Muž, který množí anděly

Je příkladem úspěšného podnikatele, kterého přestalo naplňovat vydělávat miliony. Místo toho spustil projekt, kde miliony naopak rozděluje mezi ty, kteří potřebují pomoc. Na první pohled vypadá Petr Sýkora jako poměrně nenápadný muž. Má v sobě ale obrovskou sílu. Díky ní dokázal nejen zdolat mnoho extrémních závodů po celém světě a vybudovat prosperující firmu, ale také ji prodat a z části peněz, které jejím prodejem získal, rozjet Dobrého Anděla. Této neziskovce se teď věnuje naplno a pomáhá rodinám, které se vlivem vážné nemoci dítěte anebo rodiče dostaly do finanční tísně. Přes 40 tisíc Dobrých andělů každý měsíc podporuje více než 1800 rodin. Dohromady jim za necelé čtyři roky poslali přes 170 milionů korun. Ale nejde jen o čísla a peníze, podporu od Dobrých andělů rodiny vnímají i jako pomoc psychickou. Nadace Via v rámci ceny VIA BONA Petra Sýkoru za jeho pomoc druhým a osobní zaujetí pasovala na Srdcaře roku 2014. Shodou okolností jsem Petrovi cenu předával a u toho vznikl i nápad na tento rozhovor.

Mimochodem, Dobrým andělem se můžete stát i vy na www.dobryandel.cz nebo pomocí mobilní aplikace Dobrý anděl.

Malování Andělů s dětmi na onkologickém oddělení v Motole, zdroj: archiv Petra Sýkory

Malování Andělů s dětmi na onkologickém oddělení v Motole, zdroj: archiv Petra Sýkory

Co pro vás bylo nejsilnějším impulsem k založení Dobrého Anděla?

Prvotním impulsem byla má žena Jindra. Šla na přednášku Andreje Kisky, který vyprávěl o tom, jak a proč založili Dobrého anjela na Slovensku. Bylo to pár let poté, co jsme spolu s mým přítelem Honzou Černým prodali firmu na kancelářské potřeby Papirius a hledali jsme, co dál. Dobrý anděl nás velmi zaujal především tím, komu a jak pomáhá. Nejsilnějším impulsem bylo beze sporu seznámení s prvními rodinami, kterým jsme s Honzou začali posílat měsíčně pár tisíc korun, nejen proto, abychom pomohli, ale abychom celou problematiku opravdu pochopili. Hned v případě první rodiny se jednalo o rozvedenou maminku se dvěma dětmi, jednoletým kloučkem a asi čtyřletou holčičkou. Synkovi lékaři v Motole operovali veliký nádor v hlavičce, ještě než oslavil první narozeniny. Maminka přestala pracovat, byla s maličkým dlouho v nemocnici. O dcerku se starala tchýně. Pochopil jsem, jak je to těžké – zdravotně, psychicky, organizačně a i finančně. Asi o půl roku později chlapeček umřel a já byl na prvním pohřbu v životě.

Jak se vyrovnáváte s takovými smutnými příběhy?

Ještě před spuštěním Dobrého anděla mi Andrej říkal: „Peter, neboj sa dotknuť sa bolesti.“ Nerozuměl jsem tenkrát, jak to vlastně myslel. Některé příběhy náš malý tým přesto zasáhnou. Zejména na počátku, když jsem byl v kanceláři občas sám. Pomáhá také vědomí toho, že role Dobrého anděla je sice důležitá, ale přesto omezená. Klíčovou práci dělají lékaři a nejbližší okolí pacienta.

Jak se od spuštění Dobrého Anděla změnilo vaše vnímání světa?

Příběhy spojené s Dobrým Andělem pohled na svět opravdu mění. Pamatuji si na prvních patnáct let podnikání, kdy jsem bez výhrad věřil, že „každý je svého štěstí strůjcem“. Už jsem si neuvědomoval, že tím implicitně říkám, že každý, komu se nedaří, si za to může sám. Což není zdaleka vždy pravda. Prohlédnutím a zkušenostmi tak z člověka snad pomalu odchází arogance, která se někdy lepí na takzvaný úspěch.

Vy na to jdete i vědomě, stanovil jste si, co v životě vyhledáváte, a co naopak nechcete. Kdy jste k tomu dospěl a byl jste sám sobě někdy „nevěrný“?

Žijeme v době, kdy je velmi snadné se zahltit – informacemi, povinnostmi, věcmi kolem nás, množstvím společenských kontaktů, „asociálními sítěmi“ a dalšími věcmi. Snažím se tedy o dvě věci – ubírat a standardizovat. Příkladem ubírání je vyhýbání se společenským akcím, vlastnění menšího množství věcí, žádné chalupy nebo minimální sledování „zpráv“. Příkladem „standardizace“ je v podstatě jen jeden druh pracovního oblečení nebo poměrně pevná struktura dne. Nemusím pak přemýšlet co na sebe, nebo jak bude den probíhat. Na druhou stranu téměř ze všech těchto zásad občas uhnu. Je to nejlepší způsob, jak si připomenout, proč je mám a zároveň je nebrat až tak příliš vážně.

Petr Sýkora a Fabián Černý, zdroj: archiv Petra Sýkory

Petr Sýkora a Fabián Černý, zdroj: archiv Petra Sýkory

Vstáváte roky v pět, což někteří považují za bláznovství. V čem jiném ještě máte tak pevnou disciplínu?

Slovo disciplína má mezi lidmi spíše negativní konotaci. Lidé za ní vidí strohost, vězení nebo nedostatek spontánnosti. Tuším, že to byl Dalajlama, který řekl, že člověk je disciplinovaný tehdy, když dává přednost tomu, co je dlouhodobě důležité, před tím, co je momentálně příjemné. Disciplína nás vlastně chrání. Mě navíc umožňuje nad řadou věcí nepřemýšlet, protože běží automaticky, a soustředit se tak lépe na přítomný okamžik. Co se týká vstávání, ano, vstávám skutečně před pátou. A rád. Pokud z nějakého důvodu jdu spát pozdě, tak to poruším.

Také hodně sportujete, co vás na tom nejvíc baví?

Sport, a asi bych měl dodat sport v přírodě, je pro mne přirozený. Tak jako někdo potřebuje slyšet krásnou hudbu nebo vnímat výtvarné umění či hrát počítačové hry, mně dělá dobře pohybovat se venku. Baví mě sporty kombinovat a dělat je v jejich přirozeném prostředí a sezóně. Letos v zimě jsem střídal skialpinismus s běžkami. Na Novém Zélandu, kde s rodinou trávím několik měsíců v roce, to je hlavně kolo, běh a kajak. Je tam pro sportování v přírodě ideální prostředí. Rozdíl mezi horskou stezkou na horách u nás a na Novém Zélandu je asi jako rozdíl mezi dálnicí a zapadlou silničkou. Na Novém Zélandu běžíte korytem řeky, protože tam zkrátka žádná stezka nevede. Na začátku to byl šok. Po pár týdnech z toho byla zábava.

Na řece v ČR, zdroj: archiv Petra Sýkory

Na řece v ČR, zdroj: archiv Petra Sýkory

Co si nejvíc užíváte na extrémních několikadenních závodech, kde na kole, na vodě či po svých zdoláváte několikasetkilometrové vzdálenosti?

Nejvíc mě lákala možnost vidět místa, kam se vlastně nedá dostat. Chodil,  běhal či jezdil by tam na lodi jen šílenec. Před dvěma lety jsme ráno začali závod těšně pod ledovcem na Mt. Cook, vystoupali 1800 výškových metrů, běželi na mačkách jen proto, abychom pár hodin na to jeli na malých raftech pro dva ledovcovou řekou Tasman River ústící do obrovského jezera s dokonale tyrkysovou barvou a navečer pokračovali celonočním bikem do oblasti jílových útesů. Taková změna prostředí, disciplín, ale i způsobu tělesné zátěže je fascinující.

Je z vašeho pohledu pohodlí, o které mnoho lidí v životě usiluje, spíš požehnáním nebo prokletím?

Pohodlí, zejména auta, nás činí slabými. Auto je dokonalý sluha, jenže díky velkému pohodlí, flexibilitě a soukromí se z něj často stává pán. Když mohu, jedu na kole nebo jdu pěšky. Je to v dnešní uspěchané době opravdový luxus. Pokud to jen trochu jde, tak kluky nevozíme, jdeme s nimi pěšky. Jsou to ty nejhezčí společné chvíle.

Dočetl jsem se o vás, že se každý den snažíte udělat jednu věc, z níž máte strach, překonat se. Co třeba?

Uvědomil jsem si, anebo možná kdysi někde přečetl, že téměř všechny důležité okamžiky v našem životě, které nás posouvají vpřed, vyžadují odvahu. Dostávají nás totiž z takzvané komfortní zóny. A tak jsem si to před lety začal pravidelně sledovat. Spíše než slezení nějaké hory nebo sjetí divoké vody mám na mysli jemnější věci, třeba odvahu přiznat chybu, vystoupit před lidmi nebo vyjádřit emoce.

Na řece v ČR, zdroj: archiv Petra Sýkory

Na horách, zdroj: archiv Petra Sýkory

Jaké nejodvážnější rozhodnutí jste tedy v životě udělal?

To je docela těžká otázka. Byla řada situací, které byly v zásadě bezpečné, a přesto jsem se hodně bál. To platí zejména o skalním lezení. Pak byla řada situací, které nebezpečně nevypadají, a přitom nebezpečné jsou, například lezení ledovců, ale ještě více ježdění na kole po Praze. Odvážné rozhodnutí určitě bylo prodat Papirius a otevřít tak úplně jiné kapitoly života. Nebo jet poprvé s dětmi na šest měsíců na Nový Zéland. A možná založit Dobrého Anděla. Tu poslední situaci si pamatuji velmi dobře. Bylo tu nejmíň pět věcí, kterých jsem se bál. Podaří se to? Pomohou nám média? Jaké to bude být denně v kontaktu s příběhy, kde jsou lidé nemocní rakovinou? Co naše rodinné soukromí? Chceme na sebe vůbec vzít takový závazek?

Máte za sebou dva velké úspěšné rozjezdy, Papiriusu a Dobrého Anděla. Máte představu o nějaké své další etapě?

Můj dobrý přítel z Austrálie říkal, že Blesk málokdy udeří dvakrát na úplně stejné místo. Nečekám od sebe ani od druhých, že budeme spouštět jeden úspěšný podnik za druhým. Dobrý anděl si ještě zaslouží pečlivou pozornost.

Petr Sýkora (41) ve svých devatenácti letech založil se svým přítelem Janem Černým společnost Papirius, která se stala jedním z nejvýznamnějších dodavatelů kancelářských potřeb. První zakázky přitom klientům roznášeli sami v batohu. V roce 2006 oba zakladatelé svou firmu prodali. V roce 2011 společně založili Dobrého Anděla, do kterého postupně ze svého vkládají 25 milionů korun. Neziskovka veškeré dary od Dobrých andělů do posledního haléře rozděluje rodinám, které se vlivem vážné nemoci dostaly do finanční tísně. Navíc každý dárce, Dobrý anděl, vidí konkrétní příběhy rodin, kterým pomáhá. Petr je ženatý a má dva syny.

Rozhovor vyšel v červnu 2015 v Pravém domácím časopise.

Na řece v ČR, zdroj: archiv Petra Sýkory

Petr Sýkora

Mirek_Čepický_small

 

Zvažujete pracovní změnu a hledáte průvodce k větší spokojenosti z práce? Rád vám pomůžu.

0 replies

Přidejte komentář

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *