Jak jsem šel s nejlepšími kamarády na mužský kruh

Autor: Mirek Čepický

Zaparkovali jsme a všichni čtyři tátové od rodin kolem čtyřicítky jsme se ubytovali v jednom pokoji velkého statku na samotě. Známe se dlouho a dobře, ale takhle jsme spolu ještě nenocovali. Jako bychom se vrátili do let, kdy jsme jezdili na tábory. A spolu s námi šedesát šest dalších chlapů s nejméně tak odlišnými životními příběhy, jako se od sebe lišila auta, kterými přijeli. Před branou statku stálo ten páteční večer asi čtyřicet vozů od luxusního Porsche po otlučenou Felicii. Všechny nás přilákal seminář Mužská cesta od Richarda Vojíka. Máme před sebou víkend, během kterého budeme v jedné místnosti brečet, tancovat, mluvit o nejintimnějších věcech, zklamáních i přáních a hledat v sobě malého kluka i silného chlapa zároveň. A jediná žena, která nám přitom bude dělat společnost, bude servírka.

O ženy tu přitom jde docela dost, protože je to jedno z hlavních témat, které chlapi řeší. Další je práce, seberealizace a odvaha jít si svou cestou. První odvážný krok udělali všichni, kdo sem přijeli, protože je čekají zážitky mnohem intenzivnější a často i bolestivější, než které nabízí běžné chlapské povídání v hospodě. A poznáváme to už krátce po příjezdu, když se večer poprvé sejdeme v jedné velké místnosti. Nemá cenu popisovat všechny detaily toho, co všechno jsme prožili, spíš se pokusím zaměřit na zážitky, které jsou, věřím, sdělitelné i v článku.

Nejdřív nás vítá meditační hudba, pak nás Richard Vojík, který celý seminář vede, rychle vtáhne do akce. Bylo až neuvěřitelné, jak přirozeně se mu to povedlo. Přiměl nás vzpomenout si na svého tátu, dědu a na všechny chlapy, kteří v našem rodu žili před námi. Z toho začátku mi utkvěla Richardova slova: Devět měsíců jsme se váleli v ženský. Teď buďte chlapi, dělejte jen to, co sami chcete, ne to, co po vás chce někdo jiný. Když uděláte chybu, je to vaše chyba. Když se vám něco povede, nepotřebujete pochválit. Nejste závislí na vnějších okolnostech.

Začínáme u rodiny

Přestože se to dá brát jen jako silácké řeči, nikdo to neznevažuje. Když se rozhlídnu po sále, jsou všichni zabráni do sebe. Během krátké doby se dostáváme postupně každý do své hloubky. Někdo vypadá dojatě. Ale pořád jen málo oproti tomu, co přijde za chvilku. Dostane nás zdánlivě jednoduché cvičení. Máme za úkol napsat si na papír věci, které nám vadily na našem tátovi. A pak si najít kohokoli v sále, kdo pro nás bude na chvíli představovat tátu, před kým si klekneme a z pozice malého kluka mu to během pár minut řekneme: Tati, mrzí mě, že jsi na mě neměl čas. Tati, vadí mi, že jsi nikdy nic nedokázal. Tati, proč jsi přede mnou nikdy nebyl odvážný a od všech starostí jsi jen utíkal? Tati, proč jsi nás opustil? Tati, proč jsi byl vždycky tak přísný a nikdy jsi mi neřekl, že mě máš rád?

Každý jsme toho na svého tátu našli dost. A každý jsme si pak také uvědomili, že se nejspíš táta snažil žít nejlíp, jak podle sebe mohl. A že i my bychom mohli dělat spoustu věcí líp vůči našim dětem, rodičům, ženám. I vůči sobě samým. Nakonec jsme se se svým „tátou“ objali, odpustili. A prohodili si role. Večer u piva jsme zhodnotili, že dostat nás do správné nálady se podařilo.

Druhý den se nám už od rána ještě více zjasňovala hlavní linka, která se táhla celým seminářem. Měl v nás co nejvíc probudit všímavost k věcem a vztahům, které v běžném životě zapadnou nebo je považujeme za samozřejmost. A stejně tak nás chtěl Richard vyprovokovat k činnostem, které běžně neděláme. Jako třeba zavolat rodičům a za něco jim poděkovat. Jen tak. Mohlo to být cokoli, od maličkosti po velkou věc. Bylo až roztomilé pozorovat dospělé chlapy, jak vyrážejí s telefony na trávník před statek. Někdo dlouho přemýšlel, co řekne, jiní rovnou volali. Někteří z nás zvolili snazší cestu a poděkovali jen tak mimochodem třeba za nedávné hlídání dětí. Mnozí se do toho ale opřeli naplno, třeba takhle: Ahoj mami, chtěl jsem ti poděkovat, jak jsi nás s bráchou vždycky držela při sobě, i když jsme se hádali. Hodně děkování jsem na té rozlehlé louce zaslechl, nešlo se jim na tom jednom prostoru vyhnout. Stejně jako nešlo přehlédnout rozzářené úsměvy chlapíků, kteří se postupně vraceli do hlavního sálu. Měli radost z toho, že to zvládli a jak některého z rodičů překvapili a potěšili. Něco takového mnozí z nás neudělali roky.

IMG_0188

Chlapské objetí

Celý program semináře je poskládán do bloků, ve kterých se střídají krátké přednášky s diskuzemi, různými cvičeními a meditacemi. Zkusili jsme si i takzvaný velký tah, což je mužský způsob získávání a rozproudění energie v těle. Některým se to prý i podařilo, mně ten den ne, ale i tak to bylo hodně příjemné a uvolňující.

Jedním z nesilnějších zážitků celého semináře bylo, když jsme se rozdělili do skupin asi po deseti a říkali si navzájem své příběhy. Kdo nechtěl, nemusel říkat nic a mohl jen poslouchat ostatní, ale to se nestalo. Zapojili se všichni a během pár minut každý ostatním popsal, co ho trápí a co by rád změnil. Tady se nejlíp ukázalo, jak moc se lišíme a jak jsme zároveň stejní. Bylo vlastně jedno, jestli někoho trápil rozvod se ženou, práce, která ho neuspokojuje, nebo to, že se ani po třicítce zatím nezvládl postavit na vlastní nohy. Každý měl své téma a byla to pro něj velká starost. A všichni ho poslouchali se zájmem. U opravdu silných příběhů ho třeba i poplácali po zádech. Pár chlapů se při vyprávění rozplakalo. Jeden v naší skupince přidal, že je moc rád, že se o to vůbec mohl s někým podělit, někomu to nahlas říct. To prý ještě neudělal.

Na závěr tohoto lehce terapeutického sezení si vždycky jeden z nás lehl na zem a ostatní mu na různá místa na těle položili ruce. Kdyby mi to někdo vyprávěl, připadalo by mi to ujeté. Ležíte, dotýká se vás devět cizích chlapů a nic u toho neříkáte. Už ani nevím, jestli to trvalo dvě nebo tři minuty a jaká u toho hrála hudba, ale bylo to příjemné. Klidně bych si dal dalších deset minut. Stejně tak si i několik měsíců poté pamatuji, jak jsme si pak úplně všichni stoupli do kruhu, objali se a jen tak chvilku setrvali. Bylo to uklidňující a nabíjející zároveň. A přitom zase, žádná velká věda, jenom „obyčejné“ doteky. Chlapské doteky, na které my, Středoevropané, moc zvyklí nejsme a přijdou nám možná nepřístojné. Ale mají sílu. Mužskou sílu, která, když si ji dovolíte užít, umí nakopnout. Ale není to snadné. I my, čtyři dobří kamarádi, kteří jsme se při rozloučení po tomto semináři přirozeně a s radostí objali, teď pozorujeme, že už nám to tak přirozeně nejde.

Lektor Richard Vojík

Lektor Richard Vojík

Příprava na smrt

Celý seminář byl o tom, abychom našli odvahu žít podle svého, mít radost ze života a dělat v něm jen to, co chceme a s kým chceme. A jak moc je to důležité, nám měl připomenout zážitek vlastní smrti. Samozřejmě jen simulovaný, ale promyšleně. Měli jsme luxus, se kterým člověk při skutečné smrti počítat nemůže, věděli jsme totiž předem přesný čas. Nejdřív jsme se šli rozloučit se světem, naposledy si prohlédnout přírodu, někdo možná i Porsche. Kdyby nás v tu chvíli někdo pozoroval, myslel by si, že sedmdesát chlapů na louce před statkem nejspíš něco hledá. A vlastně by měl pravdu, hledali jsme to nejdůležitější v nás, mysleli jsme na lidi, které milujeme, a na to, co má pro nás na světě největší váhu a čeho se budeme muset brzy vzdát. Jeden z nás si vlezl na lodičku do vody, jiní se brouzdali trávou, koukali na stromy. Když si představíte, že je třeba už neuvidíte, jsou najednou ještě hezčí než obvykle.

Pár minut před

Pár minut před „srmtí“ chtěl mít každý klid a být v přírodě.

Když jsme se vrátili do sálu, hrála tam hudba. Vůbec si nepamatuji, na co jsem následujících pár minut myslel, možná se mi povedlo nemyslet na nic. Pak se hudba ztišila, postavili jsme se podle Richardových instrukcí každý ke své matraci, kterou jsme si tam předtím připravili. A zavřeli jsme oči. Věděli jsme, že nám smrt v podobě asistentů každou chvíli zaklepe na rameno. V ten moment jsem jen za pomoci asistenta volně a měkce spadnul na matraci a věděl, že už nemá cenu nic dělat. Nic neovlivním, nemohu nikomu nic říct, nic už ani nemusím. Jen jsem poslouchal, jak nás Richard na té posmrtné cestě provázel svými slovy. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Pamatuji si, že jsem brečel, bylo mi líto hodně věcí. Pak jsem se zase vznášel někde nad zemí a cítil klid. A pak, asi po hodině, jsme dostali panáka na uvítanou a přivítali jsme se zpátky v životě.

Nejspíš to působí trochu divně a určitě nezvykle, ale my si tu smrt prožili silně a krásně. Od smutku přes klid až po radost, že to není pravda a že máme druhou šanci, jakkoli uměle vytvořenou, využít náš zbylý čas nejlíp. Z diskuzí, co kdo od teď v životě zkusí změnit, aby byl spokojenější, mi uvízla v hlavě otázka, která mohla směřovat skoro na kohokoli z té velké skupiny: A pro co, kromě ženy a dětí, ještě žiješ? Co tě dělá šťastným, co je jenom tvoje? To je podle Richarda důležité hledat i proto, že mužská stabilita nikdy není ve vlastní ženě, ale musíme ji mít v sobě. Jedna z cest, jak to poznat, je poslouchat své vnitřní dítě, toho malého kluka, kterého máme všichni pořád uvnitř, přestože jsme na něj naházeli spoustu praktických úkolů a starostí, které ho možná do velké míry schovaly. Večer jsme měli šanci nechat ho vyblbnout, když jsme si u ohně zkoušeli hrát s různými hudebními nástroji, od bubnů přes didgeridu.

Mužský kruh

Když jste třetí den jen mezi muži, logicky vám začnou chybět ženy. Třetí den došlo na intimnější diskuze o vztazích, sexu i masturbaci. Richard se této oblasti věnuje přes dvacet let a společně s Denisou Palečkovou pomáhají zlepšovat vztahy. To by ale bylo na úplně jiný článek.

Sem k vztahům mezi muži a ženami přidám jednu věc, která byla na celém semináři pozoruhodná. Po celou dobu nás tam kromě číšníků obsluhovala i milá servírka. Takový nepoměr energií mezi hromadou mužů na jedné straně a jedinou ženou na straně druhé člověk jen tak nezažije. A kupodivu to bylo příjemné i pro ni, jak mi na zvídavý dotaz prozradila. Nezaznamenává během podobných akcí prý žádné neslušné návrhy, jen hromadu úsměvů a povídání.

Je to už víc než půl roku, kdy jsme na rozloučenou udělali poslední mužský kruh, ve kterém se nás více než sedmdesát chlapů objalo kolem ramen. Jak říká Richard, konec semináře byl jedna z mnoha malých smrtí, kterým za život čelíme. A je jen na nás, co bude po ní. Samozřejmě, že jsme byli každý cestou domů plný plánů a akcí. Je to ale podobné jako předsevzetí na prvního ledna, která většinou do dvou týdnů vyprchají. I tak ale vím, že to v každém z nás něco zanechalo. Jednak je to pocit, že na to nejsme sami. Každý chlap něco řeší, a když najdete odvahu se o to podělit s ostatními, může vám to dát sílu. V našem případě jsme si zavedli vlastní mužský kruh, kde ještě víc do hloubky než dřív ve čtveřici probíráme mužská témata. Setkáváme se sporadicky, ale vždycky je to pro každého z nás silné, terapeutické a nakopávající.

bmd

A co na těch pár dní říkají kamarádi?

Martin:

Chlapi. Samí chlapi. Moře chlapů. Vyjma jedné servírky žádná žena. Výjimečný zážitek. Vojnu jsem nezažil, takže asi poprvé v životě jsem byl tři dny v jednom baráku se sedmdesáti muži. A lineární energii tohohle davu nekřížilo vůbec nic cyklického. Ten víkend mi pomohl si minimálně pro danou chvíli jasně uvědomit, kde jsem, kdo jsem a co asi tak zhruba chci. Sdílel jsem s ostatními své zkušenosti muže a nasál jsem šedesát devět jiných životních příběhů. Díky nim mi došlo, aniž bych se chtěl chlubit :-), že v tomhle mužském kruhu bylo sedmdesát statečných. Protože se odhodlali k něčemu na první pohled trochu divnému a nezvyklému a k něčemu, co se mimo kruh, ve světě venku, dost obtížně vysvětluje. Odhodlali se udělat něco sami se sebou, nezůstat stát na jednom místě, ale pokusit se být MUŽI.

Dan:

Hned co jsem se dozvěděl, že existuje něco jako mužský kruh, pojal jsem k němu nedůvěru – k čemu by to jako mělo být? Navíc jsem měl špatnou zkušenost z čehosi jako mužský kruh, který jsme dostali od našich žen před časem jako dárek. Protože jsme ale s klukama Richarda znali už z retreatu pro páry, který vede s Denisou Palečkovou, předpokládali jsme, že v tom jeho kurzu bude síla. Nechci Richarda vynášet do nebes, aby to nevypadalo, že jsem se z něj pomátl, sám jsem citlivý na to, když je něco moc vychvalované. Myslím ale, že když jde něco do hloubky, každý to pozná a to prostě z Richardových kurzů cítím. Nejde na nich o žádné pivní chlapáctví, čehož jsem se bál, ale obecně o sdílení toho, co je nebo by mohlo být mužská síla. Líbí se mi pestrost kurzu: dynamická meditace (to je mazec, přestože já meditovat neumím), dýchací techniky, dokonce něco jako energetické konstelace (ty dělá Richard hodně dobře), ale i blbnutí nebo mluvené sdílení.

Tomáš:

Po návratu z mužského víkendu jsem se v tom trochu plácal, protože těch informací a zážitků bylo opravdu hodně. Určitě jsem ale některé situace začal řešit jinak a to se doma setkalo s milým přijetím. Což mě vedlo k zamyšlení, jestli jsem nedělal něco spatně. Myslím, že mi Richard v některých věcech otevřel oči. On nemá recept na život, ale dokáže svým pohledem na věc přimět chlapa zkusit udělat věci, které jsou vlastně úplně přirozené, ale třeba zapomenuté, nebo jsem se za ně trochu i styděl. Ty dva dny pro mě hodně znamenají, v některých situacích si na ně vzpomenu.

Tento článek vyšel v Pravém domácím časopise v září 2016.