Díky Fordovi za dvoudenní víkendy

Autor: Mirek Čepický

To, že si v sobotu můžeme válet šunky nebo jet s dětmi na výlet, bereme už jako samozřejmost, ale ještě nedávno to tak nebylo. Začal s tím frajer, kterého minimálně podle jména znáte, protože auta s jeho jménem brázdí silnice dodnes. Jmenoval se Ford, Henry Ford. Ten před sedmdesáti lety lidem ve svých továrnách oznámil, že v sobotu už chodit nemusejí, ale plat jim přitom nechal stejný. I náš někdejší “blahobytný“ socialistický režim se přitom pracovních sobot držel zuby nehty. V šedesátých letech našim předkům ukrajoval dvě za měsíc, mojí generaci pak naháněl na sobotní brigády ještě několikrát ročně.

Bylo by pěkné, kdyby se objevil další Ford. V době, kdy má většina firem nouzi o schopné a loajální zaměstnance, byl by prodloužený víkend trhák. A možná, že ve čtyřech dnech udělá motivovaný člověk víc práce než frustrovaný a vystresovaný v pěti. Nejspíš by nechodil na tolik meetingů, neposlal tolik mailů a nevytvořil tolik prezentací, ale to by svět ani nepoznal.

Zatím o takovém kabrňákovi minimálně v našich končinách nevím. Můžeme se chlácholit tím, že zaměstnanci v Burundi nebo Kamerunu pracují padesát hodin týdně a v Severní Koreji mají úplné peklo. Tam nejenže pracují pořád ještě i v sobotu, ale podle wikipedie každý den dokonce devět hodin.

Lepší mi v době, kdy i pokladní v supermarketech nahrazují stroje, přijde inspirovat se spíš zeměmi, které si volného času cení víc. A najdeme je i v Africe, například v Maroku pracují týdně jen pětatřicet hodin. Denně makají o hodinu méně než my. Stejně to mají Francouzi. A skoro bych se vsadil, že kratší pracovní doba a víc volného času je lepší znamení blahobytu a luxusu než další nová Škodova v garáži.