Tomáš Hajzler: Svoboda nad jistoty

Má za sebou osm let korporátní kariéry, působil na manažerských postech v mezinárodních firmách a vydělával velké peníze. Před patnácti lety se rozhodl svět korporací opustit. Z dnešního pohledu mu tehdejší život připadá prázdný. Tomáš Hajzler se stal propagátorem „svobody v práci“, napsal o tom, jak si z práce udělat poslání i potěšení, vlastní knihu. Další knížky na podobné téma vydává a prodává ve svém e-shopu, pořádá o svobodné práci konference, píše blog. Opustit jistoty zaměstnance, ač nespokojeného, a udělat krok ke svobodě, není snadné, Tomáš už by ale svoji volnost rozhodně za nic nevyměnil.  

Sešli jsme se v holešovickém Cafe Jedna, kam občas chodí psát nebo si popovídat. U vody z kohoutku a domácího koláčku mu svítily oči, když mluvil o své současné práci i o tom, že kolem sebe vnímá stále víc aktivit, které podporují svobodný přístup ke vzdělání, životu nebo podnikání. Já jsem Tomáše Hajzlera už nějakou dobu znal prostřednictvím jeho blogu. K rozhovoru s ním jsem se sešel v době, kdy sám po osmi letech opouštím korporátní svět. Takže to pro mě bylo aktuální téma. Tomáš je přesvědčen, že každý v naší části světa má dnes možnost dělat to, co ho baví a co je navíc druhým prospěšné. Dokonce si myslí, že jsme nikdy neměli lepší podmínky pro to, abychom si vytvořili práci podle svých představ. I díky rozhovoru s Tomášem se na to své vytváření také začínám těšit.

Tomáš Hajzler s rodinou

Tomáš Hajzler s rodinou

Tomáši, dají se vaše současné aktivity nějak shrnout? Kdybyste měl pracovní vizitku, co by na ní stálo?

Bylo by tam asi jenom jméno a kontakt. Kdo jsi a co děláš, jsou pro mě nejtěžší otázky. Snažím se být (ne být někdo) tady a teď, bez toho, aby mi unikaly myšlenky jinam, tečka. Nemám tam žádný přívěšek. Zabývám se tím, co mě pálí. To je hlavně plýtvání lidmi. Už kolem šestého roku naženeme děti do školy, kde je nutíme dělat něco, co nechtějí, výměnou za známky a vidinu dalšího postupu. Roky tréninku způsobí, že většina z nich zblbne natolik, že jsou pak schopní dělat to celý život. Výsledkem je, že člověk, který miluje hudbu, pak třeba prodává šroubky. Osm z deseti lidí dělá něco, co je nebaví. Trápí mě velké množství zbytečné práce. A taky to, jak je tato zbytečná práce obrovsky honorovaná v porovnání s tou smyslu-plnou. Když si vezmu, kolik platíme učitelům, zdravotním sestřičkám nebo za péči o staré lidi, a pak vidím, kolik bere průměrný finanční poradce nebo firemní právník, tak mi to nedělá dobře, a musím na to upozorňovat. Cítím potřebu komunikace, takže o těchto věcech píši, mluvím, snažím se propojovat lidi, organizovat různé akce. Já jsem vlastně ani dlouho neuměl pojmenovat, co vlastně dělám, až přišel termín “svoboda v práci.“

Co se vám v této oblasti nejvíc povedlo? Je něco, co považujete za svůj největší pracovní úspěch?

Třeba to, že se nám daří vydávat knihy, které mění to, jak lidé přistupují k práci a podnikatelé k podnikání bez toho, že bychom potřebovali knižní distribuci. Máme tak vyšší marži, z které financujeme bezpočet neziskových nebo méně ziskových projektů. Za čtyři roky bude už mezi lidmi k dvaceti tisícům výtisků.

A co tedy onen termín „svoboda v práci“ vlastně všechno obsahuje nebo co si pod ním máme konkrétně představit?

Svoboda je přirozeně v nás. Chceme si dělat to, co sami uznáme za vhodné. A ničemu jinému většina z nás nevěnuje v bdělém stavu tolik času jako právě práci. Mít možnost si tam spolurozhodovat, co, jak, kdy a kde budeme dělat, to jsou základní lidské potřeby. Vidíme to už u malých dětí, někdo hodně zpívá, jiný neposedí. Tak proč ten, který neposedí, by měl dělat nějakého úředníka v bance s mnoha pravidly? Proč někde netančí a neinspiruje nás tím?

Dobře, ale není to přeci jen moc idealistické?

Důležitý fakt je, že existuje hromada zbytečné práce, která se uplatní jen proto, že věříme, že smyslem života je maximalizace pohodlí a zážitku. Myslím, že se blíží čas, kdy lidé budou mít místo jednoho velkého zaměstnaneckého úvazku spíš více různorodých projektů. Problém s prací v dnešní podobě je, že jsme jí „přežraní“. Mě třeba baví psaní, ale kdybych měl jenom psát, tak za tři týdny lezu po stěně. Musím to prokládat a střídat třeba s povídáním nebo různými akcemi. Nádhera dnešní doby je, že nikdy nebylo snazší si práci vytvořit. V minulém století každý potřeboval továrníka, pro kterého pokorně pracoval. Dnes je možností mnohem víc i díky technologiím. Všichni jsme propojeni a v mnoha oborech je jedno, odkud pracujeme. Práci si můžeme seskládat tak, aby mnohem víc vyhovovala našemu naturelu a my tak ze sebe mohli druhým dávat to nejlepší.

Tomáš Hajzler

Tomáš Hajzler

Jak to bylo u vás? Kdy jste se rozhodl, že už nechcete dál pracovat „pro svého továrníka“ v korporaci? Bylo to těžké rozhodnutí?

Hodně lidí o tom uvažuje a nejtěžší samozřejmě je to skutečně udělat. Když to soudím z dnešního pohledu, tak u mě to bylo hodně nevědomé. Vděčím za to pár okolnostem. Jedna z nich je, že ve své povaze moc nevidím detaily. Cítím, že chci jet do Santiaga, tak tam prostě jedu. Máš peníze? Ne? Nevadí, to půjde. Vždycky to nějak půjde, nějak se to zařídí. Mám tuhle výhodu, ale zároveň i prokletí, protože se mi občas stane, že jsem někde „se staženými trenkami“ a nevím, jak dál.

V roce 1999 jsem ve společnosti GE, pro kterou jsem tehdy pracoval, potkal svou manželku a vyrazili jsme spolu na dlouhou cestu po světě. Pak jsem té firmě psal, že se vracím a jsem k dispozici. Ale můj kamarád Mirek, se kterým jsme před tím na střeše GE pořád koumali, že spolu budeme podnikat, mi řekl: „já tě tam nenechám znovu zalézt, teď je ta příležitost, pojďme to zkusit.“ Začali jsme se potkávat i s našimi manželkami a vymýšleli jsme, co uděláme. Vůbec jsme nevěděli. Bavilo nás kafe, tak jsme chtěli kavárnu, jindy za něco jiného. Hlavně jsme toužili se osvobodit, zkusit si to.

Nejvíc lidí má obavu opustit „své jisté“, protože se bojí, že nebudou mít na hypotéku, na dovolenou. Jak jste se s tímhle tehdy vypořádal?

Neměl jsem hypotéku. Za osm let jsem si vydělal na byt. Strhal jsem si sice asi trochu zdraví, ale neměl jsem žádné závazky. Já to měl vlastně jednoduché. K tomu jsem měl ještě tu svoji představu, že to půjde. Tak ani nevím, jestli v tomto můžu něco poradit. Myslím ale, že důležitá součást „exit plánu“ musí být peníze, je dobré to promyslet. Potkávám dost lidí, kteří to zkusí, nevyjde jim to a vyděšeně se vrací do velkých firem. A spoustě lidem, kteří pracují v korporacích, nedochází, a ani mě to nedocházelo, že obrovské platy často automaticky přinášejí obrovské útraty. Když mám plnou peněženku, tak je kafe za šedesát korun a obídek za dvě stovky normální, ale ty malé věci pak dohromady udělají velkou sumu. Když je peněz méně, tak daleko víc přemýšlím, připravím si třeba svačinu, vezmu si s sebou vodu… A taky zjišťuji, že čím smysluplnější věci dělám, tím méně si tu smysluplnost nebo radost potřebuji kupovat někde jinde.

Jak se tedy za poslední roky změnil váš životní standard po té, co jste přestal mít ten velký korporátní plat?

Je to úplně v pohodě, necítím finanční omezení. Je sice pravda, že jsme měli několik období, kdy jsme sotva stíhali složenky, ale nebylo to nějaké trápení. Pár bezesných nocí jsem měl jen v období, kdy jsme kupovali současný byt, tyhle velké finanční transakce mi totiž nedělají dobře. Život se s menšími penězi tak nějak přeskládá a člověk má radost z jiných věcí. Jsme hodně doma, zveme návštěvy, což je možná vedle cestování dnes náš hlavní náklad, ale zároveň součást smyslu našeho života. Ta radost, kterou z toho člověk má oproti tomu, když si jde sednout někam na drahou večeři, ta je pro mě neporovnatelná. Učíme se návštěvy nedělat tak, že jedna rodina jen hostí, ale stále častěji spíš tak, že spolu upečeme chleba, umyjeme okna, okopeme zahradu, zkrátka aby tam byla nějaká společná tvorba, tak jako třeba u našich babiček draní peří.

Moje velké prozření za poslední dva roky je i to že, žijeme v systému, kde jsme se naučili věřit, že cokoli potřebujeme, tak si to musíme koupit. Já zjišťuji, že spousta věcí se dá levně vyrobit, například prací prostředek. Spousta věcí se dá i vyměnit… Tím vším se tlak na peníze víc snižuje.

Co vnímáte jako největší nesvobodu ve velkých firmách?

Nejvíc mi nevyhovovalo stále dokola od pondělí do pátku vstávat a jezdit na to samé místo. Z toho jsem byl hodně unavený. Tehdy v GE jsme věřili, že to je firma, která mění svět, a byli jsme hodně rozjetí. Neuměl jsem vypnout. O víkendu jsem ale měl potřebu občas resetovat. To znamenalo někdy alkohol, večírky. Takže skvělá zábava, člověk získal spoustu dopaminu, ale v podstatě to bylo prázdné. Když to posuzuji z odstupu, tak si říkám, co jsem to vlastně dělal. Když jste v tom, tak to tak ale nevnímáte.

I manželku jste potkal v korporaci. Jak se vyvíjel její vztah k práci a alternativnějšímu způsobu života?

Péťa o práci nikdy nepřemýšlela tolik jako já, neměla takovou potřebu, je mnohem intuitivnější člověk. Jsem jí vděčný za to, že hodně změnila to, jak dnes fungujeme. Například nakupujeme bez obalu, máme doma jen sklenice, minimum plastových pytlíků. Byli jsme zvyklí nakupovat v supermarketu, teď na zahrádce sklízí kedlubny. Pracovně fungujeme spolu, společně věci vymýšlíme. Věnuje se hlavně našemu nakladatelství. Oba jsme také aktivní ve škole, kam chodí naše Valerie. Péťa tam vede kroužek vaření a pomáhá organizovat kulturní život. Já pro ně zase píšu blog, pomáhám s penězi.

Dá se říct, jaký byl váš nejhezčí pracovní den tento týden?

Jsem teď v rauši po naší nedávné konferenci Svoboda naživo. Dodělávám ještě administrativu, například faktury, což teda moc nemusím. Do toho se ale snažím dokončovat svou druhou knížku. Včera byl třeba pěkný den, kdy jsem mohl od rána zhruba do dvou sedět jen u psaní. U toho vždycky ztratím pojem o čase a moc mě to baví. Předtím jsem jel s dcerami na kole do školy, což je náš pravidelný ranní rituál. Ale úplně nejhezčí pracovní den byl v úterý, kdy jsem strávil dopoledne v Montessori škole a pozoroval, jak funguje.

Tomáš Hajzler

Tomáš Hajzler

V čem byl ten den ve škole tak dobrý?

Běžně kolem sebe vídám dospělé lidi, jak mají vyplazený jazyk, vyděšené oči, nestíhají pracovat, aby zaplatili hypotéku, sedí ráno i odpoledne v autech v zácpě a stále dokola říkají, že mají hodně povinností. Pracují v systémech, kdy se navzájem kontrolují a úkolují, často se vzájemnou nedůvěrou. Střih. Najednou sedím s malými dětmi v Montessori škole, kde jsou všichni naopak úplně v pohodě a dělají si, co je baví. Ráno si něco společně řeknou a pak se rozejdou a v malých skupinkách naprosto samostatně makají na něčem, co si více méně užívají. Učitel jen tak chodí kolem, je všem k dispozici, když někdo něco potřebuje, ale není ta přísná autorita a v podstatě ani není vidět. Děti si pak klidně a sebevědomě navzájem přednášejí, na čem pracovali. Jedna holčička třeba mluvila o SARSu, ostatní naslouchali, ptali se. To mě ve škole nenaučili, a i proto pro mě doteď není snadné mluvit před lidmi. Moje vzpomínky na školu jsou takové, že jsme museli sedět rovně a potichu v lavicích a poslouchat chytrého člověka před tabulí, který věděl všechno nejlíp. Myslím, že tyhle děti povedou jiný život než my. Budou vědět, kdo jsou, co je baví, co je nebaví, budou se umět domluvit. Z toho mám velkou radost.

Myslíte, že vás škola nějak ovlivnila v tom, co teď děláte? Nebo nějaké jiné zásadní zážitky?

V šesti letech jsem školu nechtěně zapálil, když jsem si hrál se sirkami. Shořela část interiérů, byl to velký sekec. Přijela veřejná bezpečnost, dali mi tři otázky a bylo to jasné. Od té doby mám problém se lhaním. Stejně tak mám problém, když lže někdo jiný. Osm let jsem dělal marketing ve velkých firmách, takže jsem jim nahlédl pod pokličku. Pak jsem z toho vylezl a začal si uvědomovat, co jsem to vlastně dělal. Kolik lži v tom vlastně bylo, jak se liší reklama od reality. V GE zadlužujete lidi a prodáváte jim to jako sny, ve Vitaně děláte umělohmotné jídlo a říkáte zákazníkům, že ušetří čas, což je šílené. Když teď vidím korporátní marketingovou komunikaci, tak mi to vadí.

Hodně mě taky ovlivnilo, že jsem v sedmi dostal revmatickou horečku a byl jsem kvůli tomu roky po nemocnicích a lázních. Od té doby jsem citlivý na to, co jím a dýchám. Pak jsem jel na vysokou školu do Ruska a rok jsem žil čtyři sta kilometrů od Černobylu tři roky po výbuchu. Tam jsem měl spolužáky, kteří jednoho dne třeba už nepřišli do školy. To pro mě byl taky důležitý bod.

Oba jsme z generace, která byla vychovávána v tom, že autorita a pravidla by se měla respektovat a člověk by to měl někam takzvaně dotáhnout. K čemu vy vedete své dcery?

Musím sebekriticky říct, že je svět ideálů, jak bych chtěl fungovat jako rodič a pak je praxe, která je dost často jiná, protože jsme občas nevyspalí nebo nevrlí. S dětmi se ale snažíme stavět na dohodách a základní hodnotou v naší domácnosti je vstřícnost. Máme třeba na černé listině slovo povinnosti, jehož kořenem je vina. Jenom děti žádáme, abychom se společně zapojili, protože jsme rodina a není možné, aby uklízela třeba jenom Péťa.

Občas je mi líto, že koukám hodně do obrazovky, i když jsou děti doma. To myslím není dobré, ale je to dáno tím, že pracuji z domova. Děti se učí tím, že nás pozorují. Tak se je snažím brát na různé debaty nebo třeba do tiskárny, když tiskneme knížku. Nemáme televizi. Snažíme se s nimi mluvit o jídle, co znamená koupit si supermarketové v pytlíku a mít naopak něco ze zahrádky. Snažíme se s nimi mluvit jako s dospělými.

Co naopak dávají děti vám?

Já se neuměl dotýkat, být nahatý, brečet, blbnout. I když se nám Valerie narodila, tak jsem měl potíže na ní sáhnout, držet jí. To všechno se změnilo. Líbí se mi, jak holky tančí, zpívají. Je toho hromada, co se od nich učím.

Jak moc používají technologie, třeba tablet a mobil?

Mají období, kdy to chtějí zkoušet. Pouštějí si videa nebo je natáčejí. Někdy se dívají na pohádky. Snažíme se to časově omezit a vysvětlujeme jim, proč je to důležité. I já se s nimi snažím mluvit o tom, že mě to trápí a sám nechci tolik koukat do počítače.

Vy jste se dokonce nedávno úplně odpojil na půl roku od internetu, jaké to bylo?

To bylo krásné, úlevné.

Proč jste se tedy zase připojil?

Bylo to postupné. Nejdřív jsem začal psát knížku, a zjistil jsem, že si bez internetu nemůžu dohledávat zdroje. Pak jsem se pustil do nového projektu, takže jsem potřeboval online aplikaci pro sdílení informací s kolegy. Hlavně jsem si připomněl a uvědomil, jak fenomenální nástroj jsou sociální sítě. Kdybych se svými dnešními tématy vylezl za dřívějších časů na náměstí s letáčky ve svém rodném Lanškrouně, tak se mi lidé vysmějí. Díky sociálním sítím se mohou snadno propojit s lidmi z různých koutů republiky a to je neuvěřitelné. Jen to má nevýhodu, že to vytváří závislost a může se to přepísknout. Já už se musel odpojit, protože jsem to přepískl. Vylezl jsem z té řeky, viděl jsem, jak je vlastně skvělá a mám pocit, že se v ní nyní umím po té pauze pohybovat vědoměji. Zároveň ale vím, že do toho zase můžu spadnout. Když jsme teď chystali konferenci Svoboda naživo, zase se mi stalo, že jsem ráno vstal a rovnou otevřel počítač. To vím, že je špatně.

Co je dobře?

Mně vyhovuje udělat si ranní a večerní rituál. Vím o sobě, že když po šesté hodině večer koukám do počítače, tak pak blbě spím a jede mi hlava. A stejně tak ráno, když hned začnu sledovat, co se děje na Facebooku a na blogu, tak je ten den špatný. Radši se snažím vstát dřív, zacvičit si, odvést holky do školy a pak to teprve rozjet. Klíčový protilék jsou vztahy. To je obrovská časová investice, ale moc důležitá. V knížce, na kterou jsem nedávno narazil, Manifest disfrutalismu, její autorka /Kateřina Varhaník Wildová také od minulého čísla přispívá do PDČ – pozn. red./ píše, že smyslem života je rozhovor s přáteli o jídle u jídla. O co víc jde? Myslím tedy, že v životě musí být i tvorba, jinak se člověk začne nudit.

Tomáš Hajzler

Tomáš Hajzler

Vy se ale rozhodně nenudíte, jste hodně aktivní, publikujete, točíte a na internetu sdílíte svá videa. Určitě nemáte jen pozitivní ohlasy. Jak se vyrovnáváte s kritikou?

Vždycky mě bolí. To mám asi z dětství. Aktuálně nemám na blogu a sociálních sítích moc lidí, kteří píší kritické nebo až nenávistné komentáře. Míval jsem ale období, kdy jich bylo hodně.  Až se zase objeví, tak se budu snažit se s tím vyrovnat, ale nejsem v tom zatím dobrý.

Na vašich přednáškách říkáte, že člověk by měl být hlavně šťastný, a to je cílem života. Jak poznáte, že jste šťastný?

Přijde mi, že se všichni přirozeně snažíme maximalizovat dobrý pocit a minimalizovat blbý. Mám rád slova radovánky a radost, myslím, že na nich je možné podstatu štěstí dobře pochopit – radovánka je takovéto „šup, šup“, radost je hlubší a delší. Je fajn mít sem tam nějakou radovánku, ale v našem systému je třeba dávat pozor na radovánky, které jsou za peníze a u kterých člověk může snadno uvěřit, že to je to štěstí. Pro radost já potřebuji spřízněné duše, se kterými vidíme svět podobně a baví mě s nimi probírat život. Spolubytí se spřízněnými dušemi je pro mě asi nejvíc. Známka toho, jestli jsem šťastný, je, že dobře usínám, spím a nebudím se vystresovaný. A také to, že když se podívám na své blízké, září jim oči. Jak říkal Freud – Šťastný člověk má dvě věci – blízké vztahy a smysluplnou práci.

 Tomáš Hajzler *1971

  • Vystudoval Timiriazevovu akademii (Moskva), Vysokou školu zemědělskou (Praha), Larenstein Hogeschool (Holandsko), MBA (CMC Čelákovice)
  • Byl zaměstnán v Douwe Egberts, Vitaně, GE Capital
  • Jako podnikatel měl mimo jiné hlemýždí farmu nebo obchod s africkým uměním a etnickými dárky
  • Nyní se věnuje propagaci „svobody v práci“, je autorem knihy „Peníze nebo život?“
  • Pořádá konference „Svoboda naživo“ a další přednášky
  • Provozuje e-shop a vydavatelství s knihami na podobné téma
  • Má manželku Petru a dcery Valérii (10) a Valentýnu (5)

Koukněte na: www.tomashajzler.comwww.peoplecomm.czwww.svobodanazivo.cz

Rozhovor vyšel v Pravém domácím časopisu v červenci 2015. 

Mirek_Čepický_small

 

Zvažujete pracovní změnu a hledáte průvodce k větší spokojenosti z práce? Rád vám pomůžu.

0 replies

Přidejte komentář

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *