dobou či částečným úvazkem. Je pro ně podstatné to, co umím, a že budu pracovat s nadšením a loajalitou.

Jak se podle vás změnila žurnalistika od doby, kdy jste se jí začala věnovat?

Vzpomínám si, jak to léto, než jsem nastoupila do prvního ročníku publicistiky, policie zrovna řešila objednanou vraždu Sabiny Slonkové. Ale nikdy jsem nepochybovala o tom, že jsem si vybrala správně. O rok později už jsem byla na svých prvních stážích. V Mladém světě a v Beau Monde. Ani jeden z těch časopisů už neexistuje. Od těch let, kdy jsem články nosila na disketách, zaniklo (a vzniklo a zaniklo) mnoho tištěných médií, obrovsky se rozrostla internetová média. Žurnalistika se zrychlila a zcela zásadně ji proměnily sociální sítě. Ale na ty já si nemohu stěžovat – vždyť právě díky Facebooku se Luciehledapraci.cz dostalo k takovému množství lidí, že jsem celé první odpoledne strávila jen odpovídáním na zprávy.
[/av_textblock]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *